Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Michal Panáček
Kostel sv. Kříže v České Lípě a stavebně historická analýza krovu jeho stanové střechy

In: Průzkumy památek 1/2003, ročník 10, str. 53-90

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Kostel sv. Kříže je nevelký gotický kostel stojící původně na historickém předměstí středověkého města Lipá, dnes Česká Lípa. Nad lodí je završen výjimečnou střešní konstrukcí stanového typu s polygonální věžičkou ve vrcholu. Předkládaná práce, vycházející z intenzivní více než dvouleté dokumentační a průzkumné činnosti, se na základě podrobného poznání a vyhodnocení stavebního vývoje zejména krovové konstrukce snaží odpovědět na otázky jeho stavebně historického vývoje a architektonicko uměleckého zařazení.
Kostel je orientovaná jednolodní stavba s plochostropou lodí rozměrů zhruba 21,5 x 15 metrů, osvětlovanou jedním oknem od západu a třemi z jižní strany. Polygonální odsazený presbytář o jednom příčném obdélném poli a 5/8 závěru, zaklenutý novodobou síťovou žebrovou klenbou, osvětluje celkem pět nepříliš vysokých různě dělených lomených oken. Vnějšek presbytáře člení pět opěrných pilířů, zakončených pultovou stříškou. Před západní průčelí lodi je představěna pětiboká předsíň zaklenutá pětidílnou žebrovou klenbou s kruhovým svorníkem ve tvaru dvojité rozety. Navenek se otevírá dvojicí lomených oblouků s bohatou plastickou profilací, která společně se sbíhající jemnější hruškovou profilací osového žebra klenby člení středový pilíř do podoby svazkového pilíře, vyrůstajícího z nepravidelného polygonálního soklu. K severní stěně předsíně přisedá schodišťová věžička umožňující přístup na emporu a do prostoru krovu. Po celé severní straně presbytáře a části lodi je přistavěna přízemní dvouprostorová sakristie zaklenutá třemi křížovými klenbami a přístupná jak z vnějšku, tak obdélným portálem z presbytáře. Hmotu lodi a presbytáře obíhá jednoduchá podokenní římsa, celou stavbu pak asi metr vysoký sokl.. Kostel je zastřešen vysokou stanovou střechou nad lodí, vrcholící osmibokou lucernou se štíhlým jehlancovým zakončením. Asi uprostřed výšky střechy lodi navazuje sedlová střecha nad presbytářem. Předsíň a schodišťová věžička jsou kryty nízkými jehlanci, sakristie má pultovou střechu.
První písemná zpráva o kostele se objevuje v roce 1389 v souvislosti s nadáním jeho hlavního oltáře. Další zmínky pak následují v letech 1391, 1394, 1402, 1406, 1409, 1422 a 1423. Podací práva k nadáním jednotlivých oltářů se různě střídala mezi městem a jeho čelnými představiteli, jako soukromými osobami, i šlechtickými majiteli města. V době husitských válek písemné prameny o kostele mlčí, až k roku 1491 se dozvídáme, že kostel byl nově vysvěcen litevským biskupem Petrem. Následně v roce 1493 vydal papež Alexandr VI. zvláštní odpustky ve prospěch kostela.
Dosavadní literatura předpokládala, že z původní stavby postavené koncem 14. století se dodnes dochovala větší část kostela. Pouze závěrové stěny presbytáře s odlišnými okenními kružbami ve tvaru rotujících plaménků, měli být přestavěny ještě před husitskými válkami na počátku 15. století. Podle mně však celkový výraz stavby, kompozice pětiboké předsíně a tvary architektonických prvků svědčí o pozdně středověkém vzniku stavby v 2. polovině 15. století po požáru kostela, doloženém nepřímo k roku 1469. Celkovou znovuvýstavbu, nebo radikální přestavbu při níž zároveň vzniklo pozoruhodné zastřešení ve formě vysokého stanu zakončilo nové svěcení v roce 1491. V průběhu renesance a baroka byl kostel vybavován dobovým inventářem, jeho stavební podoba se však již příliš neměnila, byly pouze zazděny arkády předsíně a vybudováno nové jednoramenné schodiště na emporu. V letech 1896 ? 1897 byl kostel podle projektu Josefa Mockera zbaven všech znešvařujících přístavků a zazdívek a důkladně zrekonstruován. Byl snesen a znovu postaven krov nesoucí novou střechu s břidlicovou krytinou, zaklenut presbytář cihelnou klenbou s kamennými žebry a vyměněna většina kamenických prvků. Zároveň byla vyzdvižena nová empora podklenutá do traverz na čtyřech sloupech a přistavěna nová sakristie a schodišťová věžička u západního průčelí.
