Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jarmila Čiháková, Martin Müller
Velká grotta Valdštejnského paláce v Praze

In: Průzkumy památek 2/2009, ročník 16, str. 113-139

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Tématem příspěvku je poznání původního vzhledu a vývoje interiéru manýristické Velké grotty ve Valdštejnské zahradě (obr. 1), od roku 1765 součásti Tomášského pivovaru v sousedním domě čp. 33/III. Původně v palácové zahradě tvořila grotta jednu z dominant jako samostatná budova trojúhelníkového půdorysu na jižním konci zahrady, v jejímž interiéru byl vytvořen prostor navozující iluzi podzemní krápníkové jeskyně. Do interiéru grotty nedávno zasáhla rozsáhlá přestavba bývalého hospodářského zázemí augustiniánského kláštera na hotel sítě Rocco-Forte, při níž byly archeologickým výzkumem v letech 2006?2007 získány k podobě grotty nové informace. Rozsah výzkumu byl dán rozsahem stavebních zásahů a končil na dně projektované stavební jámy. Dno nemohlo být prohlubováno, stěny rozšiřovány, pokračování situací pod dnem a za stěnami výkopů zůstalo nepoznáno. Zpracování výzkumu přineslo první informace o dispozici grotty a některých jejích prvcích ? výzdoba, jezírka a vodní režim, podlaha, jejich charakteristiku a postihnutý vývoj v čase. Nové informace se týkají zejména proporcí a půdorysu grotty, k němuž se podařilo najít přímou analogii.
Interiér je koncipován přibližně do tvaru rovnoramenného trojúhelníka s delšími stranami 24 m a kratší stranou 13 m, do něhož byl vložen ústřední prostor o osách cca 11 a 9 m (obr. 2). Nad recentní úrovní podlahy na výšce 189,54 Bpv (platná do roku 2006) se v současnosti do výšky 192,70 klene masivní klenba zřízená po připojení prostoru k pivovaru v roce 1765 (obr. 13+14: C). Původní klenba tvoří dnes strop 1. patra. Při plošném snižování podlahy o 0,85 m na kótu 188,69 se na podzemních částech stěn pilířů postupně objevovaly fragmenty křehké krápníkové výzdoby. Po výzdobě stropu zbyly stovky drátěných oček na skobách zatlučených do cihlové klenby 1. patra (obr. 7), sloužících k upevnění prejzů ? základního stavebního prvku krápníků. Na stěnách se výzdoba dochovala na jediném místě mezi stropem a úrovní současné podlahy ? v nově odkrytém vysokém, úzkém prostoru mezi pilíři 6 a 7 (tzv. jeskyňka). Na rozdíl od Rudolfovy grotty v areálu Císařského mlýna ve Stromovce a jiných analogických prostor v Evropě, ve Valdštejnově Velké grottě schází jakékoli náznaky architektury. Styk stěn a podlahy byl řešen imitací přirozeného prostředí jeskyně se silným výtvarným účinkem. Velké opukové balvany svisle či šikmo se opírající o patu stěny tvořily kostru pro vytvoření jeskynní krajiny, pro iluzi přirozeného suťoviště, pokrytého světle šedým sintrem. Nenucené rozmístění balvanů podél stěn, zejména na nárožích, bez ohledu na jejich dnes rozpukaný stav, vytvářelo dojem přirozené jeskynní scenérie. Balvany byly překryty vápennou maltou s úlomky prejzů a dlaždic, povrch pak detailně vymodelován do souvislé plochy hrbolků a opatřen šedým nátěrem. Z původní podlahy byl nalezen jen drobný fragment o ploše 1,25 m2 (obr. 10: plocha A; obr. 11). Neměl žádnou pevnou úpravu běžného pochozího povrchu, materiál krápníků zde byl v tenké vrstvě rozetřen po povrchu spodní vrstvy navážky a opatřen stejným světle šedým nátěrem jako imitace ?sintru?. Žádné úpravy pochozích ploch, ani jejich náznaky, zastiženy nebyly. Není vyloučeno, že původní povrch z doby vévodovy nebyl nikdy opatřen pochozí plochou, protože grotta patrně nebyla dokončena.
