Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Petr Uličný
Kostel sv. Jakuba v Jičíně a jeho příspěvek k architektuře kolem roku 1400: symbolika, geometrie, konstrukce

In: Průzkumy památek 2/2005, ročník 12, str. 121-150

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Bývalý kostel sv. Jakuba v Jičíně (od r. 1701 sv. Ignáce) nebývá řazen mezi reprezentanty české středověké architektury, ačkoli jeho architektura svědčí o vysokých kvalitách stavitele a jeho huti. Ta byla z dvorského prostředí Prahy povolána Petrem z Vartemberka. Nový chrám byl založen někdy kolem roku 1390 patrně v důsledku požáru, který město zachvátil asi v roce 1382, přičemž ze staré stavby byla zachována západní stěna a část věže. Na jeho stavbě se vedle anonymního architekta snad podílel i místní zedník Fridrich a tesař Matyáš, který mohl v roce 1399 postavit nad kněžištěm krov. Když byly v roce 1412 Jindřichem z Vartemberka v kostele založeny dva nové oltáře, byla stavba z podstatné části již hotova. V roce 1415 byl založen třetí oltář, patrně v bývalé sakristii u severní lodě, kde je později lokalizován krejčovský oltář. Podle nově nalezeného kostelnického registra (1431–1508) byla klenba presbytáře vyklenuta v roce 1436 kameníkem Petrem z Kolína. Její vzorec milevského typu byl ale proveden do náběhů osazených již před rokem 1399, návrh klenby tak patřil k nejstarším mimopražským příkladům. I když není bezpečně doloženo, že tato klenba byla v Čechách vytvořena prvně Petrem Parlérem – buď v průjezdu Staroměstské mostecké věže nebo v kapli Všech Svatých na Pražském hradě – je to možné tvrdit na základě jeho prokázaného učňovského pobytu v anglickém West Country, kde zejména klenba kostela v Ottery St Mary od Williama Joye se ukazuje být nejen přímou inspirací pro klenbu svatovítského chóru, ale ještě zřetelněji pro síťové schéma mostecké věže.
Čím je půdorys jičínského chrámu dále pozoruhodný, jsou závěry bočních lodí, které svým zalomením pouze naznačují tradiční závěr kaple. Místo aby zde byla vztyčena klasická forma tří stran oktogonu, pojí se boční stěny zkratkovitě pouze dvěma stěnami přímo k stěně kněžiště. Zjednodušení, které zde stavitel svým návrhem nabídl, mělo své blízké předstupně u Týnského chrámu a benediktinského kostela v Emauzích v Praze stejně jako v albertinském chóru svatoštěpánského dómu ve Vídni. V těchto kostelech je však toto zjednodušení provedeno jen zvenčí, uvnitř je trojboké zakončení bočních kaplí stále ještě zachováno. Vlivná také mohla být stavba kostela sv. Urbana v Troyes nebo Maria-zur-Wiese v Soestu. Od zúžení třetí stěny bočních kaplí soestského do tenké membrány již byl jen krok k jejímu úplnému odstranění. Tento krok tedy zřejmě prvně učinil stavitel v Jičíně, jeho důvody k odstranění „nefunkčních“ zdí kaplí však vyvěraly také z dobové tendence „optického“ zmalebňování starších architektonických forem. Tím, že interiér již nebyl svojí obvodovou stěnou dělen do tří lodí, ale zároveň si udržel na východě náznak uzavření, přiblížil se celkovou figurou trojlodí k obrysu samotného presbytáře, který tento velký prostor vlastně ve stejných proporcích en miniature opakuje.
