Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Vladislav Razím, Pavel Zahradník
Hradební věže v Bartolomějské ulici na Starém Městě pražském

In: Průzkumy památek 1/2006, ročník 13, str. 35-72

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Podle písemných pramenů bylo Staré Město pražské opevněno v době vlády krále Václava I. (1230-1253). Nová městská fortifikace uzavřela rozlehlý sídelní celek o výměře 80 ha v době, kdy byl po dlouhém předešlém vývoji (např. existence románských kamenných domů a románského zděného mostu) povýšen na vrcholně středověké institucionální město. Staré (nebo také Větší) Město pražské na pravém břehu řeky Vltavy mělo již tehdy postavení hlavního města českého království (levobřežní podhradí, zv. Menší Město, později Malá Strana, se stalo městem až v 2. polovině 50. let 13. století a Nové Město bylo založeno na obvodu Starého Města Karlem IV. teprve v polovině 14. století).
Opevnění Starého Města začalo být postupně likvidováno již ve 14. století po připojení Nového Města a k dnešku zaniklo pouze s výjimkou nečetných fragmentů. O jeho systému nás informují pouze příležitostné archeologické výzkumy z průběhu 20. století a z posledních let. Hradební systém se skládal z hlavní hradby, parkánu, parkánové zdi a oboustranně vyzděného "suchého" příkopu. Stavební podobu, rozmístění a dobu vzniku věží hlavní hradby žádné prameny neuvádějí.
Pozůstatkem systému těchto věží jsou pouze dvě zázrakem dochované hranolové věže na jihozápadní straně města, další věž je doložena v jejich východním sousedství (vzájemné vzdálenosti 60 a 55 m). Obě dochované věže byly vícekrát přestavěny, a dosavadní literatura jim proto nevěnovala bližší pozornost. Předložená studie se pokouší napravit tento dluh především s pomocí dosud nevyužitých pramenů ? podrobné fotografické a měřické dokumentace, pořízené v souvislosti s objevem a záchranou věže za domem čp. 310-I v roce 1936. Studie vychází zejména ze stavebního rozboru (V. Razím) a z podrobné archivní rešerše (P. Zahradník) autorů.
Zjištěné poznatky umožňují závěr, že všechny tři věže měly zhruba jednotnou stavební charakteristiku a vztah k hlavní hradbě. Je proto velice pravděpodobné, že vznikly v jediném stavebním období podle jednotné koncepce.
Podrobné vyhodnocení však umožňuje pouze věž za čp. 310-I. Hradební věž byla dodatečně, na spáru přiložena k vnějšímu, jižnímu líci hlavní hradby. Zatímco dolní část věže v rozsahu přízemí využívá jako svou severní obvodovou zeď pouze samotnou městskou hradbu, má část horní vlastní obvodovou zeď také na této straně. Zeď věže přitom byla založena vzhledem ke své menší mocnosti (110-120 cm) pouze na vnější část koruny podstatně silnější hradby (215 cm), a proto byl odstraněn úsek její předprsní zídky, která zřejmě vrcholila cimbuřím. Hradební ochoz tak mohl i po vzniku věže plynule probíhat, vyloučit však nelze jeho dodatečné rozšíření úsekem dřevěné konstrukce.
Věž byla vystavěna z lomové opuky na vápennou maltu, nároží armují kvádry tesané z téže horniny. Půdorys věže je bezmála čtvercový (délka strany cca 650 cm) a původní výška od základové spáry ke koruně uvažovaného cimbuří dosahovala asi 12 m. Zdivo věže tak bylo přibližně o 650 cm vyšší než úroveň hradebního ochozu (od koruny předpokládaného cimbuří tedy pouze o 450 cm). Vnitřek věže se původně nejspíše dělil na tři plochostropá podlaží, z nichž dolní bylo asi 6, střední téměř 4 a horní kolem 2 m vysoké. Zdá se, že mocnost obvodových zdí přízemí a 1. patra byla prakticky shodná, v rozmezí přibližně 130-110 cm. Důvodem tak velkého rozdílu tloušťky zdiva oproti starší hradební zdi byla patrně snaha co nejúspornějším způsobem vybudovat věž s dostatečně prostornými interiéry (cca 400x400 cm).
