Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jiří Škabrada
Předpecní jámy ve venkovských domech v Čechách od 2. pol. 18. do 1. pol. 20. století

In: Průzkumy památek 2/2013, ročník 20, str. 51-66

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Za předpecní jámu se pokládá prohlubeň zpravidla kvádrového tvaru, vytvořená v podlaze před ústím chlebové pece. Tyto útvary jsou známy především z mladšího období s tahovým vytápěním, protože většina pecí se logicky zachovala v takovéto mladší modifikaci. Užívaly se ale rovněž v tradičním starším systému, jak zjišťujeme na historických stavebních plánech a při stavebněhistorických průzkumech nebo archeologických výzkumech. V české odborné literatuře je možné najít o předpecních jámách jen sporadické zmínky, bez vysvětlení příčin a způsobů budování s vazbou na další prvky v tradičním dymníkovém i mladším tahovém vytápěcím systému.
Studie se zabývá výskytem těchto útvarů v průběhu zhruba posledních tří staletí, kdy je již k dispozici větší množství věrohodného dokumentačního materiálu. V tomto období je již všeobecně stabilizován tradiční vytápěcí systém s nepřímou obsluhou topidel a dymníkovými komíny, který se posléze kolem poloviny 19. století mění na obsluhu přímou s komíny tahovými.
Důvodem pro budování předpecních jam byla výška od podlahy k otvoru pece, potřebná pro pohodlnou manipulaci při její obsluze – roztápění, vymetání popela, nakládání, kontrole pečení a vytahování bochníků chleba. Specifický požadavek, související s prostorem před pecí, je možnost manipulace s dlouhou násadou chlebové lopaty, která je nutně delší než hloubka pece. Chlebové pece byly běžně vybaveny izolacemi, jimiž byla samotná kobka pece obalena a zarovnána do tvaru poměrně velkého kvádru. To vedlo k možnosti dalšího obvyklého využívání bloku pece jako celku, resp. její horní plošiny. V obou základních případech tradičního umístění chlebové pece – tedy v koutu světnice vesnického selského domu nebo v dymníkové (černé) kuchyni – se totiž pro úsporu místa mohla horní plocha pece využívat pro další činnost nebo umístění dalšího zařízení.
Při umístění pece uvnitř tradiční černé kuchyně se mohla horní plocha pece využít rovněž jako další nutná součást takové kuchyně, a to jako podesta pro otevřený oheň k vaření. Taková situace znamenala úsporu místa a současně pohodlnější variantu provozu, protože jinak by se vaření muselo odehrát na zpravidla menší podestě (nebo dokonce v nice) u stěny, nejčastěji ve vazbě na obslužné otvory topidel.
V německé jazykové oblasti v západním a severním pohraničí se užívala poněkud odlišná varianta umístění pece, zasunuté z kuchyně přes zadní podélnou stěnu domu do vedlejšího traktu (nebo prostě vyčnívající za domem. Snížení pece s předpecní jámou se v takových případech obvykle užívat nemuselo (výjimku z tohoto pravidla zachycuje situace z Nového Boru na obr. 21).
Horní plochu pece bylo možné využít i při jejím dalším obvyklém umístění v koutu světnice, a to (kromě ponechání této plochy volné k odpočinkovému ležení) pro usazení tělesa kachlových kamen. Obvyklá poloha obou těchto vytápěcích těles vedle sebe (s kamny blíže vstupu ze síně a s pecí až v koutu světnice) byla samozřejmě pro obsluhu i další možnosti využití pohodlnější (ke kamnům se běžně umisťovaly lavice k sezení se zády u tepla), ale taková sestava zabírala poměrně velkou plochu. Pokud se při koncipování domu preferovalo hledisko úspory plochy, mohlo se přikročit i k usazení kamen nad pecí. Obslužné otvory obou topidel v přilehlé černé kuchyni se v takovém případě ocitly nad sebou.
V obou těchto alternativách využití horní podesty pece by ale při umístění celého bloku pece nad podlahou vycházela úroveň horní podesty příliš vysoko. Řešení tudíž spočívalo v částečném zapuštění bloku pece do podlahy do té míry, aby se v úrovni podlahy zhruba ocitlo dno pece, resp. spodní linie jejího nakládacího otvoru. Taková situace by ale do té míry komplikovala obsluhu pece (při manipulaci by bylo třeba klečet nebo dokonce ležet), že bylo potřeba před pecí podlahu v alespoň minimálně nutném plošném rozsahu snížit pro možnost pohodlnější činnosti stojící, případně sedící osoby. Právě tomuto účelu sloužila předpecní jáma, kterou bylo ale nutné pro dobu mezi manipulacemi u pece překrývat poklopem.
Příklady budování předpecních jam je možné přiblížit dokumentací nálezových situací a zejména výběrem detailů z historických stavebních plánů, a to pro obě uvedené varianty využití horní podesty pece. Podrobnější plány, zachycující celou situaci jednoznačně, nám zprostředkují seznámení se všemi vzájemně souvisejícími součástmi celkového řešení a tím následně umožňují pravděpodobnou interpretaci s předpokládaným provedením předpecních jam i v případech, kdy bylo zakreslení provedeno pouze zjednodušeně.
Při změně vytápěcího systému z tradičního dymníkového na tahový, kterou český venkov přijímal v době kolem poloviny 19. století, odpadlo z variant uspořádání pecí jejich využití pro podestu otevřeného ohně k vaření, protože to se nadále odehrávalo prostřednictvím nového tahového topidla – sporáku. Dým, který již pece nevypouštěly volně do prostoru kuchyně, se odváděl do uzavřeného tahového komína mezerou mezi dosavadní čelní stěnou s otvory a nově představenou stěnou s charakteristickými železnými dvířky. Potřeba budování předpecních jam se však spíše zvýšila, protože s možností operativnějšího a delšího odvádění dýmu uzavřenými sopouchy do tahového komína dostaly pece více možností ke svému umisťování. Mohly tak opouštět poměrně úzký repertoár svých tradičních pozic ve prospěch řešení, která oproti dosavadním místům nezabírala tolik volné plochy. K takovým úsporným řešením patřilo zejména zasunutí bloku pece pod nástupní rameno schodů do podkroví či do patra. Protože taková (i další podobné) situace byly prostorově tím úspornější, čím více se mohl blok pece zapustit do podlahy, byly v těchto situacích opět běžně budovány i předpecní jámy.