Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Richard Němec
Caroli IV. Imperatoris Romani Fundatio: Kostel kláštera Celestinů na Ojvíně u Žitavy

In: Průzkumy památek 1/2004, ročník 11, str. 3-52

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Výběr tématu podnítila nejen skutečnost, že jde o bohemikum, tedy stavbu vystavěnou na historickém území Čech císařem a českým králem Karlem IV., ale především možnost detailního studia stavby i plánové dokumentace vyhotovené v rámci sanací objektu, probíhajících od roku 1991. V předkládané studii autor sumarizuje více nežli 150leté uměleckohistorické bádání. Vyrovnává se s odkazem soupisů Gurlitta a Rahtgense, zohledňuje však i výsledky nových archeologických vykopávek, vedených od roku 1997 Janou Esther Fries a Joanou Wojnicz, v neposlední řadě také poznatky ze stále probíhajících konzervačních a sanačních opatření, i vlastního nedestruktivního SHP. Autor vyhodnocuje ikonografické materiály objasňující stavební podobu objektu. Nedílnou součást studie tvoří stavební rozbor a formální analýza stavby, provedená v souvislostech dobové architektonické produkce jak v českých zemích, tak i v evropském kontextu. Na základě slohového rozboru byla, v korelaci s absolutními daty, zcela nově vymezena i relativní chronologie výstavby kostela a rozlišeno několik stavebních úseků lišících se ve svém tvarosloví.

Hradní a klášterní areál Ojvín (něm. Oybin) se nachází na historickém území Čech v Žitavsku v Lužických horách v dnešní východní části Německa. Žitavsko bylo jako samostatný celek a součást českého knížectví poprvé zmiňováno již za vlády českého knížete Břetislava, někdy mezi lety 1019-1039. Bylo-li vůbec kdy od Čech odtrženo, zůstalo Žitavsko od první poloviny 11. století trvale v rámci zemí Koruny české až do roku 1635, kdy bylo postoupeno již v rámci Horní Lužice Sasku.
Prvním zaznamenaným stavebníkem na Ojvíně byl Chval z rodu Ronovců, řečený z Lipé, jenž byl připomínán v letech 1253-1263, kdy držel Žitavsko a vystavěl dle žitavského písaře Johannes von Guben (1370) první "Owben". Jeho syn Jindřich z Lipé v roce 1312 obnovil mezitím zpustlý hrad Ojvín. Významnější aktivity spojené s výstavbou Ojvína byly spjaty s osobností Karla IV., který vládu nad Horní Lužicí přejal po smrti svého otce krále Jana Lucemburského 26. srpna 1346. Roku 1364 zde císař nechává vystavět palác, o dva roky později zakládá i celestinký klášter s kostelem. Podle historických pramenů je doba výstavby celestinského kláštera úzce vymezena příchodem celestinů na Ojvín a svěcením jejich kostela do období 1366 až 1384. O založení celestinského kláštera se z dobových kronik zmiňuje Beneš Krabice z Weitmile, hlavním zdrojem informací zůstává kronika Jana z Gubenu.
Budování hradního a klášterního komplexu na hraničním území Čech s Horní Lužicí, tedy v oblasti kde nikdy nesídlil panovnický rod, je možné nahlížet nejen jako výsledek péče o královskou doménu (srov. MC VIII demanium nostrum), ale také jako součást cílené územní politiky Karla IV., expandující směrem k Baltickému moři a vyžadující systém strategických opor. Na tento specifický rys císařovy fundační praxe upozornil v souvislosti s budováním "západní" cesty k Frankfurtu n. Mohanem H. H. Hofmann.
Základní otazka, proč Karel IV. nechal přeměnit, resp. přizpůsobil funkční hrad novým potřebám a přikázal zde vystavět celestinský klášter ("mutans castrum [...] in ceonobium" P. L. Cygnaci), může být částečně zodpovězena také celkovým interurbárním vývojem. Situace nebyla příznivá pro tzv. Lipskou stezku, k jejíž ochraně byl vystavěn i Ojvín. Zásadním počinem, kterým císař uvolnil strážní funkci Ojvína, bylo založení hradu Karlsfriedu (1357) na Žitavské cestě, kterou protěžoval před ostatními obchodními cestami také četnými mandáty, a na kterou se snažil přesunut veškerý obchodní ruch.
