Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Karel Nováček, Vladislav Razím, Martin Ebel
Opevnění města Tachova

In: Průzkumy památek 2/2004, ročník 11, str. 51-94

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Tachov leží nedaleko západní české hranice, na dálkové cestě mezi Prahou a Norimberkem. Strategický význam místa ukazuje zdejší zeměpanský hrad, doložený mezi důležitými pohraničními body již ve třetině 12. století. Hrad zaujímal temeno nízkého pahorku v údolí řeky Mže, ve stoupajícím terénu severně od něho se rozkládalo jádro podhradní osídlení, k němuž nepochybně patřil také dochovaný kostel sv.Václava. Tento prostor byl pak částečně zahrnut do obvodu města, které zde podle nepřímých zpráv vzniklo za vlády Přemysla Otakara II. (1253-1278).
Nápadně malý půdorys města o rozloze asi 5,5 ha má takřka kruhový tvar, na jihozápadě porušený areálem hradu. V nejvyšším bodě silně svažité plochy města byl těsně u severní části opevnění umístěn nový farní kostel Nanebevzetí P. Marie, jehož mohutná západní věž sloužila jako městská hláska. Současné bádání jej pokládá za novostavbu ze 3. čtvrtiny 14. století, která neměla na tomto místě žádného předchůdce. Tím byl farní kostel sv. Václava, ponechaný při stavbě hradeb překvapivě vně městského areálu. Zaniklý klášter karmelitánů, založený Karlem IV. roku 1351, ležel v místech pozdějšího domovního bloku mezi náměstím a hradem.
Starý zeměpanský hrad prodělal podle dosavadního výzkumu významnou přestavbu v 1. polovině 13. století. Z této fáze byla v dnešním zámku rozlišena především okrouhlá dispozice hradu, jejíž opevnění v jádru tvořil sypaný val, využívající masy materiálu z valu raně středověkého období. Podle archeologického výzkumu vyrostla teprve za Přemysla Otakara II. uvnitř opevnění volně stojící válcová věž, jejíž hranolová soklová část byla částečně vystavěna z bosovaných kvádrů. Autoři této studie nesouhlasí s dosavadním tvrzením (T. Durdík), že hrad díky svému valovému opevnění, na jehož temeni stála zděná hradba, patří k reprezentantům (dokonce hlavním) tzv. hradů přechodného typu. Zdejší využití valového tělesa jako základního prvku obvodového opevnění přímo navázalo na předchozí raně středověkou formu a hmotu fortifikace, a proto hrad nelze pokládat za svébytný doklad dobových vývojových trendů.
Hrad s městem jsou v písemných pramenech poprvé zmíněny přibližně k roku 1285, avšak v držení Alberta ze Žeberka, který zde původně zřejmě zastával úřad purkrabího. Právem se předpokládá, že Albert využil oslabení královské moci po bitvě na Moravském poli (1278) nebo již před ní a uzurpoval královský majetek i s městem. Některé zprávy však nevylučují zároveň příznivější hodnocení Albertovy úlohy, včetně jistého podílu na počátečním budování či dokonce lokaci města (Albert byl šlechtic míšeňského původu, působící v prostředí českého královského dvora, k roku 1277 doložen také jako purkrabí v Kadani). Nutnost postupovat při revindikací královského majetku obezřetně byla zřejmě hlavní příčinou toho, že se teprve roku 1297 podařilo králi Václavu II. po letech úsilí získat Tachov zpět ke korunnímu majetku. Zde však Tachov nezůstal dlouho, neboť již roku 1310 jej Jan Lucemburský zastavil na řadu let Jindřichu z Lipé. Po další zástavě se Tachov zpět ke koruně vrátil až díky zásahu Karel IV., který městu přikládal velký význam v souvislosti se svými majetkovými a politickými zájmy za hranicemi (budování rozsáhlé soustavy lén, zvané Nové Čechy). Významnou roli hraničního města si Tachov podržel po celý středověk, po husitských válkách byl však již takřka trvale ve šlechtické zástavě a jeho rozvoj stagnoval.
