Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Kypta, Robert Šimůnek, Jan Veselý, Zdeněk Neustupný
Farní kostel sv. Petra a Pavla v Načeradci ve 12.–14. století – Architektura jako odraz sociálních proměn

In: Průzkumy památek 2/2012, ročník 19, str. 53-94

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Drobné poddanské městečko Načeradec leží ve staré sídelní enklávě ve zvlněné krajině v jihovýchodní části středních Čech (okres Benešov). Počátky zdejšího kostela (a patrně i navazujícího vesnického sídliště) spadají již do 2. poloviny 12. století; středověký stavební vývoj kostela lze sledovat poměrně dobře, přičemž nejvýraznější etapa spadá do 50.-80. let 14. století. Pro tuto dobu je interpretace založena na kombinaci výpovědí stavebního a archeologického průzkumu na straně jedné a písemných pramenů na straně druhé, podpůrně pak výsledcích dendrochronologické analýzy.
Půdorysné členění i hmotová skladba kostela na první pohled svědčí o složitém stavebním vývoji. Jeho jádro sestává z lodi zhruba čtvercového půdorysu, pětibokého, výrazně podélného presbytáře a hranolové věže, jež předstupuje před západním průčelím lodi. Výrazně asymetricky umístěná věž stojí při severozápadním nároží lodi. Presbytář se napojuje rovněž nápadně neorganickým způsobem, navíc je vůči lodi značně předimenzován jak svým plošným rozsahem, tak výškovým utvářením. Přístavba na severní straně obsahuje zbytky dvou středověkých, původně samostatných přístavků, z nichž západní bezpochyby od počátku fungoval jako kaple. Stejný účel měl pravděpodobně i prostor u presbytáře. V rámci středověkého stavebního vývoje lze určit tři hlavní etapy.
Románská etapa: Z prvotního kostela přetrvala v poměrně intaktní podobě věž. Její 1. patro, původně průchozí ve směru východ – západ, plynule navazovalo na zděnou tribunu v lodi; na západě do něho vedl exteriérový vyvýšený vstup, na protilehlé straně se v plné šíři otevíralo do lodi. V ní se nacházela podklenutá západní tribuna. Věž byla původně pětipodlažní, o jedno patro nižší než dnes. Vyjma portálu v prvním patře a štěrbinového okna v přízemí byly její fasády členěny jednou galerií sdružených oken. Z dobové zmínky vyplývá, že kostel v Načeradci stál nejpozději v roce 1184. Je ale zapotřebí připustit, že ona zpráva se může týkat dřevěné stavby, a proto můžeme románskou fázi datovat jen do značně širokého rozpětí – počátek 12. až polovina 13. století.
První gotická etapa: Do ní řadíme zvětšení půdorysu lodi do dnešní podoby. Svědčí o tom především poloha věže, jež stojí výrazně mimo podélnou osu kostela, a víceméně čtvercový půdorys lodi, dosti nezvyklý pro románské kostely. K jejímu rozšíření směrem k jihu a východu došlo ještě před výstavbou stávajícího presbytáře. Byla však podstatně nižší než dnes, což dokládá zvláště otisk poměrně nízké zaniklé střechy na štítu nad vítězným obloukem. Tuto etapu můžeme jen rámcově klást do 2. poloviny 13. a 1. poloviny 14. století. Jedinou konkrétní oporu tu představuje zmínka o založení kaple roku 1359, kterou lze nejspíš ztotožnit s částečně dochovanou kaplí po severním boku lodi.
