Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Petr Macek, Pavel Zahradník, Jan Beránek
Bývalý klášter obutých augustiniánů v Pšovce u Mělníka

In: Průzkumy památek 2/2001, ročník 8, str. 7-40

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Sledovaný areál bývalého kláštera augustiniánů - poustevníků v Pšovce vytváří při patě vyvýšeniny korunované královským městem Mělníkem působivý celek, který poměrně úspěšně odolává tlaku proměňujícího se okolí.
Jeho význam spočívá nesporně jeho prvotní podobě vztažené přes určité spory o rok založení do konce 60. let 13. století (zřejmě k roku 1268). Již při pohledu na mapu Čech se nám zjevuje jeho význam. Významné raně gotické kláštery stojí nejblíže v Mnichově Hradišti, a pak již máme městská založení v Praze, či Litoměřicích, pokud nepočítáme zaniklou komendu v Řepíně, jejíž podoba však byla zřejmě podstatně odlišná svým spojením se "hradem".
Zakladatelé kláštera v Pšovce byli místní šlechtici, jejichž význam nám dnes uniká. Pokud neměli významné dvorské funkce, svědčí výstavnost kláštera o jejich jiném podstatném vlivu, než by bylo jejich pouhé lokálním působení. Navíc je nutno zvážit, zda se na založení nepodíleli i další jedinci, možná i samotný panovník, či královna (?).
Podobu raně gotické stavby se podařilo úspěšně odhalit u konventního kostela, kde lze s výjimkou detailní rekonstrukce boční lodě provést poměrně přesnou rekonstrukci (viz přílohy). Ze stylového hlediska se jedná o stavbu, kde se mnohé raně gotické struktury snoubí s vysloveně románskými prvky. Kombinace obou slohů zde však až na výjimky netvoří smíšený styl, ale jednotlivé prvky stojí spíše vedle sebe. Jak již bylo řečeno, převažuje raná gotika, určující celkové dispoziční i hmotové řešená stavby. Dlouhý obdélný presbytář již překonal románskou typologii a rovný závěr je zde stylovým, možná řádovým znakem, rozhodně ne známkou primitivnosti. Otázkou je pak míra vlivu cisterciáckých hutí, které do značné míry opanovaly tehdejší architektonický projev. Daleko významnější je však srovnání s kostelem v Pivoni (o. Domažlice). Jedná se o stavbu stejného, u nás nepříliš rozšířeného řádu. Základní podoba stavby o obdélném presbytáři o třech klenebních travé je shodná, shodná by mohla být i prvotní podoba v Pivoni nedochované lodě, kde hlavní prostora mohla navazovat v šířce presbytáře, jak by nepřímo naznačovala nová širší loď neobsahující nečekaně žádný zbytek středověkých konstrukcí (otázkou je loď boční). Základní typ je tedy možná určen řádovými představami, či dokonce s řádem spolupracující hutí (?). V detailu se však obě stavby podstatně liší. Jestliže problematicky datovatelná stavba v Pivoni obsahuje zřejmé raně gotické jižní, či jihozápadní vlivy, pak kostel v Pšovce více vychází v detailu spíše z místní tvorby. Nesporně nejvýraznější je východní čelní okno; jeho progresívní řešení co do celku i detailu. Jedná se zejména poměrně živě a realisticky ztvárněné, dosud neschematizované či neživotně ztuhlé vinné listy hlavic odpoutané částečně od vlastního kalichu, kde se nesporně uplatnil zkušený a poučený umělec. Celkově však okno mimo svůj grandiózní rozměr postrádá obvyklé dobové prvky, jako oprávněně očekávané patky, dle všeho zvláštní byla rovněž jeho kružba. Obdobně v základním principu koncipované západní okno lodě již bylo jednodušší. Absence hlavic i patek zde ale nehovoří o progresivitě, spíše o určitém zjednodušení základní předlohy. Naopak v ostění zdůrazněný zahrocený vejčitý profil je pro 13. století typický. Lze jej nalézt i ve tvaru klenby sakristie, kde této stylové rovině plně odpovídá i charakteristický vegetabilní svorník. Společně se znaky nalezené mezilodní arkády svědčí právě o vlivu obecně rozšířeného tvarosloví, spojovaného u nás nejčastěji s cisterciáckým řádem.
