Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Robert Šimůnek
Smečno v pozdním středověku. Počátky rezidenčního města Bořitů z Martinic

In: Průzkumy památek 1/2012, ročník 19, str. 7-30

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Případová studie je zaměřena na část spektra forem a výrazových prostředků deklarace sociálního vzestupu v prostředí české pozdně středověké šlechty. Rámcovým východiskem je obecně platná škála instrumentů stavovsky adekvátní reprezentace jednotlivce a rodu, přičemž výrazně je akcentován koncept dvojího pilíře mocenské legitimizace (profánní a sakrální) a v tomto rámci demonstrativní role architektury. Ústřední postavou je Bořita z Martinic (†1478), jehož životní osudy spíše než modelový případ závratné kariéry ztělesňují cílevědomou koncepci, s níž se příslušník málo významného šlechtického rodu dokázal prosadit v prostředí společenských špiček své doby.
Sociální statut jednotlivce, odvíjející se od kariéry úspěšného diplomata a držitele několika dvorských úřadů s osobní vazbou k trojici českých král¬ů (Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, Vladislav II. Jagellonský) nachází svůj paralelní výraz v budování rodové rezidence. Bylo jí středočeské Smečno – zakoupil je v 1. polovině 15. století Bořitův otec Markvart a koncepci rezidenční lokality, jež Smečnu vtiskl Bořita, rozvinuly a dovršily nálesledující generace rodu (Smečno bylo martinikou rezidencí až do vymření rodu po meči na konci 18. století). Na Bořitovy základní kameny profánní i sakrální reprezentace rodu navázali jeho následovníci – představovalo je výstavné panské sídlo (jehož vizuální dominantu podnes tvoří věž s presbytářem hradní kaple sv. Anny z roku 1460, pocházející z rezidenčního sídla Bořitova), a založení (tradice) nové rodové nekropole v liturgickém ohnisku sídelní lokality (ve farním kostele Nejsvětější Trojice v těsném blízkosti panského sídla – Bořita kostel velmi pravděpodobně rozšířil a je zde také pohřben). Paralelní rozkvět martinické sídelní lokality de iure i de facto ilustruje povýšení na městečko a následně na město v průběhu pouhých pěti let (1510-1515), vedle staveb již zmíněných především výstavná budova renesanční radnice, jakož i převažující podíl zástavby z kamene (jak dokumentuje veduta Jana Willenberga z roku 1602).
Smečno v pozdním středověku (a v širším rámci i v průběhu 16. století) představuje jeden z ukázkových příkladů deklarace sociálního statutu prostřednictvím koncepce i architektury šlechtického rezidenčního sídla a města. Sociální vzestup Martiniců, na jehož počátku stál Bořita z Martinic, byl záležitostí probíhající po generace, a na základě toho, co je obecně známo o principech historické legitimizace šlechtické moci je jen příznačné, že Bořitovo osobní jméno se v dalších generacích stává rodovým příjmím a také v kontextu rodové historické paměti jeho jméno nejen nebylo zapomenuto, ale v průběhu doby se mu dostává podoby adaptované až lehce heroizované.