Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Dalibor Prix
Středověký městský kostel Panny Marie v Hlubčicích

In: Průzkumy památek 2/2003, ročník 10, str. 3-62

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Po připojení piastovské holasické kastelánie k državám Přemyslovců asi v letech 1179 - 1182 se pozornost českých a moravských vládců upřela k pohraničním Hlubčicím. Osada byla povýšena na město, nadána specifickým právem, opevněna a její rozkvět podepřen řadou hospodářských privilegií.
V královském městě byla před polovinou 13. století zahájena stavba nového městského kostela Panny Marie. Kostel byl projektován jako trojlodní stavba s užším presbytářem a pravděpodobně už od počátku také s dvouvěžovým průčelím na západní straně. Asi v letech kolem 1240 - 1250 bylo nejprve vybudováno východní pole severní lodi, charakteristické ještě křížovou koncepcí pilířů a geneticky pozdně románskou rostlinnou dekorací košových hlavic, odvozenou z porýnské a východofranské výzdobné tradice 1. třetiny 13. století. Ornamentální bohatá vegetabilní výzdoba hlavic této fáze byla poměrně blízká malopolské cisterciácké architektuře (především kapitulní síň kláštera ve Wąchocku). Mistr spěchal s přednostním uzavřením tohoto jediného pole a ponechal neopracovánu odvrácenou stranu severozápadní přípory na obvodové zdi kostela. Stavba zde byla zřejmě provizorně ukončena přepážkou. Tento detail vedl mnohem později Maxe Hasaka k výkladu geneze stavby jako původně baziliky z doby kolem roku 1240, přestavěné na síňové trojlodí teprve v letech 1370 - 1380.
V následující fázi z doby kolem roku 1250 - před 1259 převzal stavbu pokročilejší mistr, který provedl postupně řadu změn. Nejdříve dokončil jižní třičtvrtěpilíř při vítězném oblouku, kde na archaických košových hlavicích vytesal paralelně kladený listový dekor, vycházející ze středoevropské sochařské tradice 2. čtvrtiny 13. století. Dále dobudoval obvodové zdivo východního pole jižní lodi s kružbovým oknem, nacházejícím se původně ve východní zdi. Jeho dílem bylo také vztyčení východního volného pilíře v jižní arkádové řadě. Tento pilíř ozdobil v hlavicovém pásu svým typickým vegetabilním "herbářovým" dekorem, tvořeným jednotlivými izolovanými lístky položenými v řadě vedle sebe. Zdá se, že teprve následně přistoupil k založení zbývajících pilířů trojlodí. Jejich tvar totiž oproti záměrům prvého mistra radikálně změnil z křížového v osmiboký. Rezignoval tak na obvodových zdech na klenební přípory. Po zdobený hlavicový pás však dovedl jen východní pilíř v severní arkádové řadě. Následně zaklenul východní pole severní lodi vysoce vzdutou křížovou klenbou s raně gotickými žebry. Po další úpravě projektu pak nižšími klenbami se shodnými žebry zaklenul také východní pole jižní a hlavní lodi, čímž vytvořil liturgicky použitelný prostor, do něhož mohly být přeneseny bohoslužby. Nové osmiboké formě pilířů přizpůsobil západní strany nosných článků klenby na rozhranní východních a středních polí bočních lodí. Pravděpodobně ještě tento mistr zahájil stavbu ostatního obvodového cihelného zdiva středních a západních polí a západního dvouvěžového průčelí v nepravidelné vendické vazbě. Bylo však vyzděno pouze do výše asi 2 - 3,5 m, přičemž nebyly osazeny do vynechaných otvorů vstupní portály. Na obvodových zdech bočních lodí, v plánovaných podvěžích a v mezivěží byly patrně již v této etapě založeny svazkové a koutové přípory, opět pozměněného profilu.
