Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Žižka
Stodoly vrchnostenských dvorů v Čechách od 16. do konce 19. století

In: Průzkumy památek 1/2010, ročník 17, str. 3-42

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Od roku 1996 probíhá plošný a oborový výzkum panských hospodářských dvorů na bývalých panstvích v Čechách. Mezi hlavní budovy hospodářských dvorů vždy patřily stodoly - stavby sloužící k uložení a následnému vymlácení sklizeného obilí. Vzhledem k množství dokumentovaných dvorů, máme dnes alespoň základní představu o podobě více jak jednoho tisíce velkých stodol bývalých velkostatků.
Každá stodola obsahovala dvě základní části. Vlastním skladovacím prostorem je perna, ve které se ukládalo nevymlácené obilí. Skladovací prostory byly nazývány i jinak – například záteň, nebo ve starých barokních popisech „zadění“. Pro manipulaci a mlácení obilí sloužil mlat – prostor opatřený vraty. Na mlat vjel vůz a naložené obilí bylo ukládáno do perny. Ve vhodné době na mlatu probíhalo mlácení obilí cepy, zrno se odnášelo na sýpku a sláma ukládala k dalšímu použití, zejména pro podestýlky v chlévech. Tento základní pracovní cyklus vyžadoval pochopitelně co nejvhodnější řazení obou prostor a rozměry odpovídající požadované kapacitě, co nevhodnější manipulaci, velikosti vozů atd. a odpovídající stavební úpravy a vybavení. V českém prostředí bylo vždy obvyklé příčné řazení mlatů a peren vedle sebe po délce stodoly. Velikost stodoly vždy závisela na velikosti polí příslušných ke dvoru. V průběhu 19. století byly publikovány výpočty, sloužící k návrhu objemu stodoly, ve vazbě na množství sklizeného obilí. Šířka perny, která byla jednak odvislá od konstrukčního řešení zastřešení a účinnosti příčného provětrávání se pohybovala cca od 10–13m. Hloubku perny ve směru podélné osy stodoly do značné míry určovala manipulace při ukládání a mlácení obilí i konstrukční řešení krovu.
Důkladné provětrání zajišťovaly nejčastěji různě upravené větrací štěrbinové průduchy, měnící se s celkovou stavebně architektonickou podobou stodol i z novými poznatky o způsobu skladování polních plodin. Větrací systém v obvodových stěnách doplňovaly poměrně velké otvory ve štítech. Podstřeší, jak dokládají dochované příklady i staré popisy provětrávaly vikýře. Nejpozději od druhé čtvrtiny 19. století se na hřebeni střechy objevují parníky – různě řešené komíny na hřebenu střechy. Ideální systém fungoval tak, že průduchy ve stěnách byl nasáván vzduch a vlhké výpary odváděly dýmníky. Na rozhraní mlatu a perny se zřizovala dřevěná pažení, vysoká cca 1,2 – 1,5 m, zvaná oplotně, která bránila především k rozstřikování obilí při mlácení. U řady stodol bylo nad mlaty patro, které jednak sloužilo k lepší manipulaci pro ukládání obilí v prostoru krovu a jednak zvyšovalo kapacitu stodoly.
Mlaty byly z důvodu lehčí manipulace s vozy ve většině případů průjezdné s dvojicí ven otevíravých dvoukřídlých vrat proti sobě. Šířka a výška vjezdu, tedy i šířka mlatu odpovídala velikosti naloženého vozu. Podlaha, vyvýšená nad úroveň podlahy peren, musela jednak bez deformací unést naložený vůz a jednak umožnit snadné mlácení obilí. Nečastěji byla konstruována jako pečlivě na podkladní vrstvě provedená hliněná mazanina, výjimečně jsou zmiňovány dřevěné fošnové podlahy nebo dlažby.
Konstrukce krovu pochopitelně odpovídala době vzniku. Vzhledem k tomu, že prostor stodoly byl zaplněn obilím včetně téměř celého prostoru krovu. mělo význam co největší uvolnění prostoru. Sloupky podporující vazné trámy tedy byly pouze pod plnými vazbami zejména pak po bocích mlatů, kde současně umožnily zřízení stropu na mlatem a osazení oplotní.
