Rok lázeňské architektury Čech, Moravy a Slezska 2014

Za lázeňskou architekturou Čech, Moravy a Slezska


Lázeňská léčba je primárně založena na využití přírodních léčivých zdrojů. Nedílnou součástí léčby je však i samotné prostředí lázní a také jejich architektonické ztvárnění. To, jak vypadá většina dnešních lázní, je především výsledkem dlouhodobého architektonického vývoje.

Lázně vždy byly důležitými společenskými centry, kde se zrcadlil lesk a také bohatství každé doby. Na jejich výstavbě a rozvoji se podíleli významní čeští i zahraniční architekti. I pro ně to byla možnost, jak získat nejenom profesní, ale i společenskou prestiž a ocenění.

Lázeňská architektura má své kouzlo a také zvláštnosti, liší se celou řadou specifických lázeňských staveb od běžné městské zástavby. Mezi typicky lázeňskou architekturou tak nalézáme kolonády, fontány, pítka, lesní a parkové altány, sanatoria, léčebné domy a léčebné ústavy, lázeňské hotely a penziony.

Z urbanistického hlediska nemůžeme opomenout ani parkovou a lesoparkovou úpravu řady lázeňských měst včetně úpravy intravilánu, který bývá také využíván pro potřeby lázeňské péče. Přiblížení jedinečnosti lázeňské architektury nesporně zvýší přitažlivost a pozornost lázeňských měst a míst a nepřímo i zájem o nabídku lázeňské péče.

Mezi velikány lázeňské architektury patří Gustav Wiedermann, jedna z nevýznamnějších osobností města Františkovy Lázně a vynikající architekt, který doslova formoval moderní podobu lázeňské architektury.
K 100. výročí úmrtí tohoto vynikajícího architekta a významné osobnosti jsme se rozhodli ve spolupráci s našimi partnery vyhlásit
Rok lázeňské architektury Čech, Moravy a Slezska 2014.

Rok lázeňské architektury by se měl stát Rokem putování za lázeňskou architekturou Čech, Moravy a Slezska, rokem poznávání jejího dědictví, které je pozoruhodnou součástí dědictví evropského.

Františkovy lázněKde jinde by mělo putování začít, než ve Františkových Lázních, kterým zasvětil architekt a starosta města Gustav Wiedermann doslova celý svůj plodný život.
Ač v lázeňském trojúhelníku nejmenší, jsou urbanisticky nejucelenější. Vynikají jednotností své architektonické úpravy, typická je šachovnicová struktura ulic. Stejně tak typické je žlutobílé zbarvení všech lázeňských budov. Výstavba lázní začala na konci 18. století (1793) a u jejich zrodu stál zemský stavební ředitel Tobias Gruber. V architektuře města hraje významnou roli zeleň, především rozsáhlé a velmi dobře udržované parky a sady.


Kralovy Vary Karlovy Vary
První vykročení z rodiště Gustava Wiedermanna po českých a moravských lázních a jejich architektuře zahájíme na západě Čech v nejslavnějších a světově nejproslulejších Karlových Varech. Na jejich podobě se podíleli takoví architekti jako Josef Zítek (Mlýnská kolonáda), tvůrce budovy Národního divadla v Praze, dvojice slavných vídeňských architektů Ferdinand Felner a Hermann Helmer se podílela na přestavbě luxusního lázeňského Granhotelu Pupp, litinovou Sadovou kolonádě, Tržní kolonádě. A také karlovarského Městského divadla nebo Lázní I. Další z dnešních dominant, geniálně umístěný lázeňský hotel Imperial, byl postaven podle projektu Ernesta Hébrarda. Ve stejném období (1911–1913) Johann Friedrich Ohmann navrhl a vybudoval kolonádu karlovarského Zámeckého pramene.