Výše uvedené charakterizuje vznik kláštera v době, kdy byla prováděna rozličně zkušenými a snad i orientovanými tvůrci. Proto se zde vyskytují jak pozoruhodné části (východní okno, nedochovaný severovýchodní opěrák, do jisté míry arkádová stěna mezi hlavní a boční lodí), tak prvky poměrně archaické. Jedná se zejména o boční průčelí, kde se uplatňují ještě románsky chápaná, půlkruhem ukončená okna v šikmých otevřených špaletách. Jejich značné převýšení naopak již dokládá snahu zapojit tento románský prvek do nové struktury odpovídající gotickému slohu. Nároží presbytáře tedy odděluje dvě značně odlišné tvůrčí roviny. Bohužel detaily jeho klenebního systému se nám nedochovaly, základní tvar kupolovitých kleneb však plně odpovídá 13. století.
Lze tedy konstatovat, že podoba sledovaného kláštera dokládá vznik na sklonku 13. století, kdy dvě etapy výstavby kostela a snad i kláštera následovaly poměrně rychle po sobě. Přitom největší pozornost byla pochopitelně kladena na podobu presbytáře, kde zvláště východní okno tvořil progresívní umělec. Jinak se zde v dalších etapách projevovaly spíše místní síly zachovávající dobový průměr a ojediněle způsobující až jistou rustikalizaci výrazu. Současně se zde však projevoval asi zcela samozřejmě pociťovaný průnik gotického a románského tvarosloví, které nebylo nikomu proti mysli. Přítomní je spíše chápali jako jednotky umožňující bohatší výslednou podobu stavby. Nemuselo se tedy jednat pouze o eklektické propojení několika směrů, ale dobově podmíněné, ať již vědomé či nevědomé prolínání obou slohů, které v tomto jistě ne nevýznamném objektu zasahuje poměrně nečekaně až do poslední čtvrtiny 13. století.
Další etapy ve vývoji kláštera již nedosáhly významu období 13. století. Snad v průběhu, či spíše na sklonku 14. století vznikly určité doplňky, jako polygonální kaple vystupující z východního průčelí konventu a vedle nedochovaných ambitů snad i drobná nika v západní stěně sakristie. Náročné vybavení, zejména podoba miniaturizované klenby dokládá značný význam prostoru. Dovolujeme si proto vyslovit velice opatrně hypotézu, kdy by se jednalo o zbytek prvotní hrobní kaple Berků z Dubé, byť nelze ani vyloučit funkci armaria, které by pak ale bylo řešeno až nečekaně náročně.
Rozbor doložil, že renesanční úpravy nebyly příliš rozsáhlé, což odpovídá duchu doby, kdy mnohé kláštery měly problémy se samotným přežitím a soustředily se na nejnutnější opravy.
Vyplenění kláštera v roce 1611 podnítilo určitou aktivitu. Je otázkou, zda určité zásahy, tvarově ještě spíše pozdně renesanční, neproběhly již v této době, či až v rámci velké raně barokní přestavby po polovině století. Celek byl tehdy na počátku století nesporně opraven, vybaven a částečně i modernizován. Nedosáhl však ještě středověkého rozsahu ani jeho výstavnosti.
To se podařilo až po konci třicetileté války, kdy došlo zejména v 60. letech k zásadní přestavbě, vlastně novostavbě konventu. Jeho rozsah i technické vybavení bylo monumentální, architektura však byla maximálně jednoduchá a dobově strohá, byť technicky dokonale provedená. Tehdy postupně vznikla stávající podoba kláštera včetně úpravy kostela, jenž byl záměrně zbavován řady znaků svého gotického původu. Součástí této etapy bylo i vybavení kostela, kde se na hlavním oltáři neměl objevit obraz Schönfeldův, ale Škrétův.
