Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Anderle, Martin Ježek, Jan Zavřel
Průzkum selské usedlosti čp. 2 v Sakách na Slánsku

In: Průzkumy památek 1/2000, ročník 7, str. 43-67

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Vývoj hlavní obytné části domu můžeme na základě spolupráce stavebně historického průzkumu, archeologie a dendrochronologie sledovat od etapy, kdy byla z jedlových kmenů mýcených v roce 1494 postavena jako jizba na půdorysu zhruba 5,5/6 m, vysoká ve vrcholu minimálně 3,7 m, v čele s pyramidovou sestavou tří oken. Vstup byl bezpochyby ze síně, v severozápadním koutě jizby při síni stálo topeniště, pravděpodobně pec a při ní lavice, další lavice byla přiložena k severovýchodní čelní stěně. Ve výšce přibližně 2,2 m probíhala napříč místností bidla. Nelze vyloučit, že bidla při topeništi mohla souviset s konstrukcí dřevohliněného dymníku. V takovém případě by se jednalo o polodymnou jizbu, což by ostatně odpovídalo jejímu relativně pozdnímu vzniku. Vzhledem k tomu, že horní část konstrukce se nezachovala, či je překryta mladší nadezdívkou, nedá se až do jejího případného sejmutí bezpečně doložit povaha zastropení jizby. Pokud byl v našem případě nad horním okénkem v čelní stěně již jen jeden trám (což je pravděpodobný předpoklad), potom z teoreticky možných způsobů zastropení - roubená klenba, její kombinace s plochým stropem (poval), skružová konstrukce nesoucí desky, případně její kombinace s plochým stropem - přichází v úvahu jedině masivní povalový strop. Kamenná plenta na vnější straně srubu podle závěrů archeologického výzkumu dosud neexistovala.
Po nějaké době, během níž konstrukce jizby zčernaly polodymným (?) provozem, došlo ke kvalitativní změně obytné místnosti z jizby na světnici. V konstrukcích se to projevuje odstraněním bidel, které bylo spojeno s vyplněním otvorů po nich ve stěnách a obílením místnosti vápnem. Tuto změnu snad lze předpokládat už v pokročilém 16. století, jak nasvědčuje i stáří kachlů nalezených při archeologickém výzkumu. Byla umožněna přenesením dymného provozu z místnosti do černé kuchyně, zformované v zadní partii někdejší síně. Součástí interiéru světnice se stala kachlová kamna. S odstupem času, na nějž lze usoudit z nálezu jejich fragmentu ve výplni základového vkopu podezdívky, byl srub z vnějšku obezděn. Obezdění severovýchodní čelní stěny, jak snad naznačuje také postup vzniku olepení v interiéru, možná mohlo v partii s okny vytvářet arkádu, jakou na podobných stavbách dokládá řada ikonografických pramenů. Snad tehdy došlo k rekonstrukci, při níž byla stěna při síni přibližně ve spodních dvou třetinách výšky nahrazena kamennou zdí, kamenná byla nově i část při černé kuchyni. Zdá se, že hlavním důvodem vzniku zděné části stěny byla potřeba nespalné konstrukce v dotyku s černou kuchyní.
Další fází vývoje světnice byla, mimo jiné, výměna stropu, na kterou ukazuje nadezdění srubu kamenem na hlínu a zakrytí jeho interiéru lepenicí a vápennou omítkou. Příčinou mohl být požár, který se projevuje na vnějšku horního okénka. Čelní stěna s pyramidovou sestavou oken byla, jak jsme se již zmínili, nejprve ponechána bez lepenice a omítky, a teprve v další etapě, nepříliš zpožděné za prvou, byla i ona zakryta "kožichem" a horní okénko při tom v interieru proměněno na kapličku. Stalo se to asi někdy ve 2. polovině 17. století nebo na začátku následujícího věku.
Pravděpodobně v 80. letech 18. století byla místnost snížena vložením nového omítaného fabionového stropu. Zda jeho podhled, zlikvidovaný před započetím průzkumu, vznikl v pozdním baroku, nebo byl výsledkem klasicistní rekonstrukce, není v tuto chvíli jisté. Pozdnímu baroku světnice vděčila za novou podobu vstupu ze síně, který tehdy dostal dnešní zárubeň s profilovaným deštěním.
Klasicistní rekonstrukce domu, vyvolaná asi dalším požárem, který mohl způsobit ohoření konců stropních trámů a kuláčů srubu blíže černé kuchyně, se světnice dotkla zejména právě přestavbou přilehlé černé kuchyně a zásahy, které s tím byly spojeny.
