Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jaroslav Podliska
Nové poznatky o kostele sv. Jana Křtitele Na Zábradlí na Starém Městě pražském

In: Průzkumy památek 1/2002, ročník 9, str. 83-100

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: V průběhu února a března roku 2001 provedli pracovníci archeologického oddělení Státního památkového ústavu v hlavním městě Praze záchranný archeologický výzkum ve sklepení domu čp. 205/I v ulici Na Zábradlí na Starém Městě pražském. Rekonstrukční práce v prostorách sklepů a přízemí umožnily zcela nečekaně odhalit konstrukce bývalého kostela sv. Jana Křtitele, zrušeného za josefínských reforem roku 1784 a později přestavěného na obytný dům. V roce 1896 byl celý objekt se zbytky kostela v rámci asanace zbořen a nahrazen obytnou novostavbou. Na základě stavebního rozboru typu stavby bývá vznik kostela kladen do průběhu 12. století. První písemné zprávy uvádějí kostela až na počátku 14. století. Částečná dokumentace provedená před zbořením objektu umožnila kostel rekonstruovat jako původně románskou stavbu centrálního typu s kvadratickou lodí na čtvercovém půdorysu, k níž se na třech stranách připojovaly půlválcové apsidy na straně západní se nalézala obdélná gotická loď, která nahradila blíže neznámou západní část centrály. V této podobě zůstal kostel zachován až do svého zboření.
Rozsah výzkumu byl vymezen plochou suterénních místností domu a rozsahem stavebních úprav. Pod cihlovou podlahou a recentním podsypem o mocnosti cca 20 cm se nalézaly početné zděné konstrukce s hroby.Přírodní podklad tvořily sedimentární písčité hlíny vrchní partie nejnižší vltavské terasy. Nejstarším dokladem osídlení místa bylo nevelké torzo vypálené jámy, narušené kamenným základem kostela, náležející k raně středověkému železářskému horizontu Starého Města. Následný historický vývoj místa byl již spojen s objektem kostela sv. Jana Křtitele. Zcela nové světlo k počátku sakrální stavby ve sledovaných místech přinesl objev dvou zdí, půdorysně a stratigraficky se vymykající známé stavbě románské centrály. Ve východní části plochy bylo odkryto hrubé základové zdivo apsidy, přerušené na západní straně lodí románské centrály a na straně východní obvodovou zdí stávajícího suterénu. V návaznosti na tuto část byl v západněji položeném sektoru zachycen úsek obvodové zdi z opuky, zachovaný ve východní části v úrovni základu, v západní část v úrovni nadzemního zdiva s jednou řádkou opukových kvádříků na jižní lícové straně. Nález části základu apsidy v nelogické poloze ve vztahu k románské centrále a následně dokumentace nevelkého úseku obvodové zdi shodných konstrukčních znaků na jižní straně, kolmo orientované k základu apsidu jsou nezvratnými indiciemi existence starší sakrální stavby, předcházející dosud známé románské centrále. Uvedenou stavbu můžeme předběžně rekonstruovat jako podélný jednolodní kostel s nejspíše obdélnou lodí, zakončený na východní straně půlkruhovou apsidou. Zcela nepoznána zůstává podoba západní části, celkově odstraněná patrně již při gotické dostavbě románské centrály. Podélný kostel byl posléze nahrazen stavbou již známé románské tříapsidové centrály. Archeologický výzkum odhalil pouze dílčí části kostela vymezené plochou suterénních prostor. Jednalo se o převážně základové partie kvadratické lodi s nevelkými částmi bočních apsidálních závěrů. Důležitým přínosem pro poznání podoby románské centrály se stala dokumentace její do doby výzkumu neznámé západní části v podobě původně kvadratického útvaru, situovaného v ose hlavní lodi kostela. Západní část románské centrály westwerkového typu plnila nejspíše funkci předsíně, nad níž se v patře mohla nalézat tribuna. K západní pravoúhlé části románské centrály byl na západě straně připojen kvadratický útvar na čtvercovém nebo obdélném základu. Z přístavby zůstaly zachovány pouze části severní obvodové zdi se zachovalým jižním lícem a částečně porušená jižní obvodová zeď se vstupním otvorem při jejím západním konci. Obvodové zdi byly na spáru přizděny k západní straně centrály. Zásadním způsobem zasáhla do podoby kostela gotická stavební etapa. Omezená prostorová kapacita starší sakrální stavby již nedostačovala novým nárokům, proto došlo ke zboření západní části románského kostela, původní loď byla změněna v presbytář a k ní následně přistavěna nová přibližně obdélná loď s nepatrným rozšířením na západní straně. Ke gotické lodi byly na její severní a jižní straně dodatečně připojeny drobné užitkové přístavby vrcholně středověkého až raně novověkého stáří. Integrální součástí kostela byly hroby dokumentované především v interiéru stavby, ale také vně objektu na jeho jižní straně. Celkem bylo zachyceno 25 hrobů s nejméně 27 pohřbenými jedinci. Pohřbení jedinci byly vcelku jednotně uloženi v natažené poloze na zádech s horními končetinami zkříženými na těle nebo položenými podél těla s tradiční orientací hlavou k západu a nohama k východu. Zemřelí byli do hrobu ukládáni jak v dřevěných schránkách, tak patrně pouze zabaleni do látky bez pohřební výbavy.