Tachovské městské hradby patří k nejlépe dochovaným dílům svého druhu nejen v Čechách, ale také v přilehlém Bavorsku. S výjimkou bran a vnějších terénních prvků zůstaly stát téměř v celé své původné délce, včetně rozhodujících stavebních detailů. Základní složkou fortifikace je hradební zeď, vybudovaná z lomového kamene. V dolní partii je 140-150 cm silná a směrem vzhůru se postupně zužuje asi na 110 cm. Horní třetina vnějšího líce zdi byla přitom výrazně šikmá. Původní výška zdi dosahovala cca 9-10. Rozbor všech dostupných pramenů a nálezy dochovaných reliktů prokázaly, že hradební zeď nevrcholila obvyklým ochozem s předprsní zídkou, ale byla zakončena pouze pultovou stříškou, skloněnou směrem do města pod úhlem bezmála 45°. Spodní část stříšky byla opatřena okapní římsou z neopracovaných kamenů. Součástí hradební zdi byl systém hranolových věží, otevřených směrem do města. Počet věží lze stanovit nejspíše na 28. Věže jsou velmi pravidelně rozmístěny v intervalech kolem 18-20 m a jsou důsledně provázané s kurtinami, pouze s výjimkou některých partií základového zdiva, svrchních částí kurtin a celé východní boční zdi druhé věže východně od bývalé Říšské brány, přiložené ke kurtině na spáru (časový odstup zde však nelze určit). Smyslu neprovázání horních částí kurtin s věžemi se lze jen dohadovat. Patrně bylo řemeslně výhodnější korunní stříšku tvarovat samostatně, bez vazby se zdivem věže, neboť se zde pracovalo s větší pečlivostí a s drobnějším kamenem. Zároveň bylo možno teprve po dokončení věží co nejvýhodněji stanovit sklon hřebene kurtin a v případě budoucího poškození či částečné destrukce šla horní část zdi snadněji opravit a opětovně vyzdít. Zajímavá je rovněž otázka, zda se tímto opatřením nesledovala možnost korunní část kurtin operativně ubourat a nahradit ji dřevěným ochozem. Podle dochovaných stop a starých snímků převyšovaly věže korunu kurtin zhruba o 3 až 3,5 m. Vnitřek věží byl trámovými stropy rozdělen na přízemí a 3 patra, z nichž horní (nejspíše nezastřešené) již vymezovala pouze slabší předprsní zídka s cimbuřím. Na žádné z věží nejsou prokázány původní střílny, k aktivní obraně tedy sloužilo jen horní podlaží s cimbuřím.
Podstatně méně informací máme k dispozici při pokusu o rekonstrukci zaniklých bran, které známe jen z mapy stabilního katastru z roku 1838 a z několika nepřesných městských vedut. Jen Horní brána byla před zbořením roku 1871 vyfotografována. Tachov měl tři průjezdní věžové brány. Horní brána byla ve shodě s hradebními věžemi původně na městské straně otevřená. Vnější lomený portál průjezdu byl uzavírán padací mříží, která se nejspíše pohybovala na průčelí věže brány mezi dvěma řadami kamenných háků. Dosavadní poznatky nasvědčují absenci parkánu. Před hradbou byl tedy jen příkop a vnější val. Velmi omezená byla modernizace hradeb po husitských válkách. Brány byly rozšířeny o dlouhá předbraní, která se vyvíjela v několika fázích. S absencí parkánu souvisí doplnění hradebních věží o drobné klíčové střílny, doložena je též jedna bašta před věží č. 19. Na předměstích bylo vybudováno několik předsunutých bašt, které měly eliminovat nevýhody údolní polohy města a hradu.