Dekódovaná geometrická konstrukce celého kostela probíhala následujícím způsobem: Základním prvkem bylo vynesení dvou hlavních os, podélné a kratší příčné. Z jejich průsečíku byla vynesena kružnice a z místa, kde protla podélnou osu, druhá kružnice o stejném poloměru. Oběma těmto kruhům byly opsány čtverce, které již definovaly vnitřní světlost trojlodí a jeho západní stěnu. Rotováním východního z těchto čtverců o 45 stupňů byla ihned definována i světlost a poloha presbytáře. Rozdíl mezi místem, kde oba čtverce protnuly hlavní osu se stal poloměrem kružnice, vymezující interiér kněžiště a její střed byl dán místem, kde východní z prvotních velkých kružnic protnula hlavní osu. Osmiboký závěr presbytáře vznikl obvyklým způsobem protnutím dvou rotujících čtverců, opsaných kružnici a síla jejího zdiva vznikla rozdílem mezi těmito čtverci a dvojící čtverců, vygenerovaných další sekvencí ze základního velkého čtverce. Zalomení stran trojlodí vzniklo tak jako u presbytáře použitím oktogonu, v tomto případě otočeném o 22,5°. Teprve však vyrýsováním pravidelné hvězdicové klenby mohl architekt stanovit, jak hluboko bude možné zkosení trojlodí vést. Tím byl již získán jeho celý obrys, jenž stačilo zhmotnit přidáním síly zdiva činící 2 lokte, aby mohl být celý koncept vynesen v terénu. Vepisováním čtverců byla dále získána velikost dříku sloupů trojlodí, pro určení jejich samotné polohy však již architekt svoji metodu rotujících čtverců opustil. Pro generování modulu určujícím rozpětí mezi sloupy bylo určeno místo, kde hlavní osu protínala západní příčná osa, tedy v místech bočních vstupů. Jedna ze stran tohoto modulu, definujícího šíři hlavní lodě byla převzata ze čtverce, který již určil vnější stěnu presbytáře. Kratší ze stran již ale vznikla tak, že z delší strany byl vynesen obdélník o proporcích zlatého řezu. Aditivním řazením tří (respektive dvou) těchto modulů pak byly získány místa pro všech šest sloupů. Porovnáním této ideální konstrukce s realizovanou stavbou pak nakonec vyjdou na povrch i odchylky v jižní části stavby, která je oproti severní lodi užší. Dekódované schéma jičínského kostela je velmi podobné schématu odkrytém v půdoryse francouzského kostela sv. Urbana v Troyes, který byl také vzdálenější inspirací řešení východního ukončení pražských kostelů. Obdobně jako v Jičíně se základem jeho geometrické kompozice staly dva vzájemně se překrývající čtverce, které po svém rotování definovaly závěry všech tří lodí, polohu pilířů křížení a hlavního vstupu. A opět jako v Jičíně bylo při dimenzování interiéru opuštěno této sofistikované metody na úkor jednoduchého aditivního řazení modulů v proporcích zlatého řezu, generovaného ze středního pole kostela s křížením. Protože dosud nejsou k dispozici elevace a řezy jičínského kostela, není zatím možné ověřit jakým způsobem byly vynesena výšková rozvržení. Nepochybně však i u této části se geometrie uplatnila, bezpečně to lze říci ale jen o patkách sloupů. Ve shodě se vzorem dochovaným ve sbírce plánů vídeňské huti, byla šíře polygonální patky vygenerovaná opět pomocí rotujícího čtverce. Pokud se tento obrazec použil i v nárysu, ukázal otočený čtverec také sklon profilace, pojící obě části. Kombinace použitých geometrických tvarů při kreaci půdorysu kostela však byla ještě něco více, než jen mistrovskou ukázkou ovládaní této techniky. Sloužila totiž také – a lze spíše říci hlavně – k vyjádření esence křesťanského náboženství, jejímuž kultu tento chrám sloužil. Komponováním geometrické figury kostela pomocí dvou propojených kruhů, které určují všechny základní body půdorysu, bylo možné do těchto souřadnic vepsat pravidelný latinský kříž, jehož pata ležela v západní zdi trojlodí a vrchol ve středu presbytáře. Příčná ramena pak dosahovala do míst, kde se zalamovaly boční stěny trojlodí. Tento symbol ukřižovaného Kristova těla je pak doslova rozzářen hvězdou v pozadí vrcholu kříže, kterou lze také číst – protože není úplná – jako Kristovu korunu. Tradiční okotogon definující závěr kněžiště zde jako šifra osmého dne po vstupu do Jeruzaléma symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání, které je však díky použití stejného tvaru i pro „závěr“ trojlodí očekáváno i u zde shromážděné křesťanské komunity. Jeden z dalších mnoha elementů, které společně definovaly pozoruhodně komplikovanou a přitom harmonickou strukturu středověkého kostela, byla jeho orientace. Protože v klimatických podmínkách Čech byly stavby zakládány až v prvních jarních měsících, tedy většinou po 21. březnu, kdy slunce vychází přesně na východě, má i jičínský kostel odchylku k severu, i když jen 4°.
