Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Anderle
Tzv. Pluhovské domy v jádru hradu Bečova nad Teplou

In: Průzkumy památek 1/2007, ročník 14, str. 3-25

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Jádro hradu v Bečově nad Teplou se rozvinulo ve složitém terénu na skalních výchozech, které korunovaly hřbet jeho ostrožního staveniště. Jádro hradu je třeba vnímat jako komplex, jehož dominanty tvořily, jak z povahy vyvýšeného založení, tak vlastním výškovým rozvojem, stavby velké válcové věže na jednom a kaplové věže na druhém konci protáhlého staveniště, jehož podstatnou součástí jsou níže založené objekty nazývané tradičně Pluhovskými domy (obr. 1). Doplnění velkého donjonu vně staršího areálu a ještě pozdější výstavba spojovacího křídla, která do jednoho bloku sjednotila donjon s kaplovou věží (tzv. horní hrad), spolu s pozdně gotickými a raně renesančními změnami zejména v prostoru Pluhovských domů dovedli jádro hradu k jeho vrcholné podobě.
Takzvané Pluhovské domy dnes tvoří frontu tří relativně svébytných stavení, která na jihozápadní straně vymezují nádvoří severně od pozůstatku válcové věže. Naproti Pluhovským domům přiléhá k reliktu obvodové hradby jádra objekt někdejších klasicistních stájí. Jižně od něj prolamovala obvodovou hradbu kulisová brána pod dohledem válcové věže.
Hlavním přínosem posledních průzkumových prací v objektu Pluhovských domů je identifikace dosud neznámé nejstarší fáze jeho jádra (Anderle 2005) identifikaci dvojdílného vícepodlažního paláce, který byl původně jako solitér přiložen k západnímu úseku obvodové hradby, která tvořila příslušnou část jeho obvodu. Spolu se souvisejícím jižním křidélkem v rozsahu jeho severní místnosti a se západní hradbou tvoří celek, který zatím jediný známý architektonický detail s chronologickou vahou klade do 14. století. Domnívám se, že vznik tohoto celku měl dvě fáze, z nichž mladší je stylem a dobou patrně bližší stavbě kaplové věže z 50 let 14. století, soudě podle shody portálů. Povaha kamenických prvků se pak na hradě odlišila zřejmě už na konci téže dekády při následném budování velkého donjonu mimo původní rámec hradního jádra.
Pokus o zpřesnění vzniku dvoudílného paláce vede přes sledování stratigrafie vývoje dnešního sklepa. Ta naznačuje, že část datovaná výše uvedeným způsobem do 50 let 14. století, tj. jižní křidélko, vznikla jako dodatečná dostavba k dvoudílnému jádru paláce. Z toho lze vyvodit, že jádro je starší. Zda existuje bezprostřední vztah mezi prvním archivním údajem o bečovském hradu, který je datován rokem 1341 (RBM IV, 398, 1000), a vznikem této palácové stavby, není možno na současném stupni poznání doložit s jistotou. Poslení výsledky archeologie otevírají možnost, že hrad existoval už ve 13. století.
Středověké stavitelství u nás dávalo od 13. století při koncipování obytných objektů přednost trojdílnému uspořádání (srov. též bečovský velký donjon, který je v zásadě trojdílnou disposicí ?zavinutou? do formy věžového bloku). O zjištěném palácovém objektu, stavebně asi dost prostém, víme příliš málo na to, abychom mohli činit nezvratné závěry, je ale možné, že motivem brzkého připojení jižního křidélka bylo stavební ?dovybavení? jeho dvoudílné disposice. Ta byla plochostropá (nesporně strop nad suterénem) a komunikace do suterénu vedla od severu. Nadzemní podlaží snad byla přístupna z východní strany.
Vertikální rozvoj stavby bezpečně neznáme. Stopy nejstarších oken v prvním patře dvorního průčelí s touto etapou můžeme spojovat jen hypoteticky. Teprve ze sklonku gotiky pochází důkaz, že stavba měla aspoň tři nadzemní podlaží. Lze se jen dohadovat, zda tento stav trval již od počátku.
Podle toho, co dnes o vývoji hradu víme, se dá předpokládat, že výše uvedený palác byl v počátcích hlavní obytnou stavbou a spolu s válcovou věží a obvodovou hradbou vytvářel hlavní součásti jeho jádra, které se vbrzku ještě obohatilo stavbou hranolové věže, do níž byla krátce nato dodatečně vložena kaple, když v podstatě zároveň vznikl patrně již vně původně koncipovaného jádra hradu velký donjon (do 60. let 14. století). Posledně jmenované stavby byly výrazem vzestupu, kterého zdejší Hrabišici dosáhli ve službách Karlu IV. Vrchol onoho vzestupu se kryl s nabytím císařské hodnosti tohoto panovníka.