Tento druhý mistr osazením vysoké přípory s košovou hlavicí v jihozápadním koutě jižního volného křížového pilíře definitivně rozhodl již ve starší etapě svého působení v Hlubčicích o síňové podobě trojlodí, kterou dále respektoval výškou hlavicových pásů a formou nosných prvků kleneb na obvodových zdech. Záměr vystavět v Hlubčicích krátký trojlodní síňový kostel s dvouvěžovým průčelím tedy spadá do doby kolem roku 1250. Archaická forma osmibokých pilířů, vegetabilní výzdoby košových hlavic, vzduté klenby východního pole severní lodi a celá řada dalších souvislostí jednoznačně ukazují, že síňová koncepce v Hlubčicích předcházela vlnu rozmachu síňových trojlodních prostorů iniciovanou kolem roku 1243/44 zahájením stavby trojlodí kostela sv. Alžběty v hesenském Marburgu. Přitom se síňovými kostely hesensko-vestfalské geneze je v literatuře spojováno prosazení tohoto prostorového útvaru v českých zemích a ve Slezsku. Tuto tezi sice lze i nadále akceptovat, je však třeba přijmout, že už před průnikem hesensko-vestfalské síně do českých zemí a do Slezska zde existovala vývojově nezávislá starší skupina síňových staveb, poučená některými vestfalskými principy z 1. třetiny 13. století jen zcela okrajově a zprostředkovaně. Kromě městského kostela v Hlubčicích k ní patří ještě síňové trojlodí městského kostela sv. Jakuba a sv. Mikuláše v Jihlavě, budované patrně krátce po roce 1243. Přestože stavbu zasáhl požár, po kterém zřejmě byl v letech 1256 - 1257 přestavěn presbytář, je zřejmé, že záměr vystavět krátké síňové trojlodí se západním dvouvěžovým průčelím a s osmibokými mezilodními pilíři byl v Jihlavě konstituován již někdy kolem roku 1250. Stalo se tak souběžně s Hlubčicemi, s nimiž Jihlavu pojí řada analogií. Není to jen shodná kompozice síňového trojlodí, dvouvěžového průčelí nebo archaické osmiboké pilíře, ale také mimořádný zájem českého krále na podpoře rozvoje města. Právě Hlubčice a Jihlava získaly do znaku původně českého dvouocasého lva a právě jejich specifická městská práva byla aplikována v širokém okruhu okolních městských fundací.
Patronátní právo jihlavského městského kostela náleželo želivským premonstrátům. Je proto možné, že právě bílí mniši sehráli určitou roli při vzniku projektu jihlavského i hlubčického městského kostela. Řádu totiž v západních Čechách náleželo opatství v Teplé, které koncem 12. století založil velmož Hroznata. Po jeho smrti v roce 1217 však nad klášterem převzali záštitu čeští králové a právě Václav I., který stál za rozkvětem Jihlavy a v jehož osobě můžeme tušit iniciátora novostavby hlubčického kostela, se v roce 1232 zúčastnil slavnostního svěcení tepelského chrámu. Klášterní kostel v Teplé byl přitom nejstarším českým monumentálním síňovým trojlodním kostelem s dvouvěžovým západním průčelím a jeho úloha při šíření síňového prostoru v českých zemích byla zřejmě podstatně širší než lze vyčíst z české odborné literatury. Podstatné ale je, že v Teplé nacházíme více než jen obecný vzor pro prostorovou koncepci městských kostelů v Jihlavě a v Hlubčicích. Stejně jako v Hlubčicích došlo i v Teplé v průběhu postupné výstavby k nahrazení křížových pilířů osmibokými. Také zde se změna odehrála poměrně razantně pomocí jinak vzácně dochované symbiózy obou tektonických soustav na jediném nosném prvku na obvodové zdi trojlodí. Rovněž v dvouvěžovém průčelí tepelského chrámu můžeme spatřovat předobraz hlubčického a jihlavského dvouvěží. Protože síňové trojlodí klášterního kostela v Teplé (mezi 1197 - 1232) je v literatuře vcelku spolehlivě odvozováno od síňového chrámu premonstrátů ve Walderbachu a ten zase od falckých síňových kostelů v Řezně, Kastlu, Venedigu u Nabburgu a Prüllu, pocházejících ještě z 12. století, můžeme také genezi dispozičního uspořádání kostela Panny Marie v Hlubčicích pokládat za pozdní ozvuk falcko-západočeské pozdně románské architektury, respektive její transformace v raně gotické stavby. Vliv hlubčického síňového chrámu na další městské kostely v širokém prostoru moravsko-slezského pomezí ve 2. polovině 13. a počátkem 14. století pak byl značný (např. Opava, Ratiboř, Żory, Krnov, Bruntál, Uničov) a částečně ještě ovlivnil také podobu zamýšleného západního dvouvěžového průčelí městského kostela sv. Martina ve slezském Javoře.