Vysoké přízemí věže bylo nejspíše zcela temné a přístupné pouze otvorem v podlaze. Počítat můžeme zejména s jeho skladovací funkcí. Přístupné zvenčí bylo teprve 1. patro, a sice vchodem v severní zdi. Proč nebyl tento vchod umístěn na ose průčelí, ale v jeho postranní části, a proč byl poněkud vyvýšen nad předpokládanou úroveň hradebního ochozu, můžeme pouze hádat. Portálek, o jehož detailní podobě nelze než spekulovat, snad měl být přístupný nejen z ochozu, ale také z patra nějaké stavby, která mohla stát za hradbou uvnitř města. V rámci feudálního dvorce, který se zde rozkládal nejpozději ve 20. letech 14. století, si lze takovéto spojení (a to nejen funkční, ale i majetkoprávní) představit. První patro kromě vstupu zjevně sloužilo také k aktivní obraně věže. Poměrně vysoká úzká střílna v nepříliš silné západní zdi umožňovala i bez prostornější niky vystřelit z luku či kuše, byť s velmi omezeným účinkem. Stejnou střílnu můžeme předpokládat podle analogií ve východní i jižní zdi. Vnitřním schodištěm a otvorem ve stropu se vystupovalo do horního podlaží, které zřejmě vymezovala tenčí předprsní zeď se zuby cimbuří. Tři strany byly členěny dvěma nepříliš širokými prolukami určenými pro střelce a k vrhání předmětů, jen severní strana obrácená do města snad tuto možnost z praktických důvodů neposkytovala. Jasné rovněž není, zda nezbytná střecha zakrývala celý půdorys věže, nebo jen její vnitřní dutinu, a ochoz s cimbuřím tak zůstával nechráněný.
Další úpravy věže souvisely s jejím uzpůsobením pro použití palných zbraní (do zazdívek proluk cimbuří vloženy střílny) a následně došlo k začlenění do obytné zástavby a ukončení fortifikační funkce (již v pozdním středověku dodatečně vyhloubení sklepa věže, vznik nových vstupů s cihelným ostěním, změna úrovní podlah).
K bližšímu datování staroměstských věží nejsou spolehlivé předpoklady. Na základě rozboru s analogiemi z českých zemí, Saska, Bavorska, Rakouska a Slovenska se konstatuje, že pomůckou nemůže být ani uplatnění štěrbinových střílen, které až do husitských válek neumožňuje vysledovat žádné prokazatelné zákonitosti. Podle písemných pramenů byly součástí hlavní hradby staroměstského opevněni věže nejpozději k roku 1310.
Pokud byla hradba v době Václava I. vystavěna bez věží, lze předpokládat, že vznikly někdy za jeho dvou významných nástupců (Přemysl Otakar II 1253-1278, Václav II. 1283-1305), vyloučit však nelze ještě dobu téhož panovníka. Podnětem modernizace mohly být zejména četné válečné události, oprávněné obavy z vnější intervence, důsledky živelných pohrom, stejně jako rostoucí společenská emancipace a hospodářská moc měšťanů.
Je však třeba vážně počítat také s projevy a důsledky několik desítek let trvající výstavby tak rozsáhlého stavebního díla, jakým byl staroměstský hradební systém. Toto stavební dílo bylo na svou dobu nejen mimořádně rozsáhlé, nákladné a organizačně náročné, ale provádělo se také bez větších předešlých zkušeností, jako jedno z prvních svého druhu v českých zemích. O využívání všech dostupných zdrojů názorně svědčí letopisec, když s jistou trpkostí vzpomíná, jak Václav I. přes svou velkou náklonnost k duchovenstvu "dal obezdít město pražské a jiné trhové vsi, které se v naší obecné řeči nazývají městy, nařídil opevnit dřevem nebo kamením, donucuje řeholní i světské duchovní ke stavění hradeb a příkopů týchž měst". Povinný, případně vynucený podíl různých stavebníků na společné práci se mohl projevit anomáliemi, jejichž jednoznačná interpretace dnes není možná. Podobně je tomu s výkladem fází výstavby, které mohou mít nejrůznější příčiny. Do úvah nad nimi lze jistě zahrnout také eventualitu, že druhotný vznik hradebních věží byl jen integrální součástí cílevědomého postupného naplňování rozsáhlé dlouhodobé realizace.