Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jiří Škabrada; Petr Dostál; Martin Ebel; Tomáš Kyncl
Vnější, dílenská část areálu Masarykova nádraží v Praze

In: Průzkumy památek 1/2011, ročník 18, str. 111-150

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Dílenská část nejstaršího pražského nádraží přestavuje soubor mimořádně hodnotných industriálních objektů převážně z doby kolem poloviny 19. století. Toto období je ve stavební činnosti charakteristické nástupem nových materiálů a konstrukcí, jejichž možnosti i ztvárnění se tehdy prověřovaly právě na technických stavbách. Významným druhem těchto budov byly stavby pro tehdy budovanou železniční síť, přičemž pražské náraží bylo mezi těmito nejstaršími objekty největší a časem shodou okolností jediné, jehož původní objekty se zachovaly: demolicemi ve starší i nové době byly totiž postiženy významné objekty ze starších fází výstavby mimo Prahu (Pardubice, Česká Třebová) i o něco pozdější objekty v Praze (nádraží na Těšnově).
Hlavní, unikátně zachovaná dílenská budova z roku 1845 je založena na klasicistním, ve skladebném principu vlastně ještě barokním konceptu symetrické pětidílné sestavy hmotově odlišných pavilonů a křídel, obsahujících zejména velkorysé halové prostory s jedno- i vícelodním řešením, zpravidla s použitím subtilních litinových sloupů a dřevěných trámových nosníků. Takto, s dosažením velké prostorové i výtvarné působivosti, jsou koncipovány i velkorysé prostory dalších objektů převážně ze šedesátých let 19. století.
Nové, ve své době progresivní trendy představovalo v užitých materiálech kromě litiny i použití oceli a také kombinace s tradičním materiálem – dřevem v konstrukcích předalpského, takzvaně vlašského původu, jejichž uplatnění od té doby výrazně poznamenává vývoj konstrukční i vnějškové podoby architektury na našem území. V tomto ohledu je ve zdejších objektech unikátní zejména kolekce krovů převážně "vlašského" vazníkového typu, užívající u nás pravděpodobně jako první průmyslově vyráběné litinové styčníky a ocelová táhla se šestibokými tvary šroubových hlav a matek. Setkání těchto technických prvků se zcela klasicistním charakterem nejstarší vrstvy staveb je mimořádně pozoruhodné, možno říci fascinující.
Ve zdejších objektech mají své průkopnické příklady i další konstrukční zvyklosti, běžné v pozdějším období 2. poloviny 19. století, jako užití párů kleštin v krovech nebo strojní řezání dřeva. Tyto inovace byly užity v polovině šedesátých let ve stavbě tzv. lakovny, jejíž vnějškově náročné tvarové i materiálové provedení se zřejmě stalo vzorem pro ztvárnění mnoha mladších nádražních budov. V průzkumu se podařilo upřesnit i zařazení zřejmě nejpůsobivějšího motivu celého areálu – umístění vodní nádrže nad vestibulem v objektu hlavních strojních dílen. Tento zásah byl v šedesátých letech 19. století součástí adaptace, při níž byl ubourán (kvůli zvětšení přilehlého kolejiště) původně více vysunutý střední rizalit stavby.