Realizace hlubčického síňového trojlodí však kolem roku 1259 ustrnula a práce se přesunuly na presbytář. Zde byl opět tektonický aparát stavby modernizován pod vlivem Porýním transformovaných impulsů klasické francouzské katedrální gotiky. Trojlodí bylo dokončeno v obvodovém zdivu teprve v etapě kolem roku 1270/75 - 1300. Kolem roku 1275 - 1280 byl teprve osazen západní portál s vyzrálým naturalistickým vegetabilním dekorem hlavic, velmi blízký západnímu portálu zaniklého kostela sv. Marie Magdalény v blízké Osoblaze. Patrně vzápětí, snad kolem 1280 - 1285, následovalo osazení jižního a severního portálu trojlodí. Zejména severní portál bez hlavic byl ve středoevropské architektuře stylově pokročilým prvkem, současným s porýnskou architekturou (např. kostel sv. Štěpána v Mohuči). Mistři západního a jižního portálu se svými pomocníky ještě dokončili velmi kvalitní rostlinnou výzdobu západních osmibokých pilířů v trojlodí a hlavicových pásů na rozhranní východních a středních polí bočních lodí síně. Potom však nejlepší sochaři rozestavěný hlubčický kostel opustili a mistr jižního portálu odešel do Ratiboře na stavbu hradní kaple sv. Tomáše z Canterbury. V této etapě došlo ke změně cihelné vazby ve zdivu a vendickou vazbu vystřídala gotická.
Výzdobu hlavic přípor na obvodových zdech trojlodí ve střední a západní pasáži síně dokončili méně zdatní sochaři někdy kolem let 1290 - 1300. V mezivěží a obou vysokých podvěžích však již resignovali na reliéfní ornamentiku a hlavice přípor zde ponechali nezdobené. V jejich díle pak došlo kolem roku 1300 k další změně, když dosavadní vyžlabený profil přízedních žeber nahradili na arkádových zdech půlhruškovým a původně zamýšlená hmotná hrušková žebra zaměnili za podobný, ale mnohem štíhlejší profil. Tito stavitelé se museli vyrovnat se staršími statickými potížemi objektu. V rámci zaklenutí síně došlo nejprve k rekonstrukci raně gotických kleneb ve starších třech východních polích. Ve východních polích severní a hlavní lodi byla dílem vyměněna raně gotická klenební žebra za poklasická, hrušková a současně byly rubovými cihlovými skořepinami sanovány zhruba poloviny starších kleneb východních polí hlavní a jižní lodi. Návazně pak konečně došlo k zaklenutí zbývajících středních a západních polí síně, mezivěží a severního podvěží. Zdá se, že klenba jižního podvěží, kde byla osazena starší přízední žebra, však nebyla provedena.
Práce na západním dvouvěží nad úrovní trojlodí se naplno rozeběhly teprve po roce 1300. Přednostně byla stavěna jižní věž, jejíž nejvyšší patro s pokročilými poklasickými kružbami vzniklo patrně koncem 20. nebo v průběhu 30. let 14. století. S nepříliš velkým zpožděním pak následovala dostavba severní věže, zřejmě hotová před rokem 1349. Stavební práce na kostele uzavřelo zřízení letneru těsně před rokem 1349 (v mezidobí 1272 - 1278 postoupil český král Přemysl Otakar II. patronátní právo kostela johanitům z blízkých Hrobníků, kteří severně od kostela vybudovali řádovou komendu s farním dvorem), dostavba jižní předsíně, s níž se počítalo už od počátku a někdy v průběhu 2. poloviny 14. nebo v 15. století přístavba sakristie o třech polích křížových kleneb k severnímu boku staršího presbytáře. Následně se stavební práce přesunuly na hřbitov při kostele, kde byl vystavěn podélný karner sv. Fabiána a Šebestiána.