Současné poznatky o datování kostela vycházejí při absenci písemných dokladů především ze stavebního rozboru architektonické podoby kostela. Diskusi nad datováním samotného vzniku stavby výrazně ovlivnil nález pískovcové desky s vyrytými iniciálami H R M. EP., objevený při bourání stavby ve zdivu románské části v roce 1896. Deska s nápisem "Hermanus episcopus" je připisována pražskému biskupu Heřmanovi, který zastával tento úřad mezi lety 1099 - 1122. V osobě Heřmana je hledán stavebník kostela, případně je mu přisuzováno samotné vysvěcení stavby. Vyloučena nebyla ani varianta, že deska náležela stavebnímu předchůdci románské centrály. Interpretace desky jako dokladu založení případně svěcení stavby se stala pro řadu odborníků hlavním argumentem zařazení kostela do doby prvních dvou desetiletí 12. století.V opozici proti tomuto datování stál výsledek architektonického rozboru románských částí kostela, datující výstavbu do doby kolem roku 1160. Archeologický výzkum bohužel nepřinesl detailnější chronologické opory, které by umožnily zpřesnit absolutní datování stavebních fází kostela. Zásadním poznatkem bylo zjištění starší sakrální stavby, která porušovala nejstarší raně středověký železářský horizont Starého Města obecně datovaný do průběhu 11. - 1. poloviny 12. století. Vznik starší stavby tak můžeme předpokládat v 1. čtvrtině 12. století, tedy v době, do které se hlásí již zmíněná deska biskupa Heřmana, která mohla původně náležet této svatyni a po jejím zboření se dostala do zdiva novostavby. Období úřadu biskupa mohou teoreticky vymezovat dobu vzniku starší stavby. Určitou konstrukcí je zařazení doby výstavby až do závěrečného období Heřmanova života, přesněji do doby po roce 1118, kdy pražské podhradí postihla povodeň s katastrofálními následky pro podhradní zástavbu. Kostel vznikl nejspíše jako vlastnická svatyně při dvorci v blízkosti důležitého brodu a jediného, tehdy ještě dřevěného mostu přes Vltavu. Z hlediska geomorfologie místa zaujala stavba kostela exponovanou polohu na hraně terasového systému VIIc v nevelké vzdálenosti od Vltavy. V době svého vzniku se stavba tyčila přibližně 4,5 m nad normálním tokem řeky. Výšková úroveň vcelku přijatelně zabezpečovala ochranu před zasažením stavby každoročními jarními vodami. Nejspíše po polovině 12. století byla starší stavba zbořena a při dodržení principu "stabilitas loci" pro křesťanské svatyně nahrazena architektonicky náročnější stavbou románské centrály. Ani v tomto případě neznáme přesnou dobu vzniku. Zcela nepoznán stejně jako u prvního kostela zůstává i stavebník, kterého musíme hledat v prostředí společenské elity té doby (kníže, moravští údělníci, biskup). Časové zařazení stavby vychází hlavně ze stavebně historického rozboru, který upozornil na předlohové vazby z prostředí bavorského Řezna z doby kolem poloviny 12. století. V otázce datování nelze opomenout častokrát citovanou analogii pražské stavby, jimž je dodnes stojící kostel sv. Petra a Pavla v moravských Řeznovicích, jehož výstavba je datována do šedesátých let 12. století Pozoruhodná shoda v řadě detailů vyvolává dojem možných vzájemných vazeb mezi oběma stavbami, a to nejen v případě vlastního typu kostela, ale také v případě možné identické osoby stavebníka.V návaznosti na novostavbu spíše však v nevelkém časovém odstupu po její výstavbě byla k západní straně kostela přizděna kvadratická přístavba se vstupem na jižní straně provedená románskou stavební technikou z opukových kvádříků. Zcela otevřená zůstává otázka původního účelu přístavby. Vedle interpretace této části jako rozšíření kostela lze připustit i variantu věže nebo obytného přístavku, sloužícího potřebám vlastníka kostela a dvorce. Horní hranici vzniku této části můžeme hledat v průběhu celé 1. poloviny 13. století.Vrcholně středověká stavební fáze zlikvidovala západní část centrály včetně přístavby a připojila k původně románskému kostelu rozměrnou loď a drobné boční přístavky. Obecně je vznik lodi předpokládán v průběhu 13. století. Do doby farní funkce kostela náležejí i všechny doklady intenzivního pohřbívání v interiéru kostela a na vnějším hřbitově (13. - 16. století). Přelom ve stavebním vývoji kostela sv. Jana Křtitele znamenalo jeho zrušení roku 1784 a následná přestavba na obytný dům. I přes změnu funkce zůstal kostel zachován ve hmotě domu. Asanace přestavěného kostela a následná výstavba činžovního domu v letech 1896-1897 ukončila existenci sakrální stavby. Poslední zbytky kostela zůstaly uchovány těsně pod dlažbou suterénů až do doby archeologického výzkumu. Po ukončení celé akce byly odkryté části stavby zakonzervovány a jako poslední doklad existence kostela sv. Jana Křtitele tam zůstávají do budoucna.