Čitelnou stopu dalšího vývoje zanechala až pozdní gotika, která se zde uplatnila ve spojitosti se zásadními úpravami, které probíhaly v první polovině 20. let na horním hradě. Jejich stavebníkem zřejmě byl Jan Pluh. Na pevnější půdu nás dovádí výsledek dokumentace dvorního průčelí od P. Měchury (2002). Jím zaznamenané ostění okna in stitu v úrovni druhého patra a jinde druhotně použité díly s vyžlabeným profilem stylově odpovídají detailům horního hradu z etapy s datem 1524. Týž badatel v souladu s dříve vysloveným názorem D. Menclové (1972, 467) shledává v odpovídajících detailech horního hradu paralely s produkcí vztahující se k prostředí Rejtovy dvorské huti a toto mínění nově opírá o rozbor kamenických značek (dle ústního sdělení, kreseb a fotografií P. Měchury 2002).
Do této etapy nejspíše můžeme zařadit zásadní reorganizaci suterénu paláce, jehož komunikační uspořádání bylo zcela změněno a který byl v rozsahu dvoudílného jádra nově opatřen klenbami. Jeho vstup byl nyní veden z východní strany ze dvora velkoryse pojatým zaklenutým schodištěm, širokým zhruba tři metry. Stavba paláce dosahovala výšky aspoň dvou pater (tří podlaží nad suterénem), přičemž postrádáme vědomosti o komunikacích v nadzemní části stavby, stejně jako jistotu o jejím disposičním rozvrhu v obou horních patrech. Podle stop, shledaných v nádvorní zdi, které představují polohy nik s kamenným záklenkem v prvním a citované okenní ostění ve druhém patře, se dá aspoň v prvním patře předpokládat dvouosé uspořádání, které konvenuje představě dvojdělení vnitřku stavby. Jižní křidélko se v této fázi rozrostlo o další díl, dnešní jižní, přičemž při čemž povaha zastropení v této etapě zůstává neznáma. Stav či sama existence druhého patra křidélka v této fázi není průzkumem doložena.
Objekt tak postoupil téměř na dotek válcové věže. Na dvorní straně nelze vyloučit vznik komunikačního traktu, možná jen dřevěných pavlačí, podobných, jaké měla v té době nedaleká Valeč. Rozvoj našeho objektu k severu v této etapě nelze potvrdit ani vyvrátit. Bezpečně jen víme, že tehdy spojovací křídlo horního hradu mělo ve východní části jižního průčelí okno už v úrovni prvního nadzemního podlaží, tudíž zde v této výšce nemohla tehdy přiléhat zástavba. Ovšem, západní úsek téhož průčelí nejspíše obsahoval v té době vstup, na který se mohla vázat přilehlá zástavba v rozsahu zobrazeném plánem z roku 1659. Tento rozsah odpovídá sklepu a nad ním valeně klenutému přízemí, které se zde v pozůstatcích dosud nacházejí.
Krátce po uvedené úpravě se hrad znovu přestavoval, tentokrát již v raně renesančním saském slohu. Po smrti Jana Pluha roku 1537 převzal vládu nad Bečovem jeho synovec Kašpar, který se po nezdařeném odboji stavů spasil útěkem ze země roku 1547. Spolu s manželkou Kateřinou, roz. Hozlauerovou z Hozlau, stačili hrad zásadně přestavět. Jednou z příčin mohl být požár, který tuto akci předcházel, doložený ale nyní jen v horní části kaplové věže. Pravděpodobně v této etapě byl reorganizován vnitřek dvoudílného jádra tzv. Pluhovských domů.
V severním sousedství jádra Pluhovských domů tehdy vznikla raně renesanční etapa veliké kuchyně, která byla opatřena klenutím na střední slohově vypravenou podporu, jak v roce 2006 ukázal výzkum Lindy Foster. Jižní křidélko při téže přestavbě dostalo v přízemí a v prvním patře klenby s lomenými čely a bylo vybaveno slohovými kamenickými detaily. Nejpozději tehdy zahrnovalo také druhé patro. Popis z roku 1834, stejně jako Dietzlerův/Venutův obrázek se stavem z roku 1720 ukazuje, že se křidélko počtem podlaží srovnávalo s jádrem objektu. Snad v renesanci také došlo k půdorysnému rozvoji křidélka do nádvoří o komunikační část. Prokázat to však nyní nelze.
Detail plánu z roku 1659 nás obrací k představě zděného ochozu či nádvorních arkád. Je jím segment zdi, která v malém odstupu z dvorní strany sleduje půdorys válcové věže a končí v sousedství hradní brány. Patrně existovalo komunikační propojení paláce s objekty ve východním sousedství válcové věže. Raně renesanční etapa je asi prvním obdobím, ve kterém mohlo ke stavebnímu začlenění věže, dříve z fortifikačního hlediska nežádoucímu, dojít. Třeba zdůraznit, že nic z konstrukcí oněch komunikací nebylo zjištěno v dnešních nadzemních částech stavby tzv. Pluhovských domů.
V následujících obdobích se Pluhovské domy stavebně nerozvíjely a postupně lze zaznamenat spíše úpadek. K zásadním změnám došlo až při velké klasicistní přestavbě a dostavbě objektu ve 30. letech 19. století, která definitivně změnila vzhled i funkci stavby. K úpravám došlo ještě na konci 19. a začátku 20. století. Následný úpadek stavby, související se změnami poměrů po roce 1945, se snažila překonat novodobá rekonstrukce, vlekoucí se od 70. let 20. století, a dosud nedokončená.