Mariánské lázně Mariánské Lázně
Dalším místem našeho zastavení na západě Čech jsou Mariánské Lázně v místech někdejší těžko přístupné bažiny. Tvůrcem dokonalé přeměny tohoto místa a jeho parkové úpravy byl v 19. století zahradní architekt Václav Skalník (1776–1861), pozdější starosta Mariánských Lázní. Kolem lázeňského parku se později rozrostlo lázeňské město.
Skalník se kromě Mariánských Lázní podílel také na parkových úpravách v Karlových Varech a v Bílině. Pomyslnou korunou rozsáhlého lázeňského parku je neobarokní stavba Hlavní kolonády z architektonické dílny vídeňských architektů Mikscheho a Nie¬dzielskiho doplněná další zvláštností Mariánských Lázní - Zpívající fontánou. Největší a architektonicky snad nejkrásnější budovou Mariánských Lázní jsou tzv. Nové Lázně, postavené podle projektu Josefa Schaffera. Tento mariánskolázeňský architekt je též tvůrcem významného společenského centra, domu Casino.


Lukačovice Luhačovice
Přesuňme se na druhý konec republiky, do nejvýznamnějších ¬moravských lázní Luhačovic. Architektura zdejších lázní je neodmyslitelně spjata s jedním z nejobdivuhodnějších architektů té doby, Dušanem Jurkovičem. Architektonicky nezaměnitelný Jurkovičův rukopis v sobě spojoval prvky tehdy moderní secese s lidovými architektonickými prvky (tzv. čičmanský folklorní sloh). Mezi jeho významné stavby v Luhačovicích patří dnešní Jurkovičův (dříve Janův) dům, dále vodoléčebný ústav, lázeňská plovárna se slunečními lázněmi, lázeňský dům Jestřabí nebo Slovácká búda.
Vedle Dušana Jurkoviče ovlivnili moderní rozvoj Luhačovic také architekti Rudolf Kříženecký a Karel Hugo Kepka.


Poděbrady … a dále
I v dalších lázeňských městech najdeme celou řadu staveb a děl od významných českých a zahraničních architektů, kteří se tak nesmazatelně vryli do charakteru a tvářnosti těchto měst. Za připomínku stojí například projekt Jiřího Krohy, který v roce 1915 zpracoval projekt lázní Poděbrady a který byl uskutečněn až později architekty Engelem a Havlíčkem. V Gräfenberku (dnešní lázně Jeseník) postavil významný vídeňský architekt Leopold Bauer velké Priessnitzovo sanatorium, které bylo později rozšířeno o další přístavbu.

BohdanečZajímavou kubistickou stavbou je lázeňská budova ve východočeských Lázních Bohdaneč, která je dílem významného českého architekta Josefa Gočára (1880–1945).

Z předchozích řádků je zřejmé, že mezi autory lázeňských staveb v Čechách a na Moravě nalezneme nejvýznamnější české i zahraniční architekty své doby. Předchozí generace nám zanechaly dědictví, jehož udržování a rozvoj je velkým úkolem, závazkem a také výzvou pro nás i naše pokračovatele, aby i nadále mohlo platit, že součástí lázeňské léčby je i krásné lázeňské prostředí, které samo o sobě léčí. ...a ještě
Na cestě za lázeňskou architekturou neopomineme lázně Teplice nad Bečvou, Karlovu Studánku, Lázně Darkov, Jánské Lázně, Libverdu, nebo na jihu Třeboň a další.


JáchymovRok lázeňské architektury by mohl a měl inspirovat lázeňská města, lázeňské organizace, historiky dějin architektury, muzea, galerie a výstavní síně lázeňských měst, památkáře a další a mohl se stát novou příležitostí k tomu, jak vzbudit a přitáhnout pozornost široké veřejnosti i zahraničních návštěvníků k bohatství, kterým jsou lázeňské stavby, lázeňská architektura, lázeňská města.