Předpoklad nové interpretace stavebního vývoje kostela potvrdily závěry podrobného průzkumu krovů, zejména podstatné části původního krovu, která zůstala nad lodí zachována i po rekonstrukci na konci 19. století. Stavba je celkově charakteristická větším počtem samostatně se uplatňujících střech s jednotlivými krovy vytvářejících prostorovou hru objemů a tvarů, gradující k ústřednímu vrcholu.
Vaznicové krovy sakristie, schodišťové věžičky, předsíně a presbytáře, které kompletně vznikly při rekonstrukci kostela v roce 1896 a byly Josefem Mockerem navrženy o rok předtím, svým konstrukčním pojetím plně odpovídají době svého vzniku. Využívají všechny tehdy používané prvky a technologie vazby - řezané dřevo, stojaté stolice, věšadla s kovovými třmeny, vaznice, kleštiny a čepované a svorníkové spoje. Krov sakristie je klasickým řešením pultové střechy pomocí hřebenové vaznice nesené stojatou stolicí. Krovy schodišťové věžičky a předsíně jsou kombinací krokevní konstrukce nad polygonálně se zalamujícím půdorysem a krátkou sedlovou spojkou s hřebenovou vaznicí. Krov presbytáře s věšadly v plných vazbách, nesoucích pomocí dvojice kleštin a věšadlového sloupku hřebenovou a obě mezilehlé vaznice, je tehdy obvyklým typem, který byl Mockerem pravděpodobně velmi oblíben, což dokazuje jeho hojné použití na dalších, jím projektovaných, stavbách, např. Křivoklátě, Karlštejně, nebo u chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Krov jehlancové střechy lodi a z ní vystupující sanktusníkové věžičky je ve dvou vertikálních částech složen z několika vzájemně provázaných, vcelku však samostatných, konstrukcí. Základnu tvoří systém vazných trámů, na nichž je uložena centrální prostorová konstrukce spodní části, nesoucí stolici sanktusníkové věžičky vrcholící krovem její jehlancové střechy. Součástí jsou i dvě samostatné obvodové stojaté stolice nesoucí v různých úrovních krokve a systém věšadel vynášejících osový podélný průvlak.
Vazné trámy jsou uloženy na dvojici paralelně položených pozednic. Mohutných, skoro 15 m dlouhých, vazných trámů je v rozestupech 1 m příčně položeno celkem osmnáct. Na obou podélných stranách je doplňuje vždy dvanáct kolmých krátčat, dvě šikmá diagonální krátčata jsou v každém nároží. Na této základně je osově v obou směrech uložena centrální prostorová konstrukce spodní části, skládající se z dvanácti kolmo se křížících rámů, tvořených čtyřmi nebo šesti mohutnými sloupy svázanými prahem a vrcholovou vaznicí a vodorovnými rozpěrami se zavětrovacími šikmými prvky. V souladu s oboustrannou osovou symetrií si protějškové rámy až na drobnosti většinou vzájemně odpovídají. Konstrukce, vyplňující takřka celý prostor půdy, je přibližně 16 m dlouhá, 10,5 m široká a necelých 8 m vysoká. Čtyři rovnoběžné kratší příčné rámy v severo ? jižním a čtyři delší podélné rámy v západo ? východním směru vzájemně vytvářejí tvar mohutného řeckého kříže s delšími podélnými rameny. Konce rámů v každém rameni jsou navzájem svázány kratšími rámy pouze o čtyřech sloupech, vytvářejícími tak půdorys podobný berličkovému kříži. Konstrukce je hustě provázána vodorovnými rozpěrami ve dvou úrovních a zejména množstvím šikmých vzpěr a ondřejských křížů, takže působí jako tuhý kompaktní prostorový útvar v podobě trojrozměrné příhradové konstrukce.