Právě za účelem posílení centrálního správního systému se císař rozhodl nechat si na Ojvíně vybudovat rezidenční sídlo a umístit sem i řád celestinů. Nikoli tedy proto, jak soudil Guben, že by se celestinům v Praze nelíbilo a teprve ve snu císař přišel na spásnou myšlenku celestinům poskytnout nový domov v pustém lese. Uvedené skutečnosti společně s Karlovou "sběratelskou vášní", projevující se uváděním nejrůznějších zástupců duchovní sféry do zemí Koruny české, tak mohly podnítit povolání nového, do té doby neznámého exkluzivního řádu celestinů do Čech: "Eodem tempore [1366] dominus Karolus imperator fundavit monasterium novum in castro suo Moywin versus Zitawiam et locavit in eo monachos, qui Celestini appellantur [...]. (B. v. Weitmil)"
Co se dotýká výběru lokality kláštera, autor předpoklá ideovou návaznost na mateřský klášter S. Spirito v Sulmoně, situovaný v hornaté krajině Abruzzie na úpatí hory Morrone. Při koncipování ojvínské zástavby Karel IV. uplatnil jím samotným na několika stavbách protěžované ikonografické schéma uspořádání komplexu do navzájem sousedících, horizontálně odstupněných rovin, kde byl vedle hradu a císařského paláce situován i klášter s kostelem. V popředí zájmu stála především demonstrace císařské moci, jak naznačuje koncepce celku, směrovaného v pohledové ose divácky exponovanou stranou k městu Žitavě. Ohlas nacházíme již v dobových pramenech (Guben) i mladších kronikách 16. a 18. století (Manlius, Carpzov). Přítomnost českého krále byla propagována i sochařskou výzdobou, jak naznačuje uplatnění heraldických figur českého dvouocasého lva.
Stavební typ užitý na Ojvíně představoval dispoziční variantu běžně rozšířeného jednolodního kostela s věží, užívaného zejména u mendikantské architektury a později hojně u farních kostelů. Adekvátní analogií, a to jak ve smyslu fundátorké praxe, tak i v použití prosté dispozice, navazující na typ mendikantské stavby, byl pařížský celestinský klášter s jednolodním sálovým kostelem, založený císařovým synovcem Karlem V. z Valois ve stejném časovém horizontu jako Ojvín (1365). Stavební typ došel svého uplatnění v Čechách i na dalších karlovských stavbách třetí čtvrtiny 14. století, snad ve smyslu vědomého navázání na přemyslovskou tradici (Sv. Apolinář - Praha, Sadská ad.). Mimo dispozice byly shodné i architektonické detaily, např. utváření "nahé" stěny, jejíž význam, zejména u kostela na Větrově, vyzdvihl Václav Mencl. Podstatným rysem ojvínské stavby bylo navíc protěžování převýšených proporcí, jež se svou "aristokraticií", jak o ní mluvil Dobroslav Líbal, přibližovala sálovým stavbám s centralizující tendencí, neboť již uplatňovala princip staveb krásného slohu. Nemá býti řečeno, že se jedná o kopii nějaké ze jmenovaných staveb, nýbrž o modifikaci obecně známých a užívaných architektonických schémat. K tomuto poznamenala trefně Klára Benešovská: "jako by se tu [na Ojvíně] střetávaly a zanechaly stopy všechny prvky, ovlivňující českou architekturu 14. století, přenesené sem [...] z nejrůznějších koutů země."