Nejzajímavější je problematika stavební podoby hradeb a jejich vztahu k počátkům města. Již při prvním pohledu na plán města zaujme pozornost malá délka hradební zdi, která vymezila neobyčejně těsný areál, ačkoli charakter terénu by umožnil bez markantních nesnází vyměřit město podstatně větší. V komparaci s jinými městy zřejmě ojedinělé je ponechání farního kostela sv. Václava těsně před hradbami, přestože k tomu není zřejmý žádný praktický důvod a ve městě nejspíše nebyla jiná svatyně. Tento krok pokládali Tachovští brzy za nevýhodný, a proto později přistoupili k výstavbě nového farního kostela uvnitř hradeb. Slohová příslušnost nového kostela do doby Karla IV. je důležitým mezníkem pro úvahy o stáří hradeb. Lze si totiž jen stěží představit, že by ve své linii hradby vyrostly nedlouho před tímto obdobím, namísto toho, aby byl do jejich obvodu pojat kostel sv. Václava. Je proto velice pravděpodobné, že kamenné hradby byly vystavěny podstatně dřív a že v době záměru pořídit městu větší kostel uvnitř opevnění nedošlo k začlenění svatováclavského okrsku, patrně z důvodů ekonomické náročnosti rozšíření hradeb nebo kvůli předměstské zástavbě, kterou by bylo přitom nutno odstranit.
Vše nasvědčuje tomu, že právě malý rozsah hradebního prstence je jednou z významných indicií jeho relativně raného vzniku, k němuž se přiklání také interpretace dosavadních archeologických výzkumů. Tachovské hradby byly v posledních třiceti letech předmětem intenzivní archeologické pozornosti. V letech 1978-2002 byla stratigrafie hradby studována na zhruba 30 příčných řezech, dokumentovaných při nejrůznějších příležitostech a v různém rozsahu. Tyto výzkumy přinesly ojedinělý objem dat k základovým poměrům, chronologii i mladšímu stavebnímu vývoji hradebního systému. Základy hradby - s výjimkou úseku mezi 3. a 4. věží v severozápadní části - nejsou zapuštěny do geologického podloží, nýbrž do sterilních, přemístěných svahovin (v severní a východní, zčásti západní části), nebo do tmavých, jílovitých sedimentů s výrazným organickým obsahem (v jižní části). Sterilní přemístěná souvrství byla předchozím bádáním pokládána za zplanýrovaný pozůstatek valového opevnění předcházejícího hradbám. Tato hypotéza se nezdá být plně v souladu s terénní dokumentací, spíše je pravděpodobnější, že souvrství vzniklo deponováním zeminy vytěžené z příkopu v době výstavby hradeb. Na jižní straně sledovala hradební linie terénní zlom mezi levobřežní terasou Mže a jejím polozaplněným, močálovitým aluviem, které v předlokačním období i později plnilo funkci přirozené překážky. Ze stratigrafických souvislostí a relativní chronologie je zřejmé, že hradby musely vzniknout krátce po lokaci města a že jejich výstavbě předcházela likvidace těžko specifikovatelné předlokační zástavby v jižní části města. Současně či krátce po stavbě hradby vznikla podél celého jejího obvodu 2-2,5 široká hradební ulička. K absolutnímu datování hradeb bylo možno použít málo početné keramické soubory ze sondy I a IV na parcele č. 379 (obr. XX) a ze sondy 1 na parcele č. 368 (obr. XX), v kombinaci se stratigrafickým rozborem. Při jejich srovnání s keramikou 12.-14. století v sousedních regionech byla konstatována vysoká míra podobnosti s keramikou chebskou (obr. ) a hornofranckou, zatímco s keramickou oblastí podunajskou sdílí tachovská keramika jen základní morfologické a vývojové rysy. Detailnějšímu srovnání však brání nedostatek v úplnosti publikovaných nálezových kolekcí, pocházejících ze stratifikovaných situací na bavorské straně Českého lesa. Již v předlokační tachovské keramice, datované rámcově do 2. poloviny 12.-1. poloviny 13. století, se objevují tvarové prvky, jejichž původ nelze odvodit z výrobních tradic českého vnitrozemí. Podíl těchto prvků dosahuje maxima v souborech blízkých kolem založení města, v době, kdy předpokládáme také vznik hradeb, tj. v průběhu 2. poloviny 13. století.
