Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Vladislav Razím
K problematice stavební podoby a vývoje středověkého opevnění města Loun

In: Průzkumy památek 2/2002, ročník 9, str. 19-50

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Královské město Louny leží v severozápadních Čechách. Vzniklo spolu s dalšími městy v rámci rozsáhlé zakladatelské činnosti krále Přemysla Otakara II., na důležité komunikaci z Prahy přes Most do Saska, při přechodu přes řeku Ohři. Datum vysazení Loun není přesně doloženo, soudí se však na 60. léta 13. století. Město bylo vyměřeno na příhodném vyvýšeném místě nad strmým srázem k Ohři. Terénními podmínkami byl ovlivněn také tvar areálu města, který v rozsahu obvodu hlavní hradby městského opevnění měří asi 8,5 ha. Pozoruhodná je základní urbanistická osnova, charakteristická vidlicovitým větvením dvou paralelních hlavních ulic u dvou protilehlých bran (brány Žatecká a Pražská). Připomíná typickou dispozici slezských a některých severo- a východoněmeckých měst. Toto schéma bylo však v Lounech od počátku poněkud deformované na východní straně, u Pražské brány, kde se rozkládal dominikánský klášter (doložen k roku 1294). Ten byl roku 1419 napaden zdejšími a okolními husity, vypálen a již v průběhu následujících husitských válek odstraněn a jeho areál rozměřen na domovní parcely. Nejvyšší místo městského areálu západně od náměstí zaujímá farní kostel sv. Mikuláše (dříve sv. Kříže), jehož vysoká věž sloužila měšťanům jako trezor a hláska. Stavebním materiálem středověkého města byla zdejší velmi kvalitní, snadno opracovatelná opuka. Malá odolnost tohoto kamene se však negativně projevila v míře dochování originálních částí stavebních konstrukcí.
Existence městského opevnění je prvně doložena k roku 1317, kdy král Jan Lucemburský měšťanům prominul na šest let berni, aby za to mohli opravit a vylepšit ("melioracione et reparacione") městské opevnění. Tato zpráva nasvědčuje tomu, že město bylo určitým způsobem opevněno již ve 13. století, nedlouho po svém vzniku. Další královská privilegia týkající se hradeb se zachovala z průběhu 14., 15. a 16. století. Velké množství písemných údajů o rozvoji městského opevnění přináší zejména městské knihy počtů, které se s určitými přerušeními dochovaly pro 2. polovinu 15. a téměř celé 16. století. Ze studia pozůstatků městských hradeb a značného množství písemných, plánových a ikonografických pramenů (v menší míře mohla být využita také pozorování ze zásahů pod úroveň dnešního terénu) vychází tato studie, která se především pokouší nastínit rekonstrukci stavebního a urbanistického vývoje městského opevnění od 13. do počátku 17. století.
Komplexně pojaté studium městského opevnění v první řadě spolehlivě prokázalo existenci a základní trasu hlavní městské hradby, jejíž vznik lze předpokládat již ve 13. století. S existencí této hradby dosavadní bádání nepočítalo a za hlavní hradbu mylně pokládalo teprve druhou, parkánovou hradbu. Tato skutečnost byla způsobena tím, že díky dynamickému rozvoji domovní zástavby a systému městského opevnění přestala hlavní hradba velmi brzy plnit svou úlohu a její roli převzala parkánová zeď. Tento proces nastal již kolem poloviny 15. století a o sto let později se v písemných pramenech o hlavní hradbě již nehovoří, neboť byla pohlcena nebo znehodnocena domovní zástavbou. Věžové brány v této hradbě byly obklopeny domy a nejpozději v 2. polovině 16. století dokonce zbořeny. O stavební podobě této zdi, zejména pokud jde o systém případných věží, skoro nic nevíme. Šlo o mohutnou konstrukci, asi 210 cm silnou. Zda byl součástí opevnění 13. a 14. století již také asi 10 m široký parkán, nelze jednoznačně říci.
V době kolem poloviny 15. století, respektive záhy po husitských válkách byla významně modernizována parkánová zeď. Tato zeď město chránila na třech stranách, jen nad srázem k řece zřejmě nebyla provedena. Podle písemných pramenů byla vybavena systémem zřejmě půlkruhových bašt a na zvláště exponovaných místech několika protáhlými baštami s dvoubokým závěrem. Dvě hlavní brány v této hradbě byly již kolem roku 1450 chráněny barbakány zaobleného půdorysu. Před hradbou a barbakány probíhal široký příkop a nad jeho vnější stranou zemní val. O detailní podobě parkánové zdi nám chybějí informace, neboť se dochovala jen v malých fragmentech a na starých zobrazeních ji zakrývá vnější hradba. Hradba utrpěla požáry, zejména velkým požárem celého města roku 1517. Zřejmě zejména následky ohně vedly k tomu, že bylo upuštěno od údržby většiny jejích bašt, které zanikly, s výjimkou uvedených velkých bašt se zahroceným závěrem.