Stodoly sloužily i k ukládání jiných plodin, například luštěnin, nebo krmiva –sena. Bez archivního průzkumu soustředěného na hospodářství panství nelze tyto stodoly jednoznačně odlišit. Pod jednou zpravidla krajní pernou byl téměř vždy sklepní prostor, který sloužil k ukládání mléčných výrobků, zeleniny nebo brambor.
Z evropského prostředí jsou známá jiná uspořádání stodol, v Čechách výjimečná, která známe především z literatury. V německém prostředí byl zřejmě častější typ stodoly s podélným mlatem nebo mlaty, případně v kombinaci s mlatem příčným. Anglickými byly nazývány stodoly polygonálního půdorysu peren s mlaty po stranách.
Ve dvorech se dochovaly stodoly různého stáří. Podařilo se zachytit existenci několika prokazatelně renesančních stodol, dosud stojí řada stodol barokních, velké množství stodol je výsledkem modernizace dvorů v průběhu 19. století. Následují shrnutí vychází z charakteristiky vybraných stodol z řady panství v Čechách.
Stodoly ve dvorech velkostatků měly běžně dva nebo tři mlaty, tedy tři respektive čtyři perny. Stodoly o jednom středním mlatu se dvěma stejnými pernami po stranách se vyskytují výjimečně, nebo ve dvojicích v kombinaci se sýpkou. Velikost odpovídala výměře polí, respektive předpokládanému výnosu obilí. Méně časté tedy byly stodoly o čtyřech mlatech, zcela výjimečné pak stodoly o pěti nebo šesti mlatech, které stály pouze ve dvorech s největší výměrou polností. V teoreticky optimální úpravě měla střední perna, přístupná z obou stran, dvojnásobné rozměry, než perny krajní. Zřejmě z praktických důvodů byl používán i poměr 2:3 nebo dokonce 1:1.
Běžná barokní zděná stodola, zastřešená sedlovou střechou, ukončenou polovalbami nebo valbami, výjimečně střechou mansardovou, měla plné obvodové stěny. Vjezdy na mlaty měly rovná dřevěná nadpraží, nad kterými přímo probíhala pozednice. Výšku obvodových stěn tedy často určovala výška vjezdů. V případě vysazení římsy byl římsový profil v úseku nad nadpražím vjezdu proveden ve dřevě, zděné vysazení vyžadovalo určitou nadezdívku nad překladem. Běžné zřejmě bylo i ukončení fasád rytmem profilovaných zhlaví vazných trámů, nebo krátčat. Poměrně výjimečné byly v líci osazené kamenné portály vjezdů, případně portály vytvořené v kombinaci kamenných stojek a z omítky vytažené archivolty na cihelném záklenku. Méně často než rovná nadpraží a jak se zdá spíše v pokročilejším 18. století, se objevují půlkruhové až stlačeně sklenuté vjezdy s vyzdívaným ostěním odsazeným od líce fasády v ploché nice pro vrata se stlačeně segmentovým záklenkem nebo opět s rovným nadpražím.
Běžným větracím otvorem barokní stodoly byl úzký nepříliš vysoký štěrbinový průduch, procházející ve stejných dimenzích celou tloušťkou zdiva. Ochranu proti pronikání srážkové vody a bezpečnost proti žhářství zajišťovalo půdorysné zalomení. Zdá se že poměrně často měl průduch půdorys rozevřeného „V“, kde dvě části svírají různě velký ostrý nebo tupý úhel. Šikmé ostění štěrbiny začínalo již v líci stěny. Zřejmě běžné bylo i dvojnásobné pravoúhlé zalomení. Bohatší variantu ukazuje stodola v plánu dvora v Jägerově skicáři, kde jsou větrací štěrbiny dvojnásobně zalomeny v ostrých úhlech. Důležitá byla i výška nad terénem. Další variantou byla štěrbina řešená jako okno v interiérové segmentově sklenuté nice, nebo štěrbina uprostřed oboustranně špaletovaného otvoru. V třetím případě byl větrací otvor pojímán jako vysoko umístěné nízké ležatě obdélné okénko s ostěním v interiérové nice se šikmými špaletami. Stodola pak byla navenek podobou otvorů do značné míry sjednocena s ostatními budovami. Vyskytovaly se i kombinace těchto řešení. Poměrně vzácné jsou štěrbiny s masivním dubovým ostěním. Zvolenou podobu větrání zřejmě ovlivňovaly místní zvyklosti i zvyklosti stavitelů. Na fasádách se nejčastěji uplatnilo ilusivní malované členění – lizény po bocích vjezdů a na nárožích, propojené pásy, šambrány kolem větracích průduchů. V řadě případů bylo členění vytaženo z omítky, někdy v bohatší podobě, například s pásovou rustikou.
