Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Leoš Mlčák
K ikonografii barokní umělecké výzdoby premonstrátské kanonie na Hradisku u Olomouce

In: Průzkumy památek 1/2002, ročník 9, str. 3-30

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Premonstrátská kanonie na Hradisku u Olomouce patří k nejvýznamnějším barokním komplexům ve střední Evropě. Hrála také významnou roli v církevních a kulturních dějinách Olomouce i Moravy. Po skončení třicetileté války se klášter nalézal v troskách. Jeho obnovu zahájil opat Fridrich Schinalius (1647-1653), který shromáždil válkou rozptýlené konventuály v narychlo opraveném provizoriu. Rekonstrukci kláštera na čas zkomplikovalo prohlášení Olomouce pevnostním městem. Opat proto uvažoval o přenesení kanonie k mariánské poutní kapli na Svatém Kopečku.
Rekonstrukci kanonie zahájil opat Tomáš Olšanský (1652-1666) budováním konventního kostela. Základní kámen k němu položil 8. května 1659. První mše v něm byla celebrována už 11. prosince 1661. K jižní straně průčelí byla připojena hranolová věž, dokončená v roce 1666.
V letech 1674-1675 za opata Alexeje Worstia (1671-1679) byl původní krátký mnišský chór prodloužen o sanktuárium, vyzdoben freskami, doplněn o nové oltáře a na východní straně opatřen monumentálním volutovým štítem. Autorem těchto stavebních úprav byl architekt Giovanni Pietro Tencalla (1629-1702), kterého premonstrátům doporučil olomoucký biskup.
Příchodem Giovanni Pietra Tencally došlo v zatím provizorní rekonstrukci kanonie k zásadnímu obratu a k vypracování velkorysého projektu barokní obnovy, realizované s dílčími korekturami od roku 1686 opatem Norbertem Želeckým z Počenic (1679-1709) a jeho nástupci.
Druhou osobností, která významně zasáhla do raně barokní podoby kanonie byl olomoucký malíř Antonín Lublinský (1636-1690), který byl důvěrným uměleckým rádcem olomouckého biskupa. Lublinský byl v přímém kontaktu s řadou významných soudobých umělců a nové slohové podněty šířil i prostřednictvím své bohaté knihovny a rozsáhlé sbírky kreseb.
Za Lublinského účasti byla realizována vnitřní výzdoba konventního kostela, na níž se podílel ikonografickými koncepty a obrazy na bočních oltářích. Zprostředkoval také vznik průzkumem zjištěných fresek na klenbě kostela od Giussepe Bragaglii.
Další etapa raně barokní výzdoby kanonie, jejíž ikonografie je v článku podrobně rozebírána, je spojena s budováním raně barokního konventu. Základní kámen k němu položil opat Norbert Želecký z Počenic 26. června 1686. Výstavba byla zahájena severně od konventního kostela a už v roce 1691 dospěla po refektář. V této první etapě výstavby byly postaveny všechny nejdůležitější části konventu, počínaje jeho hlavním "Andělským" schodištěm, ambitem, kapitulní kaplí Panny Marie Sněžné, převorstvím a refektářem. V rámci této části konventu měla být postavena i knihovna, kterou Tencalla původně situoval nad refektář.
Určujícími osobnostmi ikonografie umělecké výzdoby raně barokního konventu byli opat Norbert Želecký, převor Bernard Wancke, klášterní malíř a konventuál Dionýs Strauss, žák Antonína Lublinského, a severoitalský sochař Baldassare Fontana (1661-1733), kterého pozval na Moravu v roce 1688 olomoucký biskup Karel Lichtenštejn-Kastelkorn. Budování konventu završila na přelomu 17. a 18. století stavba hlavní věže a křídla s knihovnou, jejíž umělecká výzdoba má pozoruhodnou ikonografii s námětem Adorace Nejsvětějšího jména Ježíš.
Starou prelaturu kanonie zničil v roce 1705 požár. Vypukl 31. října v sousedním hospodářském dvoře. Spolu s vybavením prelatury byla zničena i velmi cenná sbírka obrazů, odkázaná premonstrátům olomouckým světícím biskupem Ferdinandem hrabětem Schröffelem ze Schröffenheimu v roce 1702. Záměrem na zboření staré a postavení nové prelatury se zabýval už opat Norbert Želecký. Nová prelatura měla být součásti velkoryse řešené novostavby raně barokního kláštera, jehož koncept vypracoval Giovanni Pietro Tencalla. Základní kámen k ní ale položil až opat Robert Sancius 17. května 1726. Stavbu vedl stavitel Karel Reina a po něm krátce Wolfgang Reich. Celá prelatura, jejíž součástí byl monumentální Slavnostní sál i nová centrální kaple sv. Štěpána, byla i s hlavní vnitřní výzdobou dokončena v roce 1741 za opata Norberta Umlaufa (1732-1741). Stavitele poslední etapy stavebních prací prameny neuvádějí.
Souběžně s postupem stavby byla realizována i vnitřní výzdoba, na níž se podílela řada významných malířů a sochařů, mezi jinými i Daniel Gran a Paul Troger. Na nádvoří prelatury byla postavena kašna s figurální výzdobou. Zajímavou sochařskou výzdobu má kromě interiérů také monumentální průčelí prelatury. Většinou později rozptýlena, byla sochařská výzdoba z okolí kláštera.
Velká pozornost byla věnována rovněž interiéru kaple sv. Štěpána, který byl vybaven třemi oltáři a varhanami. Po zrušení kanonie byla kaple upravena na farní kostel. Nejvíce frekventovaným motivem ikonografie výzdoby prelatury nebyla proti očekávání Panna Marie, ale zakladatel řádu sv. Norbert, což mimo jiné asi souviselo s tím, že světec byl osobním patronem obou stavebníků prelatury, opata Norberta Sancia (1721-1732) i opata Norberta Umlaufa (1732-1741).