Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jarmila Čiháková, Martin Müller
Rozvržení areálu Valdštejnského paláce v Praze

In: Průzkumy památek 2/2009, ročník 16, str. 173-194

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Stať věnovaná Velké grottě Valdštejnského paláce v Praze publikovaná na předchozích listech tohoto čísla, v rubrice Materiálie, otevřela další možnosti pohledu na prostorové uspořádání známého pražského palácového komplexu. Detailní proměření a vyhodnocení přineslo řadu nečekaných souvislostí podílejících se na prvotní kompozici. Následující příspěvek se pokouší tyto vazby popsat a navrhnout jejich možný výklad. Zdůrazňujeme, že se jedná prvořadě o pohled geometra, doplněný dalšími relevantními fakty.
Podnětem pro studium vnitřní struktury areálu Valdštejnského paláce (obr. 1) byla snaha zjistit způsob, jakým byla náročně promyšlená stavba ústředního sálu grotty na půdoryse totožném s elipsou (obr. 1: 15) zakomponována do nepravidelné části zahrady. Analýzou půdorysů sálu grotty a parteru před lodžií v části zahrady přiléhající ke grottě se vynořila společná geometrická kompozice se systémem několika os (obr. 2). Jejím následným rozvíjením a střídáním os se objevovaly další geometrické souvislosti, závislosti a odvozování rozměrů a tvarů. Jejich postupné objevování vyústilo do poznání některých momentů z řešení koncepce celého areálu pražského Valdštejnského paláce a poznání způsobu, jakým mohly být stanoveny základní půdorysy hmot. Předkládáme sled kroků popsaných v bodech a?n, jehož zobrazováním lze půdorys Valdštejnského paláce krok po kroku zkonstruovat. Počátkem předkládaného postupu je znalost objektů stojících v době tvorby projektu. Jak budov na parcelách sousedních, tak v areálu paláce kvalitních budov renesančních, které se měly stát jeho součástí (diskusi o tehdejším možném rozsahu severního Trčkovského domu doprovází obr. 3).
Z bodů A+W na stojících konstrukcích byl jako vrchol trojúhelníka odvozen bod S0 (bod a textu; obr. 4), který později sloužil jako centrální bod pro přenášení rozměrů ze západu na východ a symetrii areálu (obr. 6). Spojením S0 a jižní stojící budovy renesančního paláce byla stanovena osa o2 (bod b textu). Základní osový kříž s osou o2 tvoří osa o4, vycházející z bodu u nároží starobylého sousedního domu ? bodu W. Osový kříž však nesvírá 90o, ale 89o, důvodem může být mimo jiné i symetrie vůči stojícímu severnímu sousedovi přes ulici (bod textu c). Z neznámého důvodu je ve vzdálenosti 50 loket od osy o4 situována osa o5, která je diagonálou přibližného čtverce (posun o zmíněný 1o) nad Y?S3. Rozdělení jihovýchodní části tohoto přibližného čtverce na třetiny se stane podkladem pro rozmístění kašen v západní části zahrady (body d, e, f textu; obr. 4, 7), které přetrvalo dodnes. Ve středu přibližného čtverce leží bod S2, z něhož je odvozen bod D tvořící jihozápadní nároží nově projektované části paláce (bod g textu). Při detailním řešení rozvržení hmot se v kombinaci s přímkami bohatě uplatňují kružnice (obr. 5, 6) se středy v již sestrojených bodech - S0, S2, S3, S4, S5, W a Y. Pomocí linií a průsečíků těchto kružnic lze odvodit rohy dvorů, nároží budov, šířky traktů, lomy zdí, průjezdy a vjezdy. Otázkou je stanovit, které body bral autor projektu jako výchozí a které pomocí kružnic přenášením odvozoval.
Předkládaný příspěvek si neklade za cíl být vyčerpávající analýzou půdorysného rozvrhu zahrady a areálu. Pokládáme však za nutné zdůraznit, že podoba Velké grotty, zahrady i jižní části paláce byla podle námi předloženého návrhu koncipovaná současně a velmi promyšleně. Při vší své komplikované konstrukční vynalézavosti působí složitě geometricky řešená kompozice areálu na první pohled velmi přirozeným, harmonickým a kompaktním dojmem. Natolik přirozeným, že současníci jí nepravidelnost vytýkali. Symetrie zde není prvotním cílem, ale jen prostředkem, mnohdy velmi nenápadným, k dosažení celkového účinku a harmonie, jak dosvědčují i kružnice shodných poloměrů (vyznačených stejnými barvami na obrázku 5).