Střechy nesly v barokním období nejčastěji hambalkové krovy s ležatými stolicemi podle rozpětí případně doplněné věšadly a dalším patrem hambalků. Krovy ze 17. století doplňují střední stojaté stolice. Vzhledem k požadavku na prostor a manipulaci s obilím byly vazné trámy, podporované sloupky, pouze v plných vazbách, v jalových byly krátčata. Počet plných vazeb také do značné míry limitoval délku peren. Podél mlatů byly vždy plné vazby. Dolní stolice podporující vazné trámy nesly případně stropy nad mlaty a byla do nich zapuštěna konstrukce oplotní. Výjimečně měly sloupky u mlatů bohatší profilaci hlavic a patek, která odpovídala byla jinak častá u sloupků podporujících průvlaky v sýpkách. Koncem 18. století se prostor podstřeší ještě uvolňuje zkrácením hambalků na krátčata do výměn mezi hambalky v plných vazbách. Podstřešní prostor provětrávaly řady vikýřů, v barokním období převážně pultové.
V řadě barokních dvorů stály stodoly roubené, případně stodoly se zděnými pilíři a roubenými výplněmi. I u dvorů velkostatků byl zaznamenán i typ stodoly s polygonálně ukončenými pernami.
Stavební zvyklosti z doby barokní přetrvávaly ještě v průběhu první čtvrtiny 19. století. Na sklonku 20. let dochází u zděných stodol zejména pod vlivem publikovaných vzorových návrhů ke změnám. Plná silná stěna je postupně více nebo méně nahrazována pilířovou konstrukcí s výplňovým zdivem. U většiny stodol ze 30. – 40. let 19. století je však obvodové zdivo stále tak silné, že umožňuje provést větrací štěrbinové průduchy v půdorysně dvakrát zalomené podobě. Dále se vyskytují i štěrbiny půdorysně zalomené v tupém úhlu. V této době i v době pozdější se však od barokního typu liší tím, že krátký úsek ostění je vždy kolmý k líci stěny. Výjimečně lze zaznamenat i štěrbiny kalhotového půdorysu, kdy jedna vnější štěrbina šikmým zalomením přechází na dvě vnitřní štěrbiny. Stěny zesilují polopilíře vystupující do interiéru. Zesílení je někdy omezeno pouze na rámování vjezdů. Ve druhé čtvrtině 19. století tedy ještě nelze mluvit o typické pilířové konstrukci s výplněmi. Fasády člení v padlá obdélná, případně segmentově sklenutá pole. Specifickou skupinu tvoří stodoly s fasádami členěnými půlkruhově sklenutými poli, které se střídají z úzkými poli obdélnými, respektive se sdruženými lizénami. Výjimečné je i členění fasád slepou stlačeně sklenutou arkádou. Průduchy v osách polí narůstají do výšky, případně jsou zdvojovány. Větrací systém doplňují otvory ve štítech, v základním tvaru většinou vycházející z termálního okna. Postupně se objevuje výplň z cihelné mřížoviny. Vjezdy mají vždy segmentové nebo ploché stlačené záklenky. Architektonické členění fasád vpadlými poli doplňuje kvádrová nebo pásová rustika, nároží někdy zdůrazňuje bosáž. Stodoly mají bohatší profily hlavních říms klasicistního charakteru s výrazně vysazenou deskou. Vpadlá pole, členící fasády některých stodol z poloviny 19. století, mají charakter slepé arkády se římsovými hlavicemi v patách archivolt. Řada náznaků ukazuje, že fasády mnoha stodol byly v průběhu 20. století zbaveny architektonického členění.