Vrcholně barokní etapa se zde mimo několik prvků kostelního interiéru podstatněji kupodivu neprojevila. Až pozdní barok se nespokojil se strohým výrazem celku a zejména u kostela se snažil o jistou dobově podmíněnou malebnost. Odrazilo se to v kasulových oknech a zajímavě pojatém západním chóru, jenž svým dramaticky ztvárněným průčelím reagoval na již uzavřené období dynamického baroka. Silueta patrně již dříve ztratila svoji působivost nahrazením strmějších střech stávajícími. Interiér se rovněž proměnil v dobových intencích, kdy získal zejména nový pozdně barokní oltář i další prvky vybavení.
Touto úpravou se stavební dějiny v podstatě ukončily. Další zásahy již nepřinesly podstatné proměny celku přes jinak velmi dramatické historické zvraty. Zmínit je třeba zrušení kláštera v roce 1785 a následné utilitární využití konventu pro potřeby panství Lobkowiczů, když kostel se stal kostelem farním, což podnítilo v roce 1865 výstavbu historizující fary. Degradace kláštera po konfiskaci v roce 1948 pokračovala a teprve po roce 1989 lze doufat, jak se již ukazuje při obnově kostela, že se uplatní odpovědnější přístup k této památce.
-------------
Sledováním podoby středověké stavby v Pšovce u Mělníka se můžeme dostat do oblasti obecnějších úvah o podobě architektury v průběhu 13. století.
Jedním z výrazných znaků klášterního kostela sv. Vavřince je těsná symbióza gotických tvarů s prvky románskými. Tato skutečnost, zde jednoznačně doložitelná ještě v 70. letech 13. století je jedním z výrazných, dnes však již poměrně četných dokladů o podstatném přežívání románského tvarosloví hluboko do druhé poloviny 13. století. Nejedná se tedy pouze o jeho redundandní zbytky vytrácející se někdy v jeho první polovině, ale o trvalejší přítomnost mnoha jeho prvků spojujících se někdy velice těsně s řadou novějších stylových rovin.
Ze dalších příkladů lze například zmínit hrad Křivoklát, kde jsou románské tvary oken přízemí nesporně organickou součástí raně gotické stavby. Stejně tak výstavný a po mnoha stránkách pozoruhodný kostel dominikánů v Jihlavě spojuje románské prvky s gotickými do té míry nápadně, že zde lze usuzovat o určitém uměleckém záměru vydělujícím pomocí "románských oken" vlastní uzávěr presbytáře od jeho protáhlého těla.. Nezvyklé setkání tamějších gotických oken s oknem románsky pojatým (navíc podobných proporčních poměrů jako v Pšovce) utvrzuje i poslední datace vycházející mimo jiné z dendrochronologického zařazení (1285), což časově poměrně přesně odpovídá předpokládanému postupu prací ve Pšovce.
Na venkově je již déle sledována skupina staveb, kdy prvotní objekt s převažujícími, respektive rozhodujícími znaky rané gotiky byl při dalším přenášení tohoto typu hlouběji do 13. století jen na první pohled paradoxně obohacován o "zavedené" prvky románské. Představa o "řádné" podobě např. věže opatřené sdruženými okny nám ostatně nemusí být ani tolik vzdálena.
Měli bychom tedy jako obecně platný fakt přijmout skutečnost, že přesah, přesněji soužití slohu gotického s románským trvalo v podstatě celé 13. století. Rozhodně se navíc nejednalo pouze o okrajovou tvorbu, ale o obecně platný rys propojující daleko výrazněji větší spektrum dobové architektury včetně prvořadých snad i předními dobovými znalci sledovaných staveb. Uvedená pracovní teze se zřejmě nesetká s brzkým přijetím širší veřejnosti s ohledem na silný psychologický aspekt, protože starobylejší, tedy románská stavba je pro mnohého cennější právě pro své stáří a logicky jasné střídání jednotlivých slohů je pro základní orientaci daleko přístupnější. Při jiném možném přístupu se jedná o v podstatě negativní hodnocení těchto stylově propojených projevů, při kterém se hovoří o doznívajících v podstatě regresívních projevech slohu již překonaného, projevujícího se zejména u staveb okrajového významu jako poslední ozvy již dožilých systémů. Zejména tento druhý pohled však již nyní můžeme s poměrně klidným svědomím zavrhnout.