I po rekonstrukci na konci 19. století je většina prvků středověkého původu, čemuž odpovídá způsob jejich konstrukce, vazeb a spojů. Veškerý původní materiál je ručně tesaný. Koncové spoje šikmých prvků se svislými nebo vodorovnými jsou řešeny jednostranně rybinovitým krytým přeplátováním, analogické průběžné spoje oboustranně rybinovitým přeplátováním. Vodorovné rozpěry jsou čepované. Všechny spoje jsou zajištěny dřevěnými hřeby. Při rekonstrukci byla část spojů zpevněna železnými hřeby nebo kramlemi. Pro každý rám byl použit odlišný tvar tesařských značek, jejichž počet na rámu vždy stoupá od západu k východu a od jihu k severu. Protějškové, konstrukcí si odpovídající, rámy mají přitom typologicky podobné pouze částečně modifikované značení.
Novodobé jsou všechny prahové trámy a vrcholové vaznice v obou směrech. V kříženích, kde jsou tyto podélné a příčné prvky přeplátovány, jsou podélné vždy vespod a příčné probíhají přes ně. Většina sloupů, přesto že jsou často výrazně posunuté, je do nich začepována. Sloupy všech krajních rámů jsou nižší, takže příslušné podélné vaznice jsou uloženy výrazně níže a příčné jsou na ně pouze mírně kampovány. Asi v polovině výšky všech vnějších podélných a příčných rámů jsou do jejich obou krajních sloupů začepovány krátké prvky spojující je v příslušném směru s nejbližší krokví.
Na centrální prostorové konstrukci jsou založeny všechny další části krovu v jeho horní části. Na vaznicích je pro osmibokou stolici sanktusníkové věžičky položen samostatný prahový rošt ze čtyř v nárožích jednoduše přeplátovaných trámů. Ke koncům těchto trámů jsou vždy z vnitřní strany přiloženy prahy pro obvodovou stojatou stolici. Konstrukce sanktusníkové věžičky široké 3 m se skládá z osmi 12,5 m vysokých sloupů, ve dvou úrovních spojených zdvojenými kleštinami (jednou v místě připojení krokví, podruhé v koruně stolice) a rozepřených celkem třemi trámkovými rošty, z nichž nejvyšší nese oplechování podlahy otevřené lucerny. Zvony jsou zavěšeny na samostatných dvojicích kleštin. Stolice věžičky je fixována z každé strany dvojicí šikmých vzpěr, čepovaných do vrcholových vaznic spodní prostorové konstrukce. S ní věžičku provazují dvojice velkých ondřejských křížů v příčném i podélném směru. Jehlanec střechy věžičky vysoký 11 m tvoří krokve dole lípnuté a přišroubované ke sloupům stolice věžičky a ve vrcholu se sbíhající a vzpírající hrotnici. S ní jsou krokve provázány ve dvou úrovních kleštinami, vzájemně pak samostatnými šikmými pásky.
Nosný systém krokví je ve dvou úrovních doplněn obvodovou stojatou stolicí. První je postavena přímo na vazných trámech. Celkem 14 sloupků (vždy tři v příčném a čtyři v podélném směru) nesoucích čtyřbokou vaznici má v jejím směru z obou stran šikmé pásky, ve směru kolmo k rovině střechy je sloupek zpevněn delší záporou. Druhá stojatá stolice je umístěna na samostatných prahových trámech nad centrální prostorovou konstrukcí. Osm sloupků (vždy dva na každé straně) má šikmý pásek pouze ve směru k sobě, naproti sobě jsou rozepřeny rozpěrou, takže zápora je umístěna z vnější strany.
Mohutné krokve, různých délek podle tvaru střechy (nejdelší až 17 m), jsou dole začepovány nedaleko od konců vazných trámů nebo krátčat, ve vrcholu jsou lípnuty ke sloupům stolice sanktusníkové věžičky nebo ke krokvím tvořícím hrany nárožních seříznutí. Podle různých délek jsou postupně osedlány na první obvodovou stojatou stolici, vrcholové vaznice centrální prostorové konstrukce a druhou obvodovou stojatou stolici. Část z nich je ještě fixována kleštinami nad první i druhou stojatou stolicí a kleštinovým rámem těsně před jejich připojením k sloupkům stolice věžičky. Odlišně jsou řešeny krokve lomených kosodélných ploch nároží, které jsou kladeny šikmo k hranám seříznutí a v místě změny úhlu stoupání děleny. V pravidelném umístění jsou mezi krokve osazeny samostatné konstrukce vikýřů. Kromě východní strany jsou všechny krokve u své paty doplněny námětky.
