Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jiří Bláha, Jana Stará
Bývalá kino-kavárna v areálu brněnského výstaviště

In: Průzkumy památek 2/2009, ročník 16, str. 83-112

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Záměr vybavit stálé zemské výstaviště v Brně budovou umožňující konání kinematografických představení zřejmě zazněl již na samém počátku debat o rozmístění a funkci jednotlivých budov v areálu. Výsledný projekt kino-kavárny, jemuž předcházelo několik návrhů, vypracoval brněnský architekt Emil Králík v roce 1927. S
Už první dochovaný Králíkův návrh dopracovaný do podoby architektonické studie obsahující pohledy, půdorysy i řezy stavbou představuje koncept spojení víceúčelového sálu s funkčně oddělenou kavárnou, která je však s budovou kina stavebně provázána. Od podrobně rozpracovaného projektu pocházejícího z 12. srpna 1927, podle něhož byla stavba nakonec realizována, se nedatovaná studie liší jen tvarem některých oken, detaily střechy nad terasou kavárny, na jejímž hřebeni bylo plánováno reklamní návěstí a mírou uplatnění režného zdiva na fasádě, které se mělo objevit ve vrchních partiích stěn sálu.
Kdy přesně byly zahájeny stavební práce, nevíme. Pravděpodobně však v průběhu měsíce září roku 1927, neboť 1. září 1927 proběhlo komisionelní jednání o udělení stavebního povolení. Původní projekt počítal s jevištěm tvaru protaženého půlkruhu, k němuž po stranách přiléhaly provozní prostory. Jižní foyer v přízemí objektu mělo být podle původního projektu schodištěm propojeno s jižním kavárenským křídlem. Požadavek naprostého stavebního oddělení kina a kavárny toto propojení ovšem nedovolil. Objekt ze severní a jižní strany obklopují terasy. Část přiléhající k jižnímu foyer sloužila návštěvníkům kina, zatímco druhou, nižší část využíval podnik kavárny k letnímu posezení. Severní terasa nebyla patrně nikdy příliš využívaná a sloužila asi pouze pro přímý východ ze sálu.
V průběhu stavby si v dubnu roku 1928 požadavky na další funkční využití budovy vyžádaly zásahy do původního projektu. Objekt již neměl sloužit pouze pro provoz kina, ale taktéž k divadelním představením. Za tímto účelem byly vypracovány nové plány označované jako ?Přístavba kina?, v nichž se tato výrazná změna odrazila. Stavební úpravy spočívaly především v rozšíření prostoru jeviště, na nějž navazovala patrová přístavba skladiště kulis a šaten a v instalaci vysokého provaziště nad jevištěm. Objekt tak mohl být nadále využíván i jako plnohodnotná divadelní scéna. Velmi výrazně se tyto úpravy projevily na vnějším vzhledu budovy. Blok provaziště nad jevištěm se stal nejvyšším útvarem vnější hmotové skladby. Navíc jej akcentuje válcovitý střešní nástavec sloužící k odvětrání sálu, který se logicky posunul až do nejvýše položeného místa. Jeviště rozšířením ztratilo původní půlkruhovou podobu a získalo pravoúhlé zakončení. Do severozápadního nároží bylo umístěno dvouramenné schodiště s dvěma kruhovými okny, které stavbu obohacují o nautické motivy dodávající objektu charakteristický funkcionalistický výraz. Stavba byla dokončena v závěru června roku 1928.
Během druhé světové války utrpěla budova škody, jejichž rozsah není přesně znám. Opravy se děly ruku v ruce s přestavbou kavárny. Návrh na stavební úpravy, datovaný rokem 1946, pochází z kanceláře brněnského stavitele Ladislava Novotného. Ten navrhl v přízemí kavárny menší okenní otvory bez dvoukřídlých dveří a s nízkou obezdívkou, čímž znásobil počet oken. Mezi ně pak vložil zděné pilíře, které ovšem nemají nosnou funkci. Přízemní sál kavárny tím zcela ztratil svůj původní transparentní odlehčený charakter. V patře vyprojektoval uzavření teras velkoformátovými okny a obezdění nosných subtilních pilířů tak, že původní členění zůstalo zachováno. Další změnou, která výrazně zasáhla do vnější podoby objektu, bylo opláštění do té doby venkovního otevřeného točitého schodiště při západním průčelí. Dynamicky utvářené schodiště tím bylo degradováno na hmotově těžkopádný půlválec. Přestože plány pocházejí z roku 1946, ke stavebním úpravám se přikročilo až v letech 1948?1949. Šlo o změny vedené především utilitárními zájmy a celkový architektonický výraz objektu se tím přes veškerou snahu o kontextuální řešení změnil k horšímu, jak je patrné při porovnání nejvíce exponovaných jihovýchodních a jihozápadních pohledů s dobovými fotografiemi.