Ve 13. století však situace byla zřejmě poněkud odlišná, než jak se často v přehledech dějin architektury předkládá. Jednalo se o dobu, která necítila tak striktní potřebu tyto plynule do sebe přecházející styly rozlišovat. Jestliže se pokusíme podívat na tuto přechodnou dobu z většího odstupu lze konstatovat, že se jedná o velice obdobnou a nyní již obecněji známou situaci, jaká nastala kupříkladu ve století šestnáctém (renesance versus gotika), případně sedmnáctém (nástup baroka) a nepochybně opět na přelomu století osmnáctého a devatenáctého (klasicismus versus baroko a rokoko). Ze 16. století jsou obecně známé dobové protesty proti novému "cizímu" slohu, o podivných klenbách neužívajících kamenná žebra a podobně. Pokud bychom se podívali na celkový obraz renesance, pak první náraz stylově čistých prvků se snoubí ještě s pozdně gotickým celkovým projevem a vlastní renesance nastupuje na našem (a nejen na našem) území ve druhé vlně právě jako určitý konglomerát obohacený pochopitelně již plně v rámci nového stylu hluboko zakořeněným gotickým cítěním, který se v některých projevech slohu opět jakoby vynořuje. Pro rozlišení klasicismu od empíru (ať již s tímto dělením souhlasíme, či ne) je někdy uváděno, že právě přežívání pozdně barokních a rokokových principů a jejich zapojení do nového stylu je jedním ze znaků klasicismu oproti stylově čistšímu a možná poněkud stylově vyhraněnějšímu empíru.
Pokud se tedy navrátíme k základní otázce přesahování obou našich středověkých stylů, pak jde o věc spíše jasnou a předpokládatelnou. Pro další práci je to však určitý signál, který by měl být podrobněji sledován a zejména datace dle tvaroslovného a stylového rozboru důkladněji dokladována. Jestli lze již v této fázi vůbec souhrnněji uvést určité znaky, pak snad lze konstatovat, že celá první polovina 13. století je stále v období vlády románského projevu, ve kterém se objevují mnohdy výrazně čisté gotické importy, které jsou však spíše ojedinělé, bez rozhodující kvantitativní odezvy. Zřejmě tedy až ve druhé polovině století nastává obecnější příklon ke gotice, často však s průběžným užíváním některých typických románských prvků jako například sdružená okna ve věžích kostelů, obecněji pak půlkruhově sklenutá okna s typickými románskými špaletami a pod. Nejedná se tedy o pouze určité unikátní stavby, jako je například známá bazilika v Třebíči, ale o daleko širší proud, kde staré (románské) a nové (gotické) ztrácí podstatně na svém obvyklém významu dvou po sobě jdoucích stylů.
V této nově se rýsující rovině bude snad vhodné se znovu zamyslet nad datací řady sakrálních staveb, a to nejen drobných kostelů a zřejmě i rotund, ale i některých staveb výraznějších. Jestliže ale v této souvislosti nevylučujeme v některých případech možné pozdější datování, pak je nutno rovněž ve zcela obecné spekulativní rovině sledovat i opačný přístup - tedy případnou starší dataci. Jako příklad lze nadhodit období tzv. románské renesance, které prozatím jako jediné bylo další obecně přijímanou etapou selektivně oživující starší středověké prvky. ty, jak nyní víme se rozprostírají přes celé 13. století a některé, možná až bizarní objekty je možná posunují ještě o něco dále (?).
V jakém rozsahu budou tyto pracovní předpoklady platit ukážou až následující roky, kdy budeme muset ověřit řadu již provedených časových i stylových zařazení a nové monografické bádání o řadě objektů zaměřit cíleně i tímto směrem. Již nyní lze však konstatovat, že obraz tvorby v průběhu 13. století se jeví zřejmě daleko složitější a v jistém smyslu protikladnější, než se dnes běžně usuzuje.