Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Kypta, Jan Pešta, Jaroslav Šulc, Jan Veselý
Dějiny a stavební podoba renesančního mlýna v městečku Lázně Toušeň

In: Průzkumy památek 1/2008, ročník 15, str. 71-88

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Střední Polabí náleží k regionům, v nichž se ve více venkovských lokalitách dochovaly pozůstatky náročné předbělohorské architektury s prvky gotického a renesančního tvarosloví, uplatněnými v zástavbě poddanských usedlostí. Písemné prameny nejenže rámcově objasňují hospodářský potenciál těchto statků, ale v několik případech také umožnily rámcově postihnout sociální vazby a rozsah nemovitého majetku konkrétních držitelů ze 16.?1. poloviny 17. století. Byť je výpověď písemných pramenů spíše náznaková a mnohdy značně neúplná, bylo možné již vícekrát dovozovat, že se prostřednictvím sledovaných usedlostí střetáváme s výjimečnými členy venkovských komunit, jejichž sociální statut byl až překvapivě rozrůzněný. Mimořádně významnou příležitost k doplnění takto zaměřeného výzkumu přinášejí dějiny mlýna v městečku Lázně Toušeň (okr. Praha-východ), v jehož areálu se dochovalo rozlehlé patrové renesanční stavení, které bylo uzpůsobeno především k obytným účelům. Dvoutraktová dispozice i dnešní půdorysný rozsah severního dílu stavení s jižním rizalitem je výsledkem rozsáhlé renesanční přestavby staršího objektu, z jehož hmoty se dochovaly minimálně úseky obvodových zdí, jež v přízemí i v patře vymezují místnost při severozápadním nároží. O účelu a celkové podobě starší stavby nelze říci nic určitého. Rozpoznány byly dvě renesanční etapy, přičemž při obou byla na fasádách aplikována sgrafitová výzdoba s celoplošným iluzivním kvádrováním. K severnímu obdélnému dílu, jenž sloužil k obytným účelům, se v ose jižního průčelí původně napojoval pouze jednodílný rizalit. Při následném rozšíření půdorysu směrem k jihu přibyla neorganicky napojená rozlehlejší přístavba s pekárnou umístěnou v přízemí. Hmota rozměrné exteriérové pece vystupovala z jižního průčelí. Velikost výrobního zařízení zřejmě nasvědčuje tomu, že pekařské řemeslo významně doplňovalo hospodářské aktivity držitelů mlýna. Pro užší časové vymezení renesančních přestaveb scházejí pevné opory. Stylově vyhraněnými znaky se vyznačuje pouze vegetabilní výzdoba aplikovaná v souvislosti s rozšířením jižní přístavby, kterou lze datovat patrně do poslední čtvrtiny 16. století či prvních let následujícího věku.
Okolnosti rozsáhlých renesančních přestaveb lze poměrně dobře objasnit za pomoci písemných pramenů. Jsme-li zpraveni o dlouhodobé držbě nemovitosti mlynářem Cypriánem, jenž s nemovitostí nakládal již v roce 1554 (nebo krátce předtím) a hospodařil zde až do své smrti v roce 1593, či 1594, přímo se nabízí s touto dobou spojit stavební úpravy, při nichž byl značně rozšířen půdorys objektu a na fasádách celoplošně aplikována sgrafitová výzdoba. Dané představě nasvědčuje prohlášení Cypriánových potomků, že jejich otec mlýn značně zhodnotil, přičemž na jeho opravu vynaložil velkou finanční hotovost. Toušeňský mlynář bezpochyby disponoval významnou peněžní hotovostí, o čemž vypovídají jím poskytované půjčky. Nemalé částky vynakládal i na rozšíření svého nemovitého majetku, k němuž připojil dvě usedlosti v nedaleké vsi Mstětice. K jedné z nich patřila i krčma. Povahu hospodářských aktivit, o nichž nám podávají svědectví písemné prameny, pozoruhodným způsobem dokreslují poznatky stavebněhistorického průzkumu o zřízení velké pekárny v areálu mlýna již někdy ve druhé polovině 16. století. Pekařské řemeslo totiž mohlo také tvořit nezanedbatelnou část příjmů Cypriána a jeho potomků. Z úvěrových operací i držených hospodářství patrně plynuly značné zisky, které zřejmě klíčovou měrou napomohly Cypriánovi při sociálním vzestupu. Podle svědectví jeho potomků v tom nemalou roli hrála také skutečnost, že se Cyprián vícekrát osvědčil jako mlynářský odborník při mlýnských stavbách českým panovníkům. Původně tovaryš v brandýském mlýně nabyl v roce 1561 spolu se svými bratry z rozhodnutí císaře šlechtický predikát a erbovní znamení. Povahu sociálních vazeb mlynáře rovněž velmi výmluvně dokreslují sňatky jeho dvou dcer, sezdaných s osobami šlechtického stavu. Pozornost poutá zvláště manželství Kateřiny, choti Viktorina Škopka z Elentperka. Do jejich rukou mlýn plně přešel kolem roku 1600. Viktorin, který úspěšně působil ve službách komorní správy, nejenže získal šlechtický titul shodou okolností v témž roce jako Cyprián, ale také nápadně obdobným způsobem usiloval o rozhojnění svého nemovitého majetku. Kromě domu ve městě Českém Brodě získal rozlehlou usedlost v nedaleké vsi Vykáni, kterou lze velmi pravděpodobně ztotožnit se statkem čp. 5. V jeho průčelí stála dvojice bran gotického a goticko-renesančního tvarosloví. Patrně ne náhodou se charakteristiky příbuzensky úzce spřízněných osob Cypriána a Viktorina shodují ve více rysech: v proměně sociálního statutu (byť podmíněného vzájemně poněkud odlišnými okolnostmi), ve strategiích zákupu nemovitostí, tak rovněž ve snahách zřetelně stavět na odiv společenské postavení a zámožnost, jak o tom v prvé řadě svědčí reprezentativní vzhled zástavby držených hospodářství.
Přestože Toušeň získává patrně kolem přelomu první a druhé čtvrtiny 16. století statut městečka, v průběhu celého raného novověku setrvává sídlištěm agrárního typu, neboť z hlediska právního postavení osedlých, charakteru samosprávy a právních výsad se jen minimálně odlišovala od okolních vsí brandýského panství. Proto i v případě mimořádně výstavného toušeňského mlýna můžeme bez pochybností hovořit o venkovském prostředí. Pozoruhodný sociální statut držitelů emfyteutických nemovitostí, jež shledáváme jako původce mimořádných stavebních památek v Toušeni a Vykáni, patrně leccos napovídá také o okolnostech výskytu některých jiných ukázek slohové architektury v zástavbě pozdně středověkého a raně novověkého venkova, k jejichž objasnění (třeba jen zatím) scházejí potřebné písemné prameny.