Větrání pomocí pásů drobných otvorů v podřímsí bylo před polovinou 19. století zcela výjimečné a souvisí zřejmě z cizími snad bavorskými vlivy. Ve druhé čtvrtině 19. století se stále vyskytují stodoly se zděnými pilíři a roubenými výplněmi.
Střechy stodol, stavěných ve 30 a 40. letech 19.století, nesly vesměs nadále hambalkové krovy s ležatými nebo stojatými stolicemi. Tyto konstrukce přetrvávají do poloviny 19. století. Z úsporných a prostorových důvodů jsou zde však hambalky v jalových vazbách často řešeny jako krátčata do výměn. U krovů s větším rozpětím doplňují ležaté stolice střední věšadla. Na příkladu postupné výstavby datovaných stodol ze 40. let 19. století na panství Kopidlno je možné sledovat přechod od ležatých stolic ke krovům se stojatými stolicemi. Tento poznatek však zřejmě nemá nebo nemusí mít obecnou platnost. Pro volbu typu krovové konstrukce mohla být rozhodující co největší a nejsnazší využitelnost prostoru podstřeší. Z tohoto hlediska pak měly nespornou výhodu stolice ležaté.
Požadavky na volný prostor podstřeší, vhodný pro hospodářské budovy, dobře splňovala krovová konstrukce, navržená tesařem Michaelem Rankem. Pro velké stavby stodol měla Rankova konstrukce krovu další výhody, zdůrazňované samotným stavitelem. Především šlo o úsporu dřeva a tedy peněz a v neposlední řadě o zmenšení důsledků požáru, kterým byly stodoly potencionálně ohroženy podstatně více, než ostatní hospodářské budovy. Zda lze některou z řady dochovaných krovových konstrukcí stodol, realizovaných podle jeho vzorových variant krovů, datovat již do 30. a 40. let 19. století, nelze bez rozsáhlé dendrochronologického průzkumu říci. V 50. a 60. letech pak bylo použití Rankova krovu pro zastřešení stodol téměř běžné a zdá se že mohlo přežívat až do 70. let. 19. století. Ve většině případů šlo o nejběžnější variantu se šikmými sloupy s rozpěrou, zpravidla s dvojicí vaznic, rovnoběžných s krokvemi. Vaznice s osou kolmou k rovině střechy charakterizuje i další soudobé krovové konstrukce, které byly použity při zastřešování některých stodol. Nejzajímavější jsou zejména aplikace Joendlova návrhu krovu stodoly, publikovaného v roce 1829, kde jsou dvojice takto umístěných vaznic rozepřeny velkými příčnými ondřejskými kříži. Spodní vaznice přitom nesou vysoké šikmé sloupy, opírající se o zděné sokly při patě zdiva. Druhým typem je konstrukce „na kozu“, kdy vaznice podpírají šikmé sloupy kolmé k rovině střechy tedy směřující kolmo ke středu vazného trámu. Toto řešení může vycházet z Rankova návrhu krovu pultové střechy. Vzhledem k tomu, že sloupy v tomto případě překážely při ukládání obilí, se s tímto řešením setkáváme spíše výjimečně, případně pak v kombinaci se stojatými stolicemi.
