Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Daniel Kovář; Jan Kypta; Jaroslav Šulc
Architektura jako výraz sociálního vzestupu
Příklady z venkovského prostředí sklonku středověku a počátku novověku


In: Průzkumy památek 2/2014, ročník 21, str. 3-20

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Článek shrnuje výsledky výzkumu stavební podoby a sociálního kontextu několika poddanských statků a větších dvorů v úrodných oblastech středních a jižních Čechách. Na dosažených výsledcích zaujme skutečnost, že díky svědectví písemných pramenů některé stavby zapadly do „příběhů“ konkrétních osob, jimž se podařilo dosáhnout vzestupu ve stavovsky rozvrstvené společnosti sklonku středověku a počátku novověku. Ač byly pramenné sondy ve středních Čechách zaměřeny prvořadě na poddanské usedlosti, v jižních Čechách naopak na sídla nobilitovaných osob, můžeme obě skupiny pojednat souhrnně. Zřetelné pojítko totiž představuje podobný sociální profil stavebníků, resp. majitelů či držitelů daných nemovitostí.
Výběr poddanských usedlostí se zakládal na výskytu architektonických prvků pozdně gotického a renesančního rázu. Při analýze sociálního kontextu vycházíme z pramenů berní povahy (urbářů, berní ruly, tereziánského katastru) a pozemkových knih, jež poskytují jména konkrétních držitelů, informace o ceně, rozsahu a stavu nemovitosti, způsobu a průběhu splácení tržní ceny, závazcích a pohledávkách, které tu váznou, hmotném inventáři atd. Podle očekávání se sledované statky zpravidla jeví jako nemovitosti s vysokým (v příslušné lokalitě často největším) hospodářským potenciálem. Z hlediska sociálního profilu držitelů lze tuto skupinu rámcově rozdělit na dvě skupiny. Buď se jedná o tzv. rodové selské statky. Anebo se o jejich držbu (zejména v úrodných příměstských regionech) ve vysoké míře ucházely nepoddané osoby vyššího společenského postavení, obdařené erbem a predikátem. Tento jev patří k charakteristickým rysům agrární konjunktury předbělohorského období, což velice názorně postihneme v širším okolí Prahy.
Jen vzácně evidujeme přímé doklady stavebních úprav zákupně vysazených venkovských statků, realizovaných nobilitovanými osobami. Tím pozoruhodnější je heraldická výzdoba pozdně gotického portálu brány usedlosti čp. 5 ve Vykáni (obr. 6). Tento erb ovšem nedokážeme propojit s konkrétním rodem. Zato jsme zpraveni o jiné osobě užívající predikátu a erbu, Viktorinu Škopkovi z Elentperku, který v téže vesnici ve 2. polovině 16. století držel dva statky. Do jednoho z nich se patrně vstupovalo dvěma výpravnými branami (obr. 5). Známe i sídlo Viktorinova tchána, mlynáře Cypriána, jenž náročně upravil mlýn v městečku Toušeň. Oba shodou okolností ve stejném roce 1561 získali oprávnění užívat erbu a predikátu. Cypriánovi k tomu dopomohla náklonnost panovníka, kterou si vysloužil jako odborník při mlýnských stavbách na komorních statcích. Nedlouho předtím byl „pouze“ mlynářským tovaryšem. Z tohoto důvodu lze nákladnou přestavbu toušeňského mlýna nazírat mj. jako výraz osobní reprezentace, resp. snahy o utvrzení čerstvě nabytého společenského postavení.
Pozoruhodný protějšek ke středočeským statkům v rukách privilegovaných osob představují sídla císařských solních úředníků (Salzamtmann) v okolí Českých Budějovic. Ani tyto nemovitosti netvoří homogenní skupinu. Přesto lze na početně omezeném vzorku lokalit shledat určité společné charakteristiky: je to jednak malá vzdálenost od místa úřadu, dále nutnost jisté improvizace při zajišťování držby, ale také snaha dosáhnout s poměrně limitovanými prostředky co nejvíce reprezentativního účinku (zvláště dobře patrné na Lusteneku – obr. 10–12). Důvodů, proč si správci solního skladu budovali venkovské rezidence, bylo jistě víc. Šlo o schopné a sebevědomé osoby, které zpravidla pocházely z neurozených poměrů a teprve ve své osobě dosáhly nobilitace a získaly predikát. Velkou roli u nich hrála nejen snaha vřadit se mezi tradiční šlechtu, ale na druhé straně se také vymezit vůči měšťanskému stavu. Držba venkovského statku s reprezentativním sídlem byla jistě vhodnou formou takové demonstrace. Zakupováním nemovitostí navíc úředníci zhodnocovali finanční prostředky, nahromaděné v souvislosti s výkonem úřadu i vlastních podnikatelských aktivit. Vlastní venkovský azyl také znamenal možnost „útěku“ z městské společnosti, která v některých případech vnímala císařské úředníky jako cizorodý element.