Druhá gotická etapa: Za vyvrcholení středověkého vývoje kostela lze označit výstavbu nynějšího presbytáře, jehož plášť byl vyzděn patrně jednorázově. Současně při jeho severním boku vznikl přístavek pravoúhlého půdorysu, který byl už ve středověku kryt tou samou střechou jako kaple při lodi. Nálezové situace na půdách dokládají, že krátce po výstavbě presbytáře bylo zdivo lodi zvýšeno a vzápětí byl nad ní vztyčen krov, který svou velikostí odpovídal dnešnímu. Jeho západní štít byl svázán se zdivem gotické nástavby věže (5. zvonového patra). Víme, že dnešní presbytáře vznikl roku 1378, což vyplývá z dochovaného memoriálního zápisu, v němž jsou jmenovitě uvedeni i fundátoři. Nástavbu věže lze podle dendrodat vřadit do roku 1387, nebo do doby krátce poté. A tím pádem můžeme přesně datovat zvýšení obvodového zdiva lodi.
Interpretace stavebního vývoje kostela ve 2. polovině 14. století nabývá na plastičnosti v konfrontaci s výpovědí písemných pramenů. Základní výkladový rámec vychází ze sídelního a majetkoprávního charakteru dané lokality. Do doby kolem roku 1350 spadá povýšení Načeradce na městečko (oppidum), což je výpovědí jak o charakteru lokality, tak o ambicích jejích držitelů. Klíčová úloha v daném případě připadá příbuzenskému klanu pánů ze Šelmberka, kteří v následujících desetiletích věnují cílenou pozornost načeradeckému kostelu – koncipují jej jako ohnisko rodové liturgické paměti (memoria) a velmi pravděpodobně současně jako rodovou nekropoli. Do období 50.–80. let 14. století spadá založení dvou bočních kaplí (1359, 1365), vystavěn byl presbytář (1378), zvýšena byla věž i loď. Výsledkem stavebních aktivit, spjatých velkým dílem se Šelmberky (v případě jedné z kaplí a presbytáře je to zcela prokazatelné), byla během poměrně krátké doby dnešní hmotová podoba kostela.
Celistvý obraz (pro předhusitskou dobu) získáváme zasazením uvedených skutečností do obecných významových rámců fungování sakrálních staveb (z hlediska výstavby, pořizování vnitřního zařízení, zajištění liturgie i jejich funkce funerální), neboť v daném případě prameny dovolují postihnout okruh, motivace a strategie urozených dobrodinců a také místních farářů. Kostel v Načeradci ve 2. poloviny 14. století si můžeme představit jako memoriální a liturgické ohnisko pánů ze Šelmberka i několika regionálních šlechtických rodů. A ovšem nejen jich: také v tomto případě se nahodile dochovalo několik zmínek o neurozených dobrodincích. Celkový obraz dokresluje i skutečnost, že zhruba čtvrt století (v 50.–80. letech 14. století) zde paralelně působili dva faráři, což spolu s minimálně dvojím kaplanstvím současně naznačuje poměrně značnou intenzitu běžného liturgického provozu v kostele. Dlouhodobý výkon farářského úřadu v jediném místě (což je model platný pro oba zdejší faráře sledované doby) navíc dovoluje předpokládat, že i oni spolu s vrchností (a městskou obcí) kostel považovali za svůj věčný pomník, a tudíž usilovali o jeho rozkvět. Kostel v Načeradci je tak ilustrativním dokladem těsné součinnosti mezi patronátními pány a faráři.
Paměť dobrodinců (zpravidla šlechtických, ale nejednou i měšťanských) bývala přímo v kostelních interiérech (případně na vnějších zdech) fixována především prostřednictvím heraldických médií, nástěnných maleb a nápisů a náhrobníků. V Načeradci se z období 2. poloviny 14. století v rámci tohoto spektra dochovaly pouze dva reliéfně ztvárněné erby (konkrétně kančí hlavy pánů ze Šelmberka), přičemž registrovat můžeme v této souvislosti i sedile s erbovním štítkem (ovšem prázdným); dále pak část nástěnné malby odkryté v presbytáři (donátorský výjev s klečícími postavami identifikovanými erbem – v daném případě pětilisté růže). Ačkoli lze mít prakticky za jisté, že kostel sloužil i jako nekropole, středověké náhrobníky dochovány nejsou.