Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Petr Macek
Klasicizující tendence a jejich místo v barokní architektuře

In: Průzkumy památek 1/2012, ročník 19, str. 55-62

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Barokní Čechy budou patrně vždy vnímány především jako místo rozvoje dynamických kompozic. Protože však nebylo možné pod toto označení zařadit veškeré dobové stavby, bylo nutno pro ně hledat název. V rámci českého bádání proto vzniklo označení „klasicizující baroko“ vytvářející k dynamickému pojetí jeho protiklad.
Je zajímavé, že v zásadních přehledech 20. století se stavby tohoto typu objevují pouze okrajově, pokud vůbec. Řada autorů se navíc snaží tento způsob tvorby omlouvat, protože podstata baroka byla dle jejich vidění zcela odlišná – dynamicky tvarovaná. Klasicizující tendence byly v rámci uvedeného vidění popisovány jako určitý tradicionalismus odkazující do druhé poloviny 17. století, případně jako způsob méně výrazné tvorby vyhovující vkusu konkrétních objednavatelů. Je příznačné, že tyto na okraji zmiňované pasáže nebývají mnohdy doprovázeny obrazovou dokumentací.
Jen ojediněle se objevilo spojování této tvorby s francouzskou dobovou architekturou, která se ale do Čech přímo dostala až v pokročilém 18. století. Její motivy sem pronikaly oklikou zejména prostřednictvím architektury v císařské Vídni, odkud do Čech přišel na přelomu 17./18. století architekt G. B. Alliprandi. Ten zde prostřednictvím vlastních variant zprostředkoval tvorbu J. B. Fischera z Erlachu. Je důležité, že oba tito architekti užívali oba směry jinak protichůdně vnímané barokní tvorby a navíc působili v době, kdy bylo rané pojetí stylu opouštěno ve prospěch vrcholného období spojeného právě s dynamickou modelací. Jedním z předních architektů „klasicizující“ linie byl nesporně František Maxmilián Kaňka (*1674 +1766). Právě u něj, jako u nesporně nejvýraznějšího představitele této linie, bývá paradoxně zdůrazňována schopnost tvořit dynamicky, byť se jedná o integrální složku jeho děl.
Pokud ale detailněji pozorujeme díla „klasicizující“ skupiny, získáváme odlišný dojem. Stavby neužívají příliš křivkových, s dynamismem spojených půdorysných linií. Současně ale již skladba větších celků skládaná do samostatných izolovaných objemů nezapře dramatickou kompozici. Členění bylo vykládáno dle účelu jednotlivých prvků. Tato „funkcionalistická“ rovina výrazu je ale plně podřízena zásadám symetrie. I proto byly do shodných protilehlých pavilonů umístěny například kuchyně a kaple. Téměř povinné užívání transformovaných francouzských mansardových střech dramatičnosti sestavy rovněž umocňuje. Pokud pozorujeme architektonický detail, objevuje s zde nečekané tvarosloví. Jestliže dynamické stavby, zaměření na modelaci celého těla stavby, užívají převážně klasickou profilaci drobných prvků (zejména říms), klasicizující stavby právě v tomto detailu postupují neobyčejně dynamicky, profilace je individuálně dramatizována v duchu borrominiovských inovací, které se v Praze objevily s dílem „klasicizujícího“ italského architekta Fontany. I další prvky jsou nečekaně rafinované, pro první pohled skryté. Objevit a vychutnat si je mohl jen ten, kdo věděl jakých „prohřešků“ se zde umělec záměrně dopustil. Vnitřní napětí je zde nesporně značné, o zklidnělém výrazu lze hovořit jen obtížně.
Již z těchto několika dílčích charakteristik vyplývá, že obě linie jsou propojeny daleko více, než bývá uváděno. Odlišné je pak spíše množství dekoru a celkové zdobnosti. Aby byla tato záměrná jednoduchost u klasicizujícího pojetí zvýrazněna, bývá obvykle určitý detail pojat dynamicky, čímž je výsledný dojem ještě umocněn. Jakoby zde chtěl tvůrce připomenout, že je schopný i tohoto výrazu, který ale záměrně neužívá. Pokud bychom chtěli tento typ architektury zjednodušeně charakterizovat, nabízí se v českém prostředí spíše pojem barokního „minimalismu“, stavěného ale na rafinovaných propočtech a poměrech dokládajících klasické vzdělání.
Důvodů rozšíření popisovaného a doposud nedostatečně ceněného barokního výrazu lze patrně oprávněně spojovat s osobou stavebníka. Pokud jsou sakrální stavby ve svých prvořadých dílech doménou dynamické modelace hmoty i prostoru, většina zámků odpovídá druhé, zklidnělejší linii. Tomu odpovídá i druh staveb, které přední architekti stavěli. Kryštof i Kilián Ignác Dientzenhoferové v podstatě nezbudovali žádný zámek, kdežto již zmíněný F. M. Kaňka byl protagonistou právě tohoto druhu staveb.
Lze předpokládat, že se mladý šlechtic, zejména v rámci téměř povinné kavalírské cesty po evropských centrech, seznámil s řadou již delší dobu stojících zámků a paláců významných rodů. Pokud krátce navštívil i některou univerzitu, či akademii, kde se vyučovala architektura, mohl se seznámit s akademickým přístupem k tvorbě. I velice letmé seznámení s klasickými zásadami a pravidly pak mohlo nasměrovat jeho představy právě námi sledovaným směrem. Neprosazoval pak ztvárnění objektů útočících bezprostředně na naše emoce. Naopak mohl oceňovat a požadovat tvorbu určenou znalcům oceňujícím vytříbenou klasickou architekturu a řídící se jejími pravidly.