Spodní částí krovu prostupuje v příčném směru pět mohutných věšadel. Zdvojené vzpěry tří středních věšadel se opírají do konců samostatných vazných trámů, se sloupky vzpíranými ve vrcholu jsou ještě spojeny dvojicemi kleštin asi v polovině své výšky. Dvě boční věšadla jsou osazena na běžném vazném trámu, jsou nižší a nemají zdvojené vzpěry. Věšadlové sloupky pomocí kovových třmenů z válcované pásoviny připevněných šroubovými svorníky, vynášejí osový podélný průvlak, podpírající středy vazných trámů a nesoucí konstrukci kazetového stropu lodi. Prvky krovu jsou kromě většiny v centrální prostorové konstrukci řezané, novodobé spoje jsou většinou čepované nebo jednoduše přeplátované, některé s kovovými svorníky.
Krov stanové střechy nad lodí je kombinací podstatné části původních středověkých prvků v podobě centrální rámové prostorové konstrukce a tří novodobých konstrukčních systémů - dvou stojatých obvodových stolic v různých úrovních a skupiny věšadel, vynášejících podélný osový průvlak. Přestože se rekonstrukce na konci 19. století do centrální prostorové konstrukce pocházející z původního krovu snažila zasáhnout co nejméně, došlo k tomu v některých ohledech záměrně a plánovaně, v případě výměny některých prvků z nutnosti a vlastně až dodatečně. Podle plánu byly novým dřevem nahrazeny především všechny prahy a vrcholové vaznice. Z neznámého důvodu byly vypuštěny oba příčné prahy dvou vnitřních příčných rámů č. 1 a 2. Ze všech šikmých prvků dosedajících na prahy byly odříznuty pláty a z neznámých důvodů došlo u všech krajních sloupů vnějších rámů č. 5, 6, 7 a 8 k odříznutí plátů k nim připevněných šikmých prvků, čímž byly tyto prvky zkráceny. Při opětovném sestavování musely být sloupy osazeny blíž ke středům rámů, takže celá konstrukce byla ze všech směrů asi o 20 cm zkrácena. Podstatně se při rekonstrukci změnila podoba všech krajních rámů č. 9, 10, 11 a 12. Protože všechny jejich středové sloupy, rozpěry mezi nimi a horní rozpěry připevněné k nim ze středu celé dispozice jsou novodobé (spodní rozpěry chybí úplně) můžeme naprosto jasně říci, že sloupy byly do konstrukce doplněny a původně v ní vůbec nebyly.
Jak dokládá zápis ve stavebním deníku, zjevně nad rámec původních záměrů musel být pro svůj špatný stav dodatečně vyměněn sloup č. 10 a upuštěno od použití některých původních prvků, pocházejících ale pravděpodobně z vyšších částí krovu. Z centrální prostorové konstrukce bylo při rekonstrukci také úplně odstraněno nebo aspoň částečně zkráceno poměrně velké množství zavětrovacích šikmých prvků a vzpěr. Došlo k tomu především v horní partii, při výměně horních vaznic, kde byly odstraněny nebo zkráceny všechny prvky, které k nim byly připlátovány, nebo se s nimi křížily a původně zajišťovaly propojení s vyššími částmi krovu, zejména stolicí sanktusníkové věžičky. K odstranění některých těchto prvků však mohlo dojít již dříve, snad už v baroku, kdy byla sanktusníková věžička významněji obnovována. V dnešním krovu je nahradilo osm dlouhých trámů (čtyři v podélném a čtyři v příčném směru) připevněných z rubové strany ke všem čtyřem vnitřním rámům.
Centrální konstrukce byla navržena jako prostorový útvar, proto se její původní podobu pokusím také tak rekonstruovat. Základem byl prahový rošt ze šesti podélných a šesti příčných trámů, který svým rozvržením určil půdorysnou podobu celé konstrukce. Křížení prahů určila místa pro osazení jednotlivých sloupů. Středem celé konstrukce byly čtyři nejmohutnější sloupy, rozepřené ve dvou patrech čepovanými rozpěrami a v podélném směru vzájemně fixované dvěma ondřejskými kříži plátovanými do prahů, ve směru příčném jednoduchými záporami v první úrovni a jedním ondřejským křížem v druhé úrovni západní dvojice sloupů.