LÁZEŇSKÁ ARCHITEKTURA

Lázně a lázeňství hraje mnoho významných rolí. Nejdůležitější rolí je nepochybně léčebný aspekt. Léčebné lázně v České republice dnes představují moderní lázeňsko-rehabilitační komplexy s využíváním přírodního léčivého zdroje a mají nezastupitelné místo v systému následné léčebné péče s důrazem na prevenci. Hlavní devizou českých lázní jsou právě přírodní léčivé zdroje, na jejichž výskyt je Česká republika mimořádně bohatá. V České republice se nachází čtyři hlavní skupiny přírodních léčivých zdrojů: minerální vody, peloidy (slatina, rašelina, léčivé bahno), přírodní plyny a léčivé klima. Minerální vody jako přírodní léčivý zdroj, využívají ve dvaceti čtyřech lázeňských místech.
V lázeňských místech ovšem neléčí pouze přírodní léčivé zdroje samotné, ale i přírodní prostředí jako celek. Zlomy zemské kůry vynášejí k povrchu vodu s rozpuštěnými látkami, plyny a jak se zdá ještě cosi navíc. V nejvýznamnějších lázních bezpochyby působí genius loci, duch místa, zprostředkovaný jedinečnou lázeňskou architekturou. Mezi typické lázeňské stavby, které nesměly v žádném ze světových lázeňských středisek chybět, můžeme zařadit velké Lázeňské domy (Kurhausy - kde se léčilo), často propojené s konverzačními domy (Kursalony, Kursaaly - kde se konverzovalo), drobné stavby nad prameny (pavilóny, gloriety, temply - kde se přírodní léčivé zdroje užívaly), Pitné haly (Trinkhalle) a kolonády (Wandelhalle, Promenadenhalle, Galerie - kde se korzovalo s užíváním minerálních pramenů), promenády s butiky, hudební pavilóny v lázeňských parcích, které sloužily v léčebném procesu jako terapeutický nástroj, ale rovněž například i lázeňské záchodky, bez nichž by se příjem minerálních zdrojů neobešel. Nemohly chybět ani lázeňské penziony, hotely a vily.
Motivací k návštěvě lázní nebylo a není vždy jen samotné léčení, ale také návštěva krásného místa s pečlivě upravenými stavbami a bohatý společenský život. V lázních byly otevírány společenské domy s tanečními sály, čítárnami a kluby, divadla a koncertní sály. Lázně byly centrem zábavy, byla zde budována kasina, varieté, velké množství hostů lákaly početné kavárny a restaurace. V jednotlivých etapách vývoje lázní se jejich návštěva stávala vysloveně módou a tak lázně rostly v mondénní letoviska. S oblibou je navštěvovali panovníci a představitelé vysoké šlechty, bohatí podnikatelé, ale i význačné osobnosti kultury, spisovatelé, hudební skladatelé, malíři. V lázních se konaly četné kongresy, vědecké konference a diplomatická jednání, navazovaly se zde společenské kontakty, uzavíraly obchody. Lázně se tak staly i pozoruhodným kulturně společenským fenoménem, který se mimo jiné projevil i v jejich svébytné architektonické a urbanistické podobě. Některá lázeňská střediska se vyznačují mimořádnou architekturou výrazných stavitelských osobností – Christian Zais ve Wiesbadenu, Friedrich Weinbrenner a Carl Dernfeld v Baden-Badenu, Karl Friedrich Schinkel a Johann Peter Cremer v Cáchách, Josef Kornhäusl v Badenu u Vídně, John Wood starší a jeho syn John Wood mladší v anglických lázních Bath, Charles Garnier ve francouzských lázních Vitel či v Monte Carlu, Jean-Albert Hébrard v Évian-les-Bains, Johann Gottfried Guttensohn v Bad Ems, Friedrich von Gärtner a Max Littmann v Bad Kissingen, Alban Chambon v belgických lázních Spa a přímořských lázních Ostende či Giulio Bernardini a Ugo Giovanozzi v italských lázních Montecatini. Lázeňská místa v českých zemích přitom nestála na žádné periferii Evropy, ale naopak se již od počátku zařadila mezi nejvýznamnější lázeňská místa soudobého světa. Balneologické