Srovnávací materiál pro nejstarší etapu domu poskytuje na Slánsku rozsáhlý archeologický výzkum nedaleké zaniklé středověké vsi Svídna. Stavební tradice zde odkrytých trojdílných kamenných domů sahá na přelom 13. a 14. století. Jejich život se uzavřel kolem přelomu 15. a 16. století. V jizbách jsou zjištěny pece o ploše 2-4 m2 (při síni v koutě vzdálenějším od vstupu do jizby), ohniště v síni může být interpretováno jako zárodek budoucích černých kuchyní. Podle nečetných indicií byla v jedné zkoumané jizbě dřevohliněná zateplující vložka. Plocha svídenských jizeb, zaujímajících 11-18 m2, je v porovnání s více než třiceti metry naší jizby nepoměrně malá. Je otázka, zda se na tom podílí větší stáří domů ve Svídně nebo je to spíše dáno prosperitou stavebníků. Zdá se totiž, že pořízení dřeva na jizbu srovnatelnou s naší bylo ve zdejším kraji spíše výrazem určitého nadstandardu. Charakteristiky naší jizby, jako její předpokládaná výška a proporce dymného okénka, jsou v souladu s ostatními dosud poznanými památkami tohoto druhu v Čechách.
Jednu z otázek také představuje vztah naší jizby k pozůstatkům zděné pozdně gotické stavební produkce, jejíž doklady se soustřeďují právě v okolním teritoriu. Zdánlivý nesoulad naší jizby s uvedenými zděnými domy by snad bylo možno překlenout hypotézou, která by počítala se značnou setrvačností pozdně gotického slohového vyjádření ve vesnickém prostředí, jemuž definitivní konec činí, zdá se, až třicetiletá válka. Pozdní gotika pak mohla ovlivnit též první etapu zděné fáze domu čp. 2 v Sakách, která asi spadá do této doby. O jejím slohu nevíme zhola nic, a tudíž ani nemůžeme zcela zavrnout myšlenku, že mohla mít pozdně gotický ráz. Fragmentární stav pozdně gotických zděných stavení v okolních vsích může být příčinou naší neznalostí o případných dřevěných vložkách v jejich obytných částech. Dokladem takového druhu zateplování obytného interiéru v době ještě mnohem pozdější je druhý dům v naší usedlosti. Výše dokumentovaný případ ukazuje, že se v pozici takové vložky s funkcí světnice mohla druhotně ocitnout původně volná roubená konstrukce jizby. Je také dokladem hodnoty, která byla takové dřevěné konstrukci přisuzována a jaká vedla k jejímu vědomému uchovávání po dobu pěti staletí.
Dochovaný srub byl v závěru 15. století zbudován nad zasypanou šachtou, jejíž dno leží přibližně 4,4 m pod podlahou jizby. Ústí šachty dosahuje průměru kolem 3 m, v nejnižší části se objekt rozšiřuje k západu výběžkem vysekaným do skály. Na dně ležela železná motyka, stopy práce obdobným nástrojem nesou svislé stěny šachty. Z výplně pocházejí zlomky keramických nádob poměrně širokého časového rozpětí 13., 14. a 15. století. Nejstarší z nich nám představují počátky zdejšího osídlení. K určení doby zřízení a pozdějšího zasypání šachty slouží nejmladší střepy z její výplně, které pocházejí z mladší fáze 15. století. Zásyp však nezplnil celý objem šachty. Vzpříčené objemné kameny způsobily vznik dutiny, do které pak postupně sypká zemina propadávala. Vzniklá deprese byla ve starším novověku doplněna zeminou, obsahující keramické zlomky ze 16.-17. století, včetně fragmentu čelní stěny kamnového kachle z pokročilého 16. či počátku 17. století. Podařilo se tak získat doklad o změně jizby na světnici, k němuž došlo nejpozději kolem přelomu 16. a 17. století, jak ostatně vyplývá i ze stavebně historického průzkumu.
Obdobný objekt stejného stáří byl zjištěn i severozápadně od obytného stavení, na zahradě usedlosti. I zde vydal odkrytý úsek keramické zlomky ze 13., 14. a 15. století. Podle rozboru hornin, vyzdvižených z výplně objektu odkrytého v obytné místnosti, sloužily šachty k těžbě železné rudy. Keramický materiál pak svědčí o jejich provozu v 15. století. Zlomky z předcházejících věků však nemají v písemných pramenech protějšek, fragmenty keramiky ze 13. století představují nejstarší známý doklad zdejšího osídlení. Více možností skýtá obsah raně středověkých dokumentů z 11.-13. století, týkajících se nejbližšího okolí Sak. S touto vsí sousedí ves Jemníky, jejíž název, doložený k první polovině 13. století, je odvozen od činnosti lidí hloubících jámy. Prameny z 11. století pak v další blízké vsi, Knovízu, zmiňují "rudniky", poddané pracující se železnou rudou. Vrcholně a pozdně středověké prameny však o takových aktivitách zdejších obyvatel již nevypovídají. Rovněž v Sakách se čerstvý zásyp šachty stal kolem přelomu 15. a 16. století staveništěm usedlosti s částečně dochovanou dymnou jizbou.