Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Marek Walczak
Kult sv. Stanislava na dvoře Piastů a Jagellonců

In: Průzkumy památek 2006-Příloha, ročník 13, str. 159-172

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Krakovský biskup Stanislav ze Szczepanova zahynul roku 1079 v Krakově jistě v kostele sv. Michala Na Skalce za okolností, jež jsou už téměř dvě stě let předmětem vědeckých sporů.
Zásadní obtíž je spojena s faktem, že nejstarší prameny, jež o události informují, byly napsány ex post a reprezentují dva zcela rozdílné pohledy. Kult Stanislavův postupně rostl po smrti Boleslava Křivoústého a po rozdělení polského království na úděly roku 1138. Patrně mu prospěly boje mezi knížaty a zejména vyhnání Vladislava II., stiženého klatbou hnězdenského arcibiskupa Jakuba ze Žnina. Přesvědčení o mučednické smrti královského biskupa se ujalo v církevních kruzích nejpravděpodobněji pod vlivem zpráv o vraždě canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa.
Ve 13. století počínají snahy o Stanislavovu kanonizaci, k níž došlo roku 1253. Vyhlášena byla 8. března v bazilice sv. Františka v Assisi. V krakovské katedrále ji slavnostně vyhlásili 5. května a relikvie světce byly přeneseny do středu chrámu. Dominikán Vincenc z Kielczy při té příležitosti napsal světcovu Vita minor a pak její přepracovanou verzi Vita maior sancti Stanislai. Nejlepším příkladem politického využití legendy je část Vitae maioris, v níž Vincenc rozvinul pověst o zázračném srůstu rozčtvrceného mučedníkova těla. Pojal tak tragickou událost jako téma zločinu a trestu: vraždu biskupa Bůh potrestal ztrátou koruny a rozpadem státu. Nicméně zůstala naděje, že scelení Stanislavových údů je znamením budoucího spojení rozděleného polského království. Bůh zachoval královské insignie v pokladu katedrály v Krakově, hlavním městě a sídle králů-usque dum ille veniat, qui vocatus est a Deo tamquam Aaron-? (pokud nepřijde ten, který je povolán od Boha jako Aaron).
Toto proroctví nalezlo živý ohlas v písemnictví sklonku 13. století, v čase, kdy vize sjednoceného království se pozvolna začala realizovat. Následující piastovská knížata hleděla propagačně využít Stanislavovy osobnosti. Po královské korunovaci Vladislava Lokýtka roku 1320 bylo kultu užito pro ideové zdůvodnění práv nového vládce i zdůraznění kontinuity monarchie-to zejména proti nárokům, jež si na polský trůn činil Jan Lucemburský.
Důsledkem těchto snah může být přepracování Vincenciovy Vitae maiori do tvaru legendy Tradunt, napsané patrně v polovině 20. let 14. století. Jde o kompilaci starších textů, ovšem s podstatnými doplňky. V časech panování Kažimíra Velikého (po polovině 14. století) kult sv. Stanislava poněkud poupadl-důvodem mohly být neustálé spory krále s krakovskou hierarchií. Ve své funkci-správce koruny-mohl být sv. Stanislav králi vskutku nepohodlný. Skutečně také někteří představitelé církve se ve sporech se světskou vládou na smrt krakovského biskupa odvolávali. Mezi nimi zaujímal přední místo Zbigněv Olešnický (1423-1455), který se ve svých sporech s Vladislavem a Kažimírem Jagellončíky přirovnával mnohokrát ke svému umučenému předchůdci.
Pro rozvoj jeho kultu v následujících staletích mělo rozhodující význam, že se světcem byl spojen aspekt nacionální. Již v památkách liturgických veršů ze 13. století byl biskup oslovován jako Pater Patriae. Slavný hymnus Vincence z Kielczy začíná invokací zemi, aby se radovala ze svého slavného syna:-Gaude mater Polonia, prole fecunda nobilis!-(Raduj se, matko Polonie, ze svého požehnaného syna).
Následující etapy rozvoje kultu sv. Stanislava mohou ilustrovat umělecká díla rozličného ideového poslání. Přes všechnu snahu se dosud nepodařilo nalézt zpodobení světce z doby před kanonizací. Zachovalo se jen pár znázornění z časů válek o sjednocení království, jež ukazují biskupa jako garanta toho procesu či správce (-šafáře-) polského království. Teprve z doby posledních Piastů a Jagellonců pocházejí zobrazení, jež sv. Stanislava ukazují jako patrona národa, dynastie a jejích jednotlivých vládců.