metody a způsoby léčby, včetně léčebného zařízení, čerpaly české lázně z ostatních světově významných lázeňských center. Stejně tak přitahovaly významné tvůrce lázeňských staveb, jak domácí, za všechny lze jmenovat Kiliána Ignáce Dientzenhofera, Georga Fischera, Josefa Esche, Josefa Zítka či Rudolfa Welse v Karlových Varech, Josefa Schaffera a Arnolda Heymanna v Mariánských Lázních nebo Gustava Wiedermanna ve Františkových Lázních, Leopolda Bauera v Lázních Jeseník, Emila Králíka v Luhačovicích, Františka Jandu v Poděbradech, Josefa Gočára v Lázních Bohdaneč, Jana Letzela v Lázních Mšené, tak i cizích, jako byli Johann August Giessel, Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, Friedrich Ohmann, Ernest Hébrard nebo Adolf Loos v Karlových Varech, Johann Gottfried Gutensohn, Hans Miksch a Julian Niedzielski v Mariánských Lázních, Peter Paul Brang v Karlových Varech a Janských Lázních, Dušan Jurkovič v Luhačovicích apod.
Svůj vrchol zažívaly české a moravské lázně zejména ve druhé polovině 19. století, a zvláště na přelomu 19. a 20. století. Ve většině těchto lázeňských míst je proto tato doba označována jako Zlatý věk lázní. Změny v podobě architektonických forem byly vyvolávány změnami v lékařské vědě. Hlavní úlohu v architektonické tvorbě ovšem hrál zprostředkovaný symbolický význam. Smyslem bylo vytvoření iluzivního světa, hlavním jeho cílem pak teatralita. Architektura umožňovala lázeňským hostům přenášet se v prostoru i čase, aniž by bylo nutné opustit místo pobytu. Mohli se tak chvíli procházet ve slunné Itálii, pak zavítat do prostředí sladké Francie, staré dobré Anglie, nebo kupříkladu i do Orientu.
Kouzlo českých lázní vždy spočívalo a stále spočívá ve skloubení lázeňské léčby s přírodním prostředím, do kterého jsou lázeňská místa zasazena. Lázeňské prostředí bylo harmonicky komponované s jasně zřetelnou osnovou a často s body důmyslně odkrytých či naopak skrytých pohledů a průhledů na dominanty lázeňských zařízení. Lázeňské centrum bývalo zapojeno do celkové komponované krajiny s množstvím vycházkových cest se zahradními restauracemi, altánky, vyhlídkami či rozhlednami. Vše sloužilo jedinému cíli - prospět zdraví i duši pacienta. Dnešní hektický životní styl současnosti vede stresovanou populaci k pozvolnému odklonu od striktně medikamentózních léčebných postupů ke stále širšímu spektru léčebných metod přírodní a také alternativní medicíny. Z tohoto pohledu se tak jeví nová renesance lázeňství, se všemi svými složkami, v budoucnu jako velice reálná a nadějná. Lázeňská místa v České republice jsou jak z lékařsko-léčebného hlediska, tak i z hlediska historického a architektonického, včetně zachovalosti a autenticity lázeňského dědictví ve světovém měřítku naprosto mimořádná. Patří tak právem mezi unikátní světové architektonické dědictví lidské civilizace. O tom svědčí mimo jiné i připravovaná sériová nadnárodní nominace "Slavných lázní Evropy" na Seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO, kde jsou zastoupena společně s dalšími nejvýznamnějšími lázněmi Evropy i naše lázeňská města Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a Lázně Luhačovice. Již samotná nominace se stala jak uznáním kvality, tak závazkem všech zúčastněných, že mezinárodně uznané kulturně-historické hodnoty budou předávány dalším generacím. Je naším společným cílem toto naše i evropské kulturní dědictví chránit, stále hlouběji poznávat a uchovávat.

Mgr. Lubomír Zeman
Národní památkový ústav, ÚOP v Lokti

© 2014 NPÚ ÚOPSČ; graphic design, webmaster © 2014 Mgr. Lukáš Hyťha; foto: NPÚ, FOIBOS, L. Zeman, A. Burešová