Stodoly, stavěné ve třetí čtvrtině 19. století, mají typickou pilířovou konstrukci, s pilíři propojenými segmentovými pasy. Mezi pilíře jsou často vloženy výplně malé tloušťky, která již provedení půdorysného zalomení větracího otvoru neumožňuje. Do vpadlých polí se tedy ze strany interiéru přidávají duté pilířky s větracími otvory nebo průduchy, využívajícími komínového tahu. Stejně jako po zbytek 19. století se však staví stodoly s masivnějšími výplněmi s půdorysně pravoúhle zalomenými štěrbinami. Architektonické členění vpadlými poli je tedy obdobné řešením z první poloviny 19. století s tím, že vpadlá pole nemusí navenek tvarově odpovídat průběhu pasů. Fasády některých stodol člení vysoká slepá segmentově sklenutá arkáda, připomínající architekturu soudobých budov chlévů. 80) V architektonickém členění setrvává rustika, případně bosáž. Postupně se objevují romantické prvky a kombinace omítaných ploch s režnými architektonickými články. Z režných cihel jsou vysazeny jsou lizeny, slepá arkáda, prvky štítů. Tento způsob členění však charakterizuje zejména stodoly, postavené v poslední čtvrtině 19. a na počátku 20. století. Pozornost je věnována rámování větracích štěrbin a otvorů ve štítech. V této době je konstrukce obvodových stěn nadále pilířová se slabším výplňovým zdivem. Jeho tloušťka však opět umožňuje pravoúhlá půdorysná zalomení otvorů. Vysoké štěrbiny,ke sklonku století často sdružené, jsou umístěny v tradiční poloze v osách polí. U sdružených štěrbin se vyskytují se různé kombinace půdorysného zalomení. Například trojnásobně sdružené štěrbině ve fasádě odpovídají dvě štěrbiny v interiéru. Štěrbiny v každém poli jsou tedy vzájemně propojeny. Půdorysně Zalomení při tom může být směrem k ose sdružené štěrbiny nebo opačně. Stabilitu zdiva u vysokých štěrbin zajišťuje převázání cihelnými rozpěrami z jednotlivých cihel, provedené v určitém rytmu, například v každé sedmé nebo osmé vrstvě. Větrací systém se pak u řady stodol v této době přesunul do horního oslabeného pásu zdiva. Odvětrání řadou otvorů v tomto pásu, kde vzhledem k výšce nad terénem nebylo půdorysné zalomení nutné, bylo užíváno i při stavebních úpravách starších stodol. Stavebně jde o obdobu provětrání pícníků nad chlévy. Vyskytuje se rovněž kombinace větrání ve spodní a horní části zdiva, využívající proudění vzduchu v prostoru stodoly, nebo komínového efektu. Při kombinovaném řešení s dvěma řadami větracích otvorů nad sebou, jsou v dolní části štěrbiny půdorysně zalomeny, v horním pásu slabšího zdiva pak mají přímý průběh.
Zvláštní skupinu tvoří výplně mezi pilíři provedené z cihelné mřížoviny, které již navrhl J. P.Joendl. Cihelná mřížovina našla zřejmě větší oblibu ve druhé polovině 19. století. Kromě cihel byly používány i keramické trubky. Mřížovina byla případně uplatněna pouze v pásu v podřímsí. Ozdobná řešení, provedená z tvarovek byla u stodol velkostatků spíše výjimečná. Na konci 19. a počátku 20 století se objevují různé geometrické sestavy drobných čtvercových otvorů. V literatuře uváděný příklad stodoly, kde výplňové zdivo je půdorysně vyduté směrem do interiéru, tedy vůči tlaku uloženého obilí využívá klenbového efektu, nebyl v terénu zachycen.
Zřejmě již od 70. let 19. století je běžně používán krov, kde vaznici nesou stojaté stolice, propojené masivní kleštinou v úrovni vaznice. Od osmdesátých let 19. století byly běžné převýšené ležaté stolice, zachovávající v prostoru stodoly volný prostor, prováděné ve třech nepříliš odlišných variantách. Dlouhé šikmé sloupy se v první variantě opírají o vazné trámy uložené na koruny polopilířů obvodového zdiva při patě tenčí nadezdívky s větracími otvory. Konstrukce stahují kleštiny pod vaznicí, případně propojené s krátkými věšadly a kleštiny propojující sloupy s pozednicemi. Vazné trámy, podporované sloupky s pásky jsou tedy v každé plné vazbě. V druhé, a to poměrně časté variantě, se dlouhé šikmé sloupy vazeb v pernách opírají o dřevěné paty zakotvené do zděných soklů při patě obvodového zdiva. Do patečního kusu je zároveň zakotven svislý sloupek, opírající se obvodovou zeď nebo pilíř. Šikmé a svislé sloupky propojují kleštiny a vytvářejí tak pevné trojúhelné vazby. Podél mlatů jsou pak uloženy vazné trámy, podporované stojatou stolicí, do kterých jsou začepovány zkrácené šikmé sloupy. Podobná, ale bez svislých sloupků při zdi, je i varianta třetí.