Tento osud parkánové hradby nepochybně souvisí také s tím, že někdy kolem roku 1500, případně již v poslední čtvrtině 15. století, Lounští přistoupili k výstavbě vnějšího, již třetího hradebního okruhu, který probíhal také nad řekou. Byl tvořen téměř 2 m silnou zdí, která na jižní straně vyrůstala z vnější stěny valu. Hradu v pravidelných intervalech členily půlkruhové, dovnitř otevřené bašty. Hradba i bašty byly uzpůsobeny k použití značné síly palných zbraní, jimž sloužily klíčové a obdélné střílny, umístěné ve zděné části, a zastřešené ochozy s hrázděnými stěnami. Jedna z bašt byla vysunuta blíž k mostu. Nejpozoruhodnější z těchto bašt stojí ve vysunuté poloze severovýchodního nároží města, dochovala se však jen v rozsahu přízemí severní a částečně východní strany. K obraně zde sloužily palebné komory s dvojicí střílen, které měly dvě průstřelnice nad sebou. Dochované otvory po dřevěných trámcích ukazují, že horní z otvorů byly určeny pro lehčí a dolní pro těžší zbraně. V pozadí střílnových nik byly v dolní úrovni zazděny další příčné trámy, které nejspíše sloužily upevnění (lafetáži) palných zbraní větší ráže a větších rozměrů. Pro usnadnění obsluhy těchto zbraní nebo pro snazší rozptýlení kouře ze střelného prachu zřejmě sloužily vstupní otvory do palebných komor a okno směrem do hlavního prostoru v severní komoře. Písemné zprávy nasvědčují tomu, že tato severovýchodní bašta byla vystavěna (či ve velkém rozsahu dokončena) až roku 1590. S výjimkou strany nad řekou probíhal před vnější hradbou další příkop a val.
Vynikajícími stavebními díly vnějšího hradebního okruhu byly brány. Šlo o průjezdní věže, vetknuté do polygonálních plášťů prostorných, tvarově poněkud neobvyklých barbakánů. Hlavní průčelí těchto bran na větší části plochy pokrývala bohatá kamenická výzdoba, jejíž součástí byly nápisové desky a městský znak s emblémem krále Vladislava II. Jagellonského (W). Z obou bran je po této stránce výraznější dochovaná Žatecká brána, datovaná nápisem do roku 1500. Spíše než věží byla tato brána plochým monumentálním portálem, proto interiéry 1. a 2. patra byly jej úzkými chodbami, samostatně přístupnými z krytého ochozu barbakánu. Brána byla původně poněkud vyšší než dnes a také zastřešení, doložené zobrazeními z 20. let 19. století a znovu nepříliš šťastně provedené v roce 1995, neodpovídá původnímu stavu. Reprezentativnímu účinku průčelí brány byl podřízen i její fortifikační účel - vjezdový portál neměl padací most a na místě střílen byla okna s náročně profilovaným ostěním. Proto je reálný předpoklad, že brána byla chránena ještě dalším prvkem - předbraním nebo branou předsunutou na vnější straně příkopu. Obvodové zdi barbakánů byly vybaveny dvěma úrovněmi klíčových střílen a krytým ochozem. Barbakány nenavazovaly jen na vnější hradbu, ale zasahovaly až k vnitřnímu příkopu nebo dokonce až k vnitřním barbakánům. Soustava bran tak tvořila z větší části koridor, schopný samostatné obrany. V době největšího svého rozvoje kolem roku 1500 tedy obě hlavní městské brány v Lounech představovaly složitý systém o délce několika desítek metrů.
Již ve druhé polovině 15. století byla opevněna obě lounská předměstí, zpočátku dřevěnou hradbou. Doloženy jsou také předměstské brány a příkopy. Stavební podoba těchto opevnění a dokonce i jejich trasa je však dosti nejasná. Zdá se, že na nejohroženější jižní straně byly v určitém odstupu od předměstí vybudována předsunutá signální a obranná stanoviště v podobě bran či bašt.
Architektonický a výtvarný zjev hlavních bran města nezastupitelným způsobem ilustruje tehdejší kulturní prostředí Loun a jejich společensko-hospodářské postavení. Vrcholem byla výjimečná novostavba trojlodí farního kostela po požáru v roce 1517. Nadprůměrné postavení města ukazuje také překvapivá dynamika vývoje opevnění a městského urbanismu v relativně krátkém období od husitských válek do nástupu Habsburků na český trůn (1526). Druhý pás opevnění byl záhy překonán vnějším, třetím okruhem, jehož výstavbu si mohl dovolit jen menší počet královských měst v tehdejším české státě. Významnou fortifikační aktivitu je třeba spojovat se strategicky exponovanou polohou města nedaleko saské hranice a s podstatnou účastí měšťanů při domácích i zahraničních akcích královských vojsk v neklidné době Jiřího z Poděbrad a obou králů z rodu Jagellonců.