Ze zjištěné dispozice interiéru je zřetelná dominantní úloha ústředního prostoru s vysokou klenbou, nesenou po obvodu 7 pilíři (obr. 10). V jeho severozápadní části byla nalezena zmíněná ?jeskyňka? nepravidelného půdorysu cca 1,2 x 1,2 m. Několika různými směry se z centrální jeskyně procházelo do prostor bočních. Jihovýchodní z nich zcela vyplňovalo jezírko, které se stáčelo dozadu za 4. pilíř do podoby tzv. ?sluje?. Západním směrem se z centrální jeskyně dodnes prochází do trojúhelníkovitého prostoru, kde prokazatelně bylo druhé jezírko, jehož rozsah, eventuelně další členění prostoru, však nelze pro malý rozměr archeologické sondy určit. Povrch dna byl vymazán světle okrovým jílem, někde i jemným žlutým jílovitým pískem, aby jezírka nepůsobila příliš temně (obr. 16). Hloubka jezírek ve své původní podobě mohla být přibližně 0,8 m. Hladina východního jezírka byla po svém obvodu lemována hroudami černé lesklé taveniny, které chránily okolní štukovou krápníkovou výzdobu před vzlínáním vody. Z rozvodu vody jsme registrovali na dvou místech v maltě otisky trubek, podle zakřivení patrně olověných, a zbytky keramických potrubí (průměr 34 a 75 mm). V severovýchodní chodbičce jednoznačně jezírko nebylo. Vede k místu, kde je v síle zdiva svislé duté těleso, které nedokážeme interpretovat. Mimo interiér grotty archeologický výzkum objevil v síle zdi mezi grottou a sousedním (Khynigovským) domem zaniklé vřetenové schodiště (obr. 19, 15), z něhož se vcházelo do úzké chodbičky vedoucí dovnitř areálu. Do interiéru grotty se vřetenovým schodištěm vstoupit nedalo. Zcela jednoznačně spojovalo vstup z ulice s chodbičkou v patře, 3,2 m nad podlahou grotty, případně se jím dalo vystoupat výše. Interiér grotty byl spoře osvětlen denním světlem, netonul ve tmě. Do centrálního prostoru dopadalo přímé světlo pouze jediným otvorem ze severu, a tím byl (dle rozsahu zazdívky) prostorný původní vstup z Valdštejnské zahrady. Další světlo sem dopadalo zprostředkovaně z východu a jihovýchodu mezi pilíři 2, 3, a 4, dvěma okny umístěnými velmi vysoko v obvodové stěně do Letenské ulice. Západní trojúhelný prostor byl pravděpodobně osvětlen jen shora, jak napovídá spára indikující oválný opaion ve středu klenby (obr. 5). Není vyloučena existence otvorů v jižní obvodové zdi, která v té době ze dvou třetin své délky sousedila s nezastavěnou zahradou. V sousedství západního jezírka, ale mimo interiér grotty, ležela studna s opukovou obrubou, přístupná jen z prostoru vně hranice tehdejší Valdštejnské zahrady. Do interiéru grotty studna prokazatelně nezasahovala. Bezprostřední blízkost jezírka ji dovoluje dávat do souvislosti s vodním režimem v grottě, kde bylo zapotřebí zabezpečit stabilitu výšky hladiny jezírek a zajistit odtok přebytečné vody. Minimum písemných zpráv a zásadní přestavby pro provoz pivovaru by mohly být důvodem k pochybnosti, zda je možné představit si vzhled grotty vévodova pražského paláce. Archeologický výzkum umožnil udělat si představu aspoň přibližnou (obr. 36), zejména o jejích proporcích (obr. 21, obr. 22), jejím členění (obr. 23) a úpravě stěn.
Dnes je v komplexu Valdštejnského paláce z grotty prezentována jen její severní fasáda ? vnější líc severní obvodové zdi, pokrytá výzdobou provedenou stejnou technologií jako krápníky v interiéru. Dle našeho názoru je výtvarně pojata jako skalisko zarostlé bujnou vegetací, nejspíše s hroznovitými květenstvími, analogicky rostlinám uspořádanými ve skupinách (podobně jako vistárie nebo jiná rostlina tvořící hrozny květů ? obr. 24). V tomto pojetí působí důvěryhodně i přítomnost hadů, ještěrek, žab a dalších tvorů. Určení biotopu, směrodatného pro rozpoznání primární koncepce této části zahrady, však není jednoznačné. Archeologickou metodou se podařilo registrovat proměny interiéru grotty v době její funkce, které nejspíše byly přímým důsledkem ničivých povodní, které v sedmnáctém století reálně ohrozily interiér grotty dvakrát. Nejspíše po první z nich byla podlaha grotty zvýšena a opravena jezírka. Nově zjištěné údaje o tehdejších výškových poměrech jsou podkladem pro možnou změnu dosavadních názorů na vzhled přilehlé části Valdštejnské zahrady. Výškový interval 188,4?188,6 je rozmezí, v němž ležel v době 1. poloviny 17. století povrch v nejbližším okolí jižní části Valdštejnské zahrady a současně i podlaha grotty. Lze proto předpokládat, že v této výšce, tj. 0,8 m pod dnešním povrchem, probíhal i původní povrch přilehlé části Valdštejnské zahrady.