Tento základ byl symetricky obklopen čtvercem deseti o něco subtilnějších sloupů, vzájemně propojených rozpěrami a společně i se středovou čtveřicí zavětrovaných ondřejskými kříži a doplněných z vnější strany šikmými vzpěrami. Tato dostatečně pevná konstrukce, ve vrcholu ještě svázaná vaznicemi vytvářela základ nesoucí navazující konstrukci sanktusníkové věžičky, případně dalších částí horní poloviny krovu. Šikmé vzpěry v příčném i podélném směru měli za úkol konstrukci vynášet a svádět její svislé zatížení co nejblíže ke korunám obvodového zdiva, tak aby byly v co největší míře odlehčeny středy vazných trámů. K tomuto efektu snad mohlo přispívat i řešení původních krokví.
Z této symetrické ústřední části centrální prostorové konstrukce byly na každou světovou stranu vytaženy dva sloupy umístěné do nároží, vytvářející dohromady tvar protáhlého osmiúhelníka. Tyto sloupy byly rozpěrami a ondřejskými kříži spojeny s vnějšími rámy tvořenými vždy čtyřmi sloupy jedné strany onoho velkého čtverce symetrické ústřední části konstrukce. S nimi tak tvořily velké rámy o šesti sloupech, zatímco všechny vnitřní rámy měly sloupy pouze čtyři. Vůči sobě byla dvojice nárožních sloupů na každé straně vždy propojena rozpěrami a fixována čtveřicí šikmých prvků jdoucích ze sloupů nahoru a dolů do prahů a vaznic a krátkými vnějšími záporami. Sloupy nesly horní vaznice, které spolu s krátkými šikmými spojkami v diagonálách vytvářely polygonální obvodový věnec sloužící jako nosná konstrukce pro krokve.
Ze třetí úrovně symetrické ústřední části konstrukce vybíhaly prvky spojující a provazující ji jak s navazující stolicí sanktusníkové věžičky, tak s krokvemi pláště střechy. K horním částem čtyř sloupů ve všech čtyřech vnitřních rámech bylo vždy zevnitř připlátováno šest vzpěr, z nichž čtyři mířily směrem dovnitř, vzájemně se křížily a s největší pravděpodobností končily na sloupech stolice věžičky, zatímco zbylé dvě směřovaly směrem ven ke krokvím. Konstrukce sanktusníkové věžičky tak byla připojena a vynášena celkem šestnácti vzájemně se křížícími prvky a osm prvků zajišťovalo spojení s pláštěm střechy.
Při pokusu o rekonstrukci původní podoby sanktusníkové věžičky se můžeme pouze domnívat, že jestliže byl při rekonstrukci zachován její vnější tvar a proporce a dnešní konstrukce je založena přibližně na stejném místě na spodní centrální prostorové konstrukci, odráží se v jejím systému aspoň základní prvky charakterizující i původní konstrukci. Konstrukce byla pravděpodobně tvořena opět jakýmisi rámy složenými ze dvou protilehlých sloupů, provázaných šikmými vzpěrami přicházejícími ze spodní centrální prostorové konstrukce a dalšími prvky ve vyšších partiích (např. ondřejské kříže). Jednotlivé sloupy pak po obvodu vytvářely pravidelný oktogon stolice věžičky.
Z původních prvků v centrální prostorové konstrukci byly odebrány vzorky pro dendrochronologickou analýzu, které prokázaly, že dřevo použité na stavbu krovu bylo pokáceno na přelomu let 1488/89. Datace krovu tak potvrdila názor, že dnešní podoba kostela je výsledkem nové výstavby nebo veliké přestavby původního staršího kostela v druhé polovině 15. století. Výjimečný kostel vymykající se tehdejší běžné dobové produkci, jehož stavba započala buď již v šedesátých, určitě však v sedmdesátých letech 15. století, byl po roce 1488 korunován smělou konstrukcí stanové střechy a o tři roky později, v roce 1491, slavnostně vysvěcena.
Podle jednotného architektonického návrhu vznikl nevelký dynamický kostel, jehož vnější podoba je založena především na gradaci hmot jeho jednotlivých částí. Všechny jednotlivé prvky - předsíň, podélná hmota kostela a stanová střecha jako nedílné součásti jednoho celku vzájemně rozehrávají společnou hru vzrušivé monumentality i poklidné drobné malebnosti. Domnívám se že v České Lípě vzniklo v druhé polovině 15. století jedno z velmi významných architektonických děl pozdní gotiky v Čechách. Použití a zejména zachování velké části krovu stanové střechy ještě násobí význam této stavby. Krov tohoto typu je jediným exemplářem zachovaným v Čechách, jediná další příbuzná konstrukce se zachovala na Moravě v Olomouci.