Pozoruhodná symbolika byla vložena do konzol klenby, z nichž čtyři západní jsou posazeny níže než čtyři v samotném závěru. Ze čtyř níže položených vychází vždy jedno žebro navíc, které však kvůli opačnému směru zaniká ve stěně a nikdy tak nemůže dosáhnout vrcholu klenby. Toto aranžmá, inspirované stavbami hutě Václava IV., zde tak patrně získalo na sakrální půdě kostela moralistní a hierarchistickou symboliku. Odkazy na dvorskou huť krále Václava IV. vedou k jediné dochované církevní stavbě provedenou přímo touto dílnou, královské kapli ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře (kolem 1400). I když se jedná o centrální stavbu drobných rozměrů, je tato perla české architektury fin de siēcle jičínskému kostelu mnohem bližší než jihočeské chrámy v Milevsku a Krumlově. V celkovém řešení je to právě vztah centrálního prostoru a drobného filigránského presbytáře, který je tak jako v Jičíně zaklenut stejně krátkým úsekem síťové klenby postrádající svorníky. Příbuznost obou staveb pak potvrzuje i detailní řešení kružboví, protože okna lodi provázející presbytář jsou završena mandrolou, z jejíhož dna vyrůstá lilie, takže se zdá formovat obrácený tvar srdce. A naopak drobnější okna presbytáře jsou zase završena klasičtějšími útvary čtyřlistu ve sférickém čtyřúhelníku nebo dvojicí plaménků, podpírajících kruh s trojlistem. Toto schéma tedy vysvětluje proč v Jičíně byla v závěru presbytáře dána přednost konzervativním tvarům kruhu a sférickému trojúhelníku, zatímco v závěru presbytáře a v bočních lodích jsou téměř výhradně srdčité tvary.
Také ve vrcholu klenby vložený kříž, který nevzniká geometrickou konstrukcí byl do klenby přidán ze symbolických důvodů, jak to jistě provedl již Petr Parléř ve svatováclavské kapli pražské katedrály. Rozvržení kostela odpovídalo sociálnímu statutu měšťanů, zdůrazňující rozměry a vyrovnanost trojlodí, oproti relativně malému presbytáři. Trojlodí bylo také patrně již od počátku zastřešeno vysokou stanovou střechou, známou jen z kopie po požáru v roce 1578. Komunikační schéma kostela vykazuje velmi racionální řešení se třemi na osách stavby situovanými portály. Jižní byl jako vstup měšťanů již brzy opatřen předsíní, západní směřoval mimo město do prostoru panského sídla Hrádek a severní byl východem na hřbitov, jak by to ukazovalo jeho dovnitř kostela otočené ostění. Závěry bočních lodí byly spojeny s presbytářem tak, že jejich vnitřní polovina byla vypuštěna. Snaha o propojení konstrukcí došla svého výrazu i při polygonálním osekávání pilířů, které se však paradoxně po projití podokení římsou stávají opět hranolovými. Plánované klenutí trojlodí tehdy nebylo provedeno, a tak nelze říci, zda mělo mít ve střední lodi bohatěji strukturovaný vzorec, podobně jako kostel sv. Víta v Krumlově. Stejná stavební huť stavějící jičínský kostel provedla pro Petra z Vartenberka před rokem 1402 stavbu drobné kaple Panny Marie na jeho hradě Kost. Ze stejného prostředí pocházel také architekt odvzdušněného halového trojlodí kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Královém nad Labem.
Od roku 1412 byl významný český velmož Čeněk z Vartemberka a majitel Jičína poručníkem nezletilého sirotka Oldřicha z Rožmberka v Českém Krumlově i po sedm let i vládcem tohoto nejrozsáhlejšího feudálního panství v Čechách. Je proto pravděpodobné, že si sebou vzal i stavitele, který právě v Jičíně dokončil stavbu farního kostela. Plán jičínské stavby se díky tomu dostal z tohoto velice kreativního prostředí, odkud pocházeli dva významní architekti Hans a Stefan Krumenauer i do rukou architekta, který byl pověřen návrhem špitálního kostela v Braunau. Tato velice populární a kopírovaná stavba, založená v roce 1417, má s jičínskou téměř shodný půdorys i klenutí presbytáře. Protože se jičínská klenba nedochovala, není bohužel možné rozhodnout, zda její struktura měla vliv na originální řešení braunauské stavby. Zjištění podobností obou staveb ale i tak ukazuje na velice rychlou recepci, jaké se v zahraničí tehdy dostávalo české architektuře.