V průběhu 19. století se nadále na střechách vyskytují vikýře – nejčastěji řady volských ok nebo pásové pultové vikýře s náběhy. Nejpozději od druhé čtvrtiny 19. století doplňují větrací systém parníky. Parníky, nasazené na hřebeny střech a odvádějící výpary z podstřeší, měly řadu podob. Často byly jednoduché konstrukce, vyzděné z cihel, nebo částí tašek přímo na krytině s otvory na bocích, nebo jednoduché tesařské konstrukce s bedněnou výplní. K největším patří parníky dřevěné rámové konstrukce, obdélného půdorysu se sedlovými stříškami, na všechny strany otevřené otvory se žaluziovými výplněmi. Své uplatnění zde našli i různé specielní cihlářské a kamenické výrobky v podobě ozdobných ventilačních hlavic. U některých stodol z přelomu 19. a 20.století zajišťovaly odvětrání pouze velké parníky.
K pernám stodol byly někdy z nádvorní strany již od 18. století přisazovány řezárny. V dochovaných příkladech mají řezárny podobu drobných obdélných staveb, zastřešených pultovou střechou. Vzácné byly řezárny polygonálního půdorysu se žentourem, stavěné zejména kolem poloviny 19. století.
Pod krajní pernou, výjimečně pod pernou mezilehlou byl téměř vždy zřízen sklep. Podle situace ve dvoře lze předpokládat, že sloužil především k uskladnění mléčných výrobků. Od 19. století šlo běžně o sklep na brambory. Sklepy často využívají terénní konfiguraci. Na první pohled se projevují vstupem vesměs s kamenným portálem, umístěným po boku vjezdu na mlat, nebo z čelní strany perny. V interiéru vystupuje úroveň rubu kleneb často nad úroveň podlahy mlatu a perna má tedy vyvýšenou podlahu. V 19. století je běžné zaklenutí sklepa čtyřmi poli českých kleneb do pasů, vybíhajících ze středního pilíře, tedy způsob, který odpovídá Joendlovu vzorovému návrhu.
Téměř ve všech hospodářských dvorech v Čechách, až na výjimky, stála tradiční stodola obdélného půdorysu, vytvořeného příčným řazením mlatů a navazujících peren. Mezi výjimky patří stodoly s podélnými mlaty, zachycené dosud pouze na schwarzenberských panstvích a stavěné na sklonku 19.století. Ve všech případech má stodola pseudobazilikálního řezu střední dlouhou pernu s mlaty po bocích, případně kombinovanými se středním mlatem příčným. Perna je vždy zděná, podélné mlaty mohou mít jednodušší – hrázděné konstrukce. V našem prostředí je pak zcela výjimečná stodola anglického typu s dvojicí velkých polygonálních perem osmibokého půdorysu s mlaty po bocích, postavená ve 30. letech 19. ve dvoře v Černousích u Frýdlantu. Ze šedesátých let 19. století pak pocházejí dvě stodoly s centrálním osmibokým mlatem na který navazují obdélná křídla peren.
Stodoly tedy patřily k největším hospodářským stavbám. Jejich stavební řešení bylo především podřízeno vhodnému uskladnění sklizeného obilí a jeho vymlácení. Přes účelové stavební řešení byla vždy věnována pozornost i architektonickému řešení fasád. Velký význam mělo provedení tesařských konstrukcí, zejména krovů, které nesly vysoké střechy. Hledání úspornějšího řešení u rozměrných střech stodol a co největší využitelnost jejich prostoru mohla do určité míry ovlivnit vývoj krovových konstrukcí, nebo rozšíření některých typů krovů.
Podrobná zjištění o podobě a stavebních dějinách stodol mohou přinést standardní stavebně historické průzkumy, kterým bude předcházet podrobné zaměření. Předpokládáme, že stodolám bude věnována pozornost v rámci zpracování průzkumů zámeckých areálům a dvorů. Lze si jen přát, aby zpracovatelé těchto průzkumů našli v této práci určitou praktickou pomůcku a současně přispěly k prohloubení nebo rozšíření zde uvedených poznatků.