Vzhledem k nálezu fragmentu původní podlahy bylo možné stanovit výšku centrálního prostoru na 7,7 m, odpovídající 13,0 pražským (českým) loktům. Půdorys interiéru grotty se na první pohled zdá zcela nepravidelný. Dle našeho zjištění se však jedná o dokonale promyšlený koncept ? záměr navrhnout velmi členitý prostor umělé jeskyně vytvářející iluzi přírodního původu, přitom mu však vtisknout pevný řád vycházející z geometricky přesné konstrukce ústřední části. Analýzou archeologickým výzkumem zjištěného půdorysu můžeme konstatovat, že základní myšlenkou bylo vytvořit ústřední prostor na půdorysu elipsy. Autor projektu navrhl pro vnitřní stěnu elipsu o velké ose 19 loket a excentricitě 5,5 lokte, jíž odpovídající ovál má při stejně velké ose parametr čtvercového jádra přesně 3 lokte (obr. 32). Pouze odhalením, že síla zdiva je veličina odvozená, jsme mohli konstatovat, že pro další práci byl použit ovál. Pro uvažovanou vnější elipsu platí, že ani jeden z jejích rozměrů (velikosti os a excentricita) nevychází na celé lokte. V těchto údajích spatřujeme důkaz, že v grottě byl při projektování použit ovál a nikoli elipsa, jejíž tvar však byl záměrně oválem dokonale nahrazen. Pro situování půdorysu oválu grotty jedinými dopředu danými a v terénu měřenými rozměry jsou míry potřebné pro stanovení směru hlavní osy oválu a polohy jeho středu (obr. 33), které jsou v celých loktech. V těch jsou i maximální rozměry interiéru grotty ? maximální vnitřní délka 41 loket (24,3 m) a vnitřní šířka 21 loket (12,4 m). Výška centrálního prostoru 13 loktů může být provázána s parametry půdorysu (vzdálenost bodu S od linie vnějšího líce jihovýchodního obvodu grotty).
Ústřední prostor grotty byl řešen velmi přesně jako dynamizovaná centrální stavba. Byla shledána velká podobnost jejího půdorysu s půdorysem Vlašské kaple (1590). Delší osa 11,25 m (19 loket) je identická. Kratší osy se liší ? u Vlašské kaple 8,75 m, v grottě 9,2 m, rozdíl mezi nimi 0,45 m (tři čtvrtě lokte). Součet šířky pilíře s šířkou přilehlého vnitřního ochozu Vlašské kaple činí 1,6 m, což se rovná síle zdiva pilířů grotty. Nápadná je nejen podobnost rozměrů obou staveb, ale i jejich shodná orientace a způsob vnitřního členění ? severnímu oltáři širokému 4,5 lokte odpovídá stejně široký severní vstup z Valdštejnské zahrady, a největší rozestup mezi pilíři na západě kaple (kam byl po změně dispozice v 18. století přemístěn hlavní oltář) je stejně široký jako mezera mezi pilíři 5 a 6 grotty (obr. 34). Z nápadné shody rozměrů obou staveb soudíme, že právě tvar Vlašské kaple se stal inspirací k vytvoření základní podoby půdorysu ústředního prostoru Velké grotty Valdštejnského paláce (obr. 34). Celé míry Vlašské kaple v loktech (velká osa + excentricita vnitřní elipsy, velká osa + excentricita vnější elipsy) dle našeho mínění nasvědčují tomu, že idea půdorysu Vlašské kaple vychází z elips a finální půdorys je sestrojen tak, aby geometricky přesně konstruovaným elipsám co nejpřesněji odpovídal. Pro vnitřní členění prostoru (umístění a rozměr pilířů) však autor použil čtvercové jádro oválu, jehož parametr je přesnou polovinou menší poloosy vnitřní elipsy, proto nemá rozměr na celou míru (obr. 35). Jestli při následné realizaci stavby byla použita elipsa, nebo byla nahrazena oválem odvozeným z rozměrů vnitřní elipsy, nelze v tuto chvíli rozhodnout. Na rozdíl od Vlašské kaple, kde i vnější elipsa je dána celými mírami v loktech, vnější ovál použitý v grottě je odvozen z délky velké osy vnitřního oválu a parametru jeho jádra, což svědčí o rozdílné metodě projektování. Ústřední sál Velké grotty má parametry, které není možné docílit žádným ze 4 postupů konstrukce oválu publikovaných Sebastianem Serliem v roce 1569. Oproti tomu u Vlašské kaple se použití jednoho z těchto 4 typů (konkrétně typu 3, obsahujícím rovněž princip čtvercového jádra) zcela vyloučit nedá. V případě, že použité zaměření kaple odpovídá realitě, je však námi navržený ovál zřetelně přesnější než ovál Serlio 3.