Torzo kostela není z hlediska stylu, tvarosloví a zejména relativní chronologie tak jednotné, jak se v literatuře implicitně přijímalo. Autorův stavební průzkum objektu a stylový rozbor umožnil rozlišit dva formálně se lišící stavební úseky, svědčící o zásadní změně uměleckého názoru. Markantní hranice mezi nimi probíhá v horní třetině kostela a projevuje se jak ve změně materiálu, tak i architektonického detailu, tj. ve zpracování a odlišné profilaci všech kamenických článků. Pro první stavební úsek jsou charakteristické nejen ony "nudos parietes", které platily "za zvláštnost" cisterciáckých staveb již ve 12. století, jak upozornil Matthias Untermann, ale i krácené tříčtvrtinové oblé přístěnné přípory, jednodušší geometrické obrazce kružeb, stejně jako zvlněný, ondulovaný profil ostění v kaplích a na jižní straně vítězného oblouku. Tato, slovy Jiřího Kuthana "amorfní profilace" vycházela z tradice "pilier ondulé", jehož genezi na příkladech ve Francii rozpracoval naposledy Christian Freigang. Recepce těchto vlivů, jež se na území Čech objevují v cisterciáckém prostředí Vyššího Brodu a Zlaté Koruny a poprvé byly zhodnoceny Václavem Menclem, jsou zřetelné i na Ojvíně. Uvedené analogie naznačují, že první stavební úsek nad úrovní podlahy navazoval na starší tradice staveb kolem roku 1300, jež doznaly jistého "revivalu" i ve století čtrnáctém. Problematikou architektonických citátů, přítomných i na Ojvíně, se zabýval v kontextu staveb střední Evropy především Matthias Untermann a Wolfgang Schenkluhn.
Dokončení stavby proběhlo již v jiném architektonickém stylu. Jednodušší oblé přístěnné přípory byly nahrazeny náběhy se svazky žeber, šikmé okosení severního okenního ostění v chóru se proměnilo ve vyžlabení. Ondulovaný profil vítězného oblouku byl zaměněn za umělecky výraznou profilaci stlačené hrušky, ve které Dobroslav Líbal hledal arrasovké vlivy. Formální shody ukazující na architektonický citát Sv. Víta, se přitom neomezují pouze na profilaci stlačeného hruškovce, který se na pražské katedrále nachází na devíti chórových arkádách Matyáše z Arrasu, patrné jsou i v dalších detailech. Především motiv liliového vlysu, užitého v kapli Sv. Václava se na Ojvíně vyskytuje téměř ve shodné formální i konstrukční podobě pod hlavní římsou a pod stříškami opěráků. Na přímou znalost svatovítských předloh patrně ukazují i rayonantní obrazce sférických kružeb s vloženými dvojitými nosy, stejně jako motiv plaménku, které také našel na Ojvíně své uplatnění. Jako podstatné se jeví, že se na Ojvíně neobjevuje pouze ojedinělý motiv ukazující ke stavbě svatovítské katedrály. V souladu s dosavadním bádáním a na základě formální analýzy je možné ojvínskou stavbu, jež se zásadně odlišuje od umělecké produkce v Lužici, začlenit do kontextu staveb dvorského okruhu Karla IV. Nikoli však jako stavbu "parléřovskou" či "arrasovskou" (viz výše, také přehled bádání), ale jako stavbu nesoucí prvky reprezentativního imperiálního slohu Karla IV.
S tím souvisí i otázka, proč bylo architektonické tvarosloví změněno prakticky ad hoc v rámci jedné stěny. Zdá se, že bylo důsledkem změny vedení huti, pod jejímž dozorem byla stavba dokončena, a sice v jiném stavebním modu navazujícím na prvky svatovítské katedrály. Stejně jako u jiných karlovských podniků (St. Vít, Karlštejn), nešlo o žádnou výjimku, i zde docházelo k nenadálé proměně uměleckého názoru, jež lépe naplňovala nároky zadavatele. Mimo zjevnou demonstraci královské moci v celkovém uspořádání ojvínské zástavby, i sochařským programem, tak poukazuje i architektonický slovník na další ikonologickou rovinu této fundace, kterou postřehl již Oldřich Stefan, když v jiné stavbě dvorského okruhu, benediktinském klášterním kostele na Sázavě, viděl aluzi na svatovítský chrám. Právě skutečnost, že se královská fundace na Ojvíně formálními prostředky odvolává na stavbu Sv. Víta, poukazuje na význam stavby i hodnost stavebníka. Zdá se, že založení klášterního kostela na Ojvíně a péče o něj bylo výsledkem politické koncepce, explicitně deklarující aktuální mocenskopolitickou situaci v Žitavsku, stejně jako státoprávní nároky českého krále a císaře Karla IV