Pohlížíme-li na královské město Tachov a jeho hradby jako na dílo pozdně přemyslovského obdob, nelze se vyhnout především otázce po skutečné příčině neobyčejně malé výměry areálu města. Malý ovál tachovských hradeb se vymyká mírám soudobých lokátorských děl královského vlastníka své doby, která jistě vycházela z určitého předpokladu rozvoje města v budoucnosti.
Jako vysvětlení zřejmě neobstojí možnost omezení spletitými majetkovými poměry na předhradí, neboť je z pramenů dostatečně známo, že panovníci dokázali v takovýchto případech prosadit svůj záměr. Slibnější může být hypotéza, že skromný, již brzy nedostačující rozsah hrazeného města odpovídal možnostem Alberta ze Žeberka, který uzurpoval Tachov po řadu let v klíčovém období jeho počátků, a který tak mohl zásadně ovlivnit výsledek městské lokace. Naproti tomu je však třeba přistupovat opatrně k hypotéze, že by Žeberk město na podnoži královského hradu zakládal vlastně jako svůj majetek, bez určujícího vlivu primárních zeměpanských práv, o kterých svědčí zmíněné listiny z doby před koncem 13. století.
V úvahu proto zřejmě připadá také možnost, že při vytýčení oválných hranic města a výstavbě hradeb šlo o cílený zeměpanský podnik s akcentovaným fortifikačním smyslem, v němž perspektivy organismu města a jeho obyvatel byly odsunuty "alespoň prozatím" na vedlejší kolej. Nelze podcenit nevýhodnou polohu hradu, pro jehož obranyschopnost bylo dobře opevněné předhradí právě v rozsahu města rozhodující. Je zde tedy otázka, zda se nepředpokládalo pozdější rozšíření hradeb, k němuž pak již z výše předpokládaných důvodů nedošlo. Je třeba zdůraznit, že fortifikační význam Tachova nebyl dán pouze dlouhodobě, jeho polohou při zemské hranici, čemuž odpovídalo také zřízení manského systému, ale nepochybně krátkodobě prudce vzrůstal v období strategických válečných operací v regionu. Upozornit je třeba zejména na rok 1266, kdy Přemysl Otakar II. rázně anektoval těsně sousedící Cheb a zároveň podstoupil již třetí válečný konflikt s bavorskými Wittelsbachy na jejich území. Je pravděpodobné, že Albert ze Žeberka byl rozhodující, králem pověřenou osobou, která řídila zásadní kvalitativní přeměnu Tachova právě někdy v tomto období.
Podle dosavadních výsledků výzkumu je třeba spojovat výstavbu kamenných hradeb buď s obdobím vlády Václava II. (1283-1305), který Tachov získal zpět do přímé zeměpanské držby k roku 1297, nebo již s obdobím držby Albertem ze Žeberka. Nejen s celkovými trendy vývoje městského fortifikačního stavitelství, ale i přímo s Albertovou osobou by mohlo souviset uplatnění v Čechách poměrně vzácného typu hradby bez ochozu, s korunní stříškou. I když výskyt tohoto typu opevnění je na německém území značně široký - od Frank přes Duryňsko a Míšeňsko do Lužice, Branibor a Meklenburska - je pozoruhodný Albertův původ a vztah k Míšeňsku. Přesnějším závěrům brání také skutečnost, že žádné opevnění tohoto typu nestojí v celé západní polovině Čech, ani v bližším německém sousedství.