Provoz kina nebyl po druhé světové válce obnoven a budova sloužila pouze divadelním účelům. Až v roce 1959 našel objekt zcela nové, stále však jen příležitostné využití jako kongresová hala. Přestože patro kavárny v té době již ztratilo své původní využití, přízemí nadále sloužilo pro potřeby restaurace.
Bývalá kavárenská terasa v patře byla později dřevěnými příčkami rozdělena na celkem devět menších kancelářských prostor v jižním křídle a čtyři v boční části. Následkem toho, již nebyl potřeba výtah z kuchyně v přízemí do kuchyně v patře, což vedlo k jeho odstranění. Místnosti v patře náležející původně ke kavárně byly adaptovány na byt s obývacím pokojem, ložnicí, předsíní, komorou a kuchyní ? ta zabrala prostor bývalé kavárenské kuchyně. Do prostoru komory původně vedlo točité železné schodiště propojující provozní zázemí patra kavárny s jejím přízemím a suterénem. Vyústění schodiště v patře bylo patrně na počátku šedesátých let 20. století zahrazeno.
V roce 1972 se využití objektu vrátilo svému původnímu účelu ? kongresová hala byla adaptována zpět na divadlo. V suterénu vznikly v místnosti bývalé kotelny sprchy a toalety pro herce. V přízemí byly do prostoru restaurace přeneseny šatny mužů a žen umístěné původně v patře přístavby. S tím bylo spojeno probourání nových dvoukřídlých dveří do skladiště kulis, které propojily šatny herců s jevištěm a zároveň zpřístupnily západní vstupní chodbu z jevištní části divadla. Z kanceláře v přízemí západní části sousedící z jihu s kulisárnou se staly toalety pro herce. Na západní straně přibyl další drobný anglický dvorek sloužící k osvětlení suterénních záchodů. Také v patře byl v té době probourán nový vstup propojující do té doby zcela stavebně oddělenou část bývalé kavárny a divadla. Otvor byl vybourán v severní stěně bývalé komory, kam původně ústilo točité železné schodiště. Součástí úprav bylo také nové oplocení celého objektu, jež umožnilo vyčlenit divadlo z areálu výstaviště. Projekt úprav vypracoval v roce 1972 brněnský architekt K. Mayer.
V osmdesátých letech 20. století objekt sloužil opět pro kongresové potřeby. V letech 1981?1982 se přistoupilo k modernizaci kotelny a teplovodních rozvodů. V této souvislosti byl k severní fasádě přistavěn nový komín, který částečně zakryl jedno z dvojice nautických okének.
Pro potřeby módních přehlídek výstavy Intermóda, které do budovy kino-kavárny byly v roce 1984 přeneseny, bylo pomocí konstrukce deseti vazníků rozšířeno pódium směrem do hlediště a v zadní části divadelního jeviště zřízeny převlékárny, úpravna a dva sklady. Přízemí restaurace si podrželo své využití jako šatny pro účinkující. Podobně tomu bylo také s patrem kavárny, v němž byly stále umístěny kanceláře.
Zatím poslední stavební úpravy objektu proběhly v roce 1993, kdy byla budova kino-kavárny adaptována na Plodinovou burzu a Podnikatelskou banku. Úpravy se týkaly především interiérů, do nichž byly většinou vloženy lehké, odstranitelné příčky. V přízemním bočním foyeru divadla byly ze sádrokartonu postaveny čtyři jednací kóje. Prostor nad nimi, součást původní otevřené terasy, rozdělený na čtyři kanceláře byl kromě vybavení ponechán v nezměněném stavu. Někdejší kavárenská terasa v patře byla nově rozčleněna na spojovací chodbu a celkem čtyři kancelářské prostory. Z východní poloviny patřila terasa burze, která zde měla místnost burzovní rady, a ze západní poloviny Podnikatelské bance, jež si zde zřídila kanceláře a pokladnu se samostatným přístupem přes boční obezděné točité schodiště.
V současné době není objekt bývalé kino-kavárny nijak trvale využíván. Pouze přízemí kavárny slouží jako dočasný sklad společnosti Expo Restaurace.
Budova kino-kavárny postavená v letech 1927?1928 podle projektu předního brněnského architekta Emila Králíka se
svým čistým architektonickým jazykem čerpajícím z forem mezinárodního stylu řadí k předním stavbám u nás. Jde patrně také o jedinou realizovanou Králíkovu stavbu tohoto určení, což z ní činí významný zdroj informací o architektově smýšlení o společenské roli a významu kulturních zařízení a o hledání jejich ideální podoby.
Památková hodnota kino-kavárny brněnského výstaviště spočívá v její téměř intaktní podobě. Ačkoli bylo funkční využití objektu několikrát změněno, je stále zachováno jak základní dispoziční schéma, původní hmota stavby, její nosné stavební konstrukce, tak velké množství autentických architektonických prvků a detailů.