V letech 1432 až 1440 byla v důsledku probíhajících husitských opevňována střecha kostela a jeho věž, hrající v tehdy ještě nedokonalém opevnění města významnou úlohu. V roce 1436 byla dva roky po smlouvání s mistrem Petrem z Kolína vyklenuta klenba presbytáře. Nově nalezený pramen, který to dokládá tak definitivně spojuje toto dílo ještě s předhusitským návrhem, oproti dosavadním datacím do konce 15. století nebo až do začátku století dalšího. Stavitel Petr je znám i ze samotného Kolína, kde hned po skončení prací v Jičíně založil v roce 1437 pro husitského hejtmana Bedřicha ze Strážnice v severozápadním koutě města hrad nazvaný Lapis refugii. Tesařské práce na úpravě věže zde patrně vedl tesař a místní mlynář Petr, vedle něj zde pracovali tesaři na konstrukci střešních oken. Přitom se také opravovaly kostelní sochy, patrně z kalvárie na břevně ve vítězném oblouku. V roce 1452 získal město budoucí král Jiří z Poděbrad a zřejmě na jeho popud či po jeho předpokládané návštěvě v říjnu 1463 byla v tento rok zahájena příprava na dostavbu kostela. Ta začala stavbou otevřené západní předsíně se šnekovým schodištěm v roce 1463–1464, nasmlouvané a provedené mistrem Jírou z Hradce. Zapsaná smlouva zní: „Pak léta narozenie Božieho tisícieho čtyřstého šestdesátého třetieho i k tomu čtvrtého, tuto jest sepsáno, co svrchupsaní Mařík a Jan Zámečník vydali a utratili. A najprv tuto smlúvu mají s Jírú zedníkem z Hradce a s jeho tovaryšem, že mají udělati zeď s piléřem. A v té zdi okno a šnek na dolejní kruchtu. A sklep mezi tú zdí a věží nad dveřmi. A s toho šneku, aby byl v vstupek na ten sklep. A také stienky a žlábek za stienkami. A od toho všeho úkolem mají jim dáti třidceti a tři kopy gr. A ten sklepek má zdynchovati.“ Dochovaná stavba předsíně je podrobně dokumentovaná výdaji register. Z register a z průzkumu stavby plyne, že hlavní hrotitý pas označený kamenickými značkami tesali společně tři kameníci, zatímco z klenby vytesal a osadil každé ze čtyř celých žeber jeden z kameníků, případně se svým pomocníkem. Stavba hlavních předsíní či západní kruchty v té samé době probíhala i v blízkých městech Dvoře Králové a Hradci Králové, které prováděl mistr Mánek. Také v Praze byly ve stejnou dobu provedeny nebo založeny nejzajímavější památky oslavující „husitského“ krále, jako západní štít Týnského kostela, mostecká věž a jezdecká socha tamtéž. S mistrem Jírou pak byla ještě v roce 1464 sepsána další smlouva na zaklenutí kostelního trojlodí včetně stavby sloupů, na kterém se pracovalo i příští rok, kdy však již psané záznamy končí. Tato druhá smlouva zní: „Léta narozenie božieho tisícieho čtyřstého šestdesátého čtvrtého. Ten pátek před svatými Šimonem a Judú, apoštoli božími (26. 10.), Jan Šroteř, toho času purgmistr, Jan Zámečník, Jan Bečka, Jan Stýškal, Prokop Přeclíček, Mikuláš Tábor, Jan Bebta, Martin Střelec, Jakúbek kolář, Mařík, Petr Královec, Brož postřihač, konšelé přísežní a obecní, Pavel Pivovar, Jaroš Řezník, Petr s Perštemsku a Mikulášek Děťátko: Tuto a takovúto smlúvu konečnú učinili s Jírú zedníkem z Hradce: Takové, že ten Jíra má kostel náš na miesto sklenúti vešken a zavřieti. A slúpi má, i pruty sám tesati a dělati. A my mu mámy od toho dáti dvě stě kop gr. a dvadcěti kop gr. A k tomu cihly a kamenie dáti a na krchově položiti. A což sě tesařěv dotkne, to samy mámi dělati bez nákladúv Jírových. Než týž Jíra má sobě sám na svój groš lámati kámen.“ Dvě zachované smlouvy sepsané se stejným stavitelem na kvalitativně zhruba stejnou práci ve stejnou dobu umožňuje jejich unikátní srovnání a hledání způsobu, jakým byla kalkulována cena. Porovnáním cen a obestavěného prostoru provedeného klenutí však ukazuje, že práce na západní předsíni byly relativně třikrát dražší než klenutí trojlodí. Toto klenutí se vinou požáru zřítilo v roce 1578. Kolem roku 1500 pak byla postavena kamenná kruchta a severní předsíň, snad dílo místního zedníka Tůmy. Na stavbě se osazením lidově podaného portálu zřejmě podílel i další místní zedník Zikš. Příležitost mimořádně podrobného sledování stavebních počinů krok za krokem činí z jičínského kostela rázem jednu z nejlépe zdokumentovaných a zároveň jednu z nejpozoruhodnějších památek městské církevní architektury ve středověkých Čechách, a vedle toho se nyní jeví být důležitou spojkou mezi českou architekturou doby kolem roku 1400 a jejími pokračovateli v zahraničí.