Dnešní technika umožnila porovnat plán 1. patra Valdštejnského areálu (Florencie, Uffizi, Gabinetto Disegni e Stampe, 4517, autor G. Pieroni) s realizovaným stavem na dnešní katastrální mapě. Ukázalo se, že florentský výkres překvapivě přesně odpovídá dnešní skutečnosti, mj. se shoduje velmi dobře v úhlech a poloze bodů D a G. Prokazatelně nezachycuje všechny části v definitivním stavu (obr. 9). Nejvýraznější odchylky vykazuje na florentském plánu jižní část areálu. Průběh ohradní zdi má jiný směr, zeď se láme v odlišných místech a v rozdílných úhlech, grotta je o 9,5 lokte více na východ a o 5 loket severněji než ve skutečnosti. Vzhledem k velké míře rozdílů se nezdá pravděpodobné špatné zaměření. Prokázalo se, že i florentský plán je v souladu se základním geometrickým schématem areálu (obr. 9, 10) a mimo jiné, že střed oválného půdorysu sálu grotty je na florentském plánu situován přímo na hlavní osu areálu o4 (obr. 10). V literatuře se dosud uvádí, že florentský plán je zobrazení již stojícího stavu ex post, z doby okolo roku 1629. V důsledku zjištěných geometrických skutečností předkládáme hypotézu, že plán 1. patra Valdštejnského paláce uložený v galerii Uffizi pod číslem 4517 je naopak původním, nerealizovaným projektem, odlišnosti oproti dnešnímu stavu jsou původním záměrem a že před výstavbou došlo v jižní partii areálu k poměrně rozsáhlé dispoziční změně projektu.
Z námi navrženého konstrukčního řešení areálu vyplývá jednoznačný závěr, že některé hranice valdštejnského palácového komplexu jsou umělé a nemají urbanistickou tradici. Vedle nápadné pravidelné hranice východní části areálu je to i dnešní hranice jihozápadní, kde i archeologická nálezová situace dokládá, že byla nově vytyčena na základě projektu Valdštejnského paláce, nerespektuje starší uspořádání a nejstarší parcelní zdí v nové linii byla obvodová zeď budovy grotty.
Struktura námi navržené rekonstrukce projektu představuje jeho autora jako člověka s neobyčejnou prostorovou představivostí, zvyklého koncepčně pracovat ve velkých měřítkách volných prostranství. Současně dokázal sestrojit stavbu ústředního sálu grotty na půdorysu totožném s elipsou a se strukturou areálu ji harmonicky propojit. Nemáme pro to žádné přímé důkazy, ale prostřednictvím filosofie svých projektů a dle P. Fidlera i jako autor florentského a bolonského plánu Valdštejnského paláce se jako autor projektu prvotní kompozice Valdštejnského komplexu v Praze nabízí všestranná osobnost Giovanni Battisty Pieroniho (1586 Florencie ?1654 pravděpodobně Vídeň). Nesporně se konstrukcí oválu zabýval, o čemž svědčí kromě unikátního schodiště valdického casina (Uličný 2007a; 2007b) i v Bologni zachovaný plán konkrétního oválu s výpočty a rozměry. O G. Pieronim je známo, že byl nejen architekt a pevnostní inženýr, ale i vynikající astronom a matematik. V poslední době byla zveřejněn poznatek o tom, že G. Pieroni použil astronomii při řešení trasy monumentální lipové aleje na Valdštejnově frýdlantském panství ve Valdicích (Uličný 2007b). Při pokusu zapojit strukturu geometrického řešení Valdštejnského paláce prostřednictvím přibližného čtverce nad Y?S3 do pražské městské krajiny (obr. 11, červeně) jsme konstatovali shodu jeho dvou protilehlých stěn s liniemi směřujícími na důležité sakrální stavby Malé Strany ? městský farní kostel sv. Mikuláše a klášterní kostel sv. Tomáše, kde chtěl mít kníže vlastní oratoř. U obou staveb směřovaly linie do míst, kde dle ikonografických pramenů mohly být situovány věže a věžičky dominující malostranské střešní krajině. (Není vyloučeno, že tyto linie mohly být pro řešení areálu paláce prvotní a výchozí.) Vzhledem k naprosté přestavbě kostela sv. Mikuláše nelze posoudit vazbu mezi jižním vymezením východní části palácového komplexu a tehdejší gotickou podobou farního kostela (obr. 11, zeleně). Při sledování vztahu klíčových parametrů Valdštejnského areálu k dominantám pražské městské krajiny je zarážející skutečnost, že největší délka palácového komplexu, mezi bodem D (nároží nově projektovaného hraběcího paláce) a nejsevernějším bodem areálu (severní nároží jízdárenského dvora), která činí 192 sáhů, je identická se vzdáleností téhož bodu D od presbytáře svatovítské katedrály (obr. 12). O tom, že Pieroni aktivně praktikoval i kartografickou činnost, vypovídá jeho korespondence.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem lze těžko jako autora základní přísně geometricky organizované kompozice Valdštejnské zahrady, Velké grotty i celého palácového komplexu označit někoho jiného než G. B. Pieroniho. Kdo navrhoval vzhled jednotlivých staveb komplexu Valdštejnského paláce a vytvářel prováděcí projekty, je již otázka jiná.