Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Libuše Dědková, Antonín Grůza
Zámek v Linhartovech

In: Průzkumy památek 1/2004, ročník 11, str. 153-173

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: V západní části českého Slezska vzniklo ve středověku několik tvrzí, které v 16. století přebudovali tehdejší šlechtičtí majitelé na renesanční zámky. Častěji však na jejich základech postavili objekty zcela nové. Původní charakter nicméně později zcela změnily mladší stavební úpravy; dnes mají vzhled převážně barokní.
Jeden z těchto objektů se nachází v příhraniční vesnici Linhartovy, která leží nedaleko města Krnova. Státní hranici mezi Českou republikou a Polskem tady tvoří řeka Opavice, při jejímž břehu se vzhledem nápadný zámek nachází. Až do roku 1943 byl dobře udržovaný, po požáru, který ho tehdy těžce poškodil, silně chátral. Obnově nejprve bránily válečné události, po skončení války se němečtí majitelé nevrátili, jejich majetek byl ostatně konfiskován a pro budovu se nenacházel vhodný uživatel. Poněvadž do ní stále více zatékalo, propadaly se stropy, postupně se zřítilo i několik kleneb. Dvoupatrové zdivo navíc ztrácelo vazbu a trhalo se. K částečnému zabezpečení došlo po roce 1950, brzy se ale práce přerušily a znovu se pokračovalo až o dvacet let později. Ani tehdy nebyla záchrana zámku ukončena, když neopraveny zůstaly tři ze čtyř barokně zdobených fasád. Omítka i štuky odpadávaly a obnažené renesanční sgrafito se rozpadalo.
Ačkoliv se stavebnímu vývoji věnovalo v encyklopedicky stručných článcích několik badatelů, interpretován byl v mnohém ohledu nepřesně. V souvislosti s další etapou obnovy, uskutečněnou v roce 2003, byl v předstihu proveden stavebně-historický průzkum, na jehož základě vznikla i tato studie.
Linhartovy byly od svého počátku až do roku 1410 majetkem zeměpanským a patřily opavskému vévodství. 16. prosince toho roku je opavský vévoda Přemek prodal "s tvrzí, dvorem a příslušenstvím" bratřím z Vladěnína. Listina, která tento akt dokládá, je první zprávou o existenci zdejší tvrze, poněvadž není zmiňována ve starším pramenu z roku 1 377. Proto předpokládáme, že tvrz vznikla v rozpětí těchto dvou letopočtů. Při jejím obléhání a dobývání vojsky Matyáše Korvína a jeho spojenců v roce 1470 došlo k poškození. S krátkými přestávkami ji i nadále vlastnili páni z Vladěnína, kteří však v roce 1520 své stejnojmenné rodové sídlo, Vladěnín, prodali a nadále se psali z Fulštejna. Prodej se uskutečnil za Ojíře z Fulštejna, který měl až do třicátých let 16. století k dispozici několik sídel, poté však už vlastnil pouze tvrz v Linhartovech. Domníváme se, že podobně jako většina jeho šlechtických sousedů dal staré, nemoderní sídlo strhnout a na jeho základech někdy po roce 1530 vybudovat objekt moderní, pohodlnější, odpovídající také jeho společenskému postavení.
Nová dvoupatrová budova měla čtyři křídla, poněvadž však jižní křídlo bylo krátké, nebyl její půdorys uzavřený. Tuto skutečnost dosavadní badatelé nepostřehli, potvrzuje ji však nalezené a odkryté sgrafito a soustava slepých arkádek, které bezesporu zdobily vnější boční fasádu východního křídla. Kromě toho na jeho okraji stála i kulatá věž, jejíž základ je dosud čitelný ve sklepení. Další věž, rovněž už neexistující, avšak hranolová, stála v severovýchodním nádvoří, což také dokládá, mimo jiné, její základ hranolového tvaru ve sklepě. Z původních, snad čtyř věží, se dochovala pouze jediná, válcová, v severozápadním nároží.
Renesanční vodní tvrz byla omítnuta a bíle natřena, na nádvoří s polodřevěným ochozem i zdobena kresbou, provedenou černou barvou a štětcem. Pod hlavní římsou západního křídla se z té výzdoby zachovalo pouze malé, ale velmi důležité torzo - erb pánů z Fulštejna. Po smrti Ojíře z Fulštejna v roce 1543 majetek zdědili jeho dosud neplnoletí synové, Lacek Ojíř a Albrecht, kteří spolu se dvěma sestrami, Magdalenou a Annou, v Linhartovech společně sídlili. Letopočet 1564 spolu s iniciálami HGLF (Herr /an/ Geppersdorf, Latzko /von/ Fullstein), napsaný ve sgrafitu na věži upozorňuje, že v tuto dobu zde pracovali sgrafitáři. Za objednavatele výzdoby můžeme tedy považovat Lacka Ojíře (+1566). Tím lze odmítnout dosud tradované názory, že zámek vznikl přestavbou tvrze až za nových majitelů, Haugviců. Kromě dalšího letopočtu na věži, 1578, byly nalezeny u hlavního vchodu ve východním křídle i jiné erby, a to Fulštejnů a pánů z Kravař, provedené také sgrafitovou technikou (Jiří Bernart Tvorkovský z Kravař byl švagrem Lacka.) Nejenom psaníčka a rozličné geometrické obrazce, ale také figurální motivy jsou zřejmě dílem německých autorů. Hovořit můžeme o dvou vůdčích osobnostech, přičemž jeden z nich nápadně kvalitou převyšoval druhého. To se týká především figurálních motivů v nikách i na nádvoří.
Další stavební epocha byla zahájena po polovině 17. století, kdy zámek, poškozený v letech třicetileté války, zakoupili Sedlničtí z Choltic. Přestavbu na sídlo barokní zahájil Karel Maxmilián Sedlnický, po jeho smrti (+1678) v ní pokračoval syn Karel Julius. Po zboření kulaté věže při východním křídle bylo dostavěno celé jihovýchodní nároží, kde vznikly další tři místnosti a hlavní schodiště. Změněna byla i úroveň stropů ve 2. NP., na nádvoří byly vyzdviženy arkády a místnosti vyzdobeny velmi kvalitními štukovými stropy i nástěnnými malbami. V závěrečné etapě bylo novou omítkou překryto sgrafito a fasády získaly vysoký pilastrový řád, římsy a štukové ornamenty, především však antikizující busty zasazené do nadokenních frontonů. Při adaptaci, trvající několik desetiletí, projektant nikterak výrazně nepřehodnotil původní renesanční půdorysný rozvrh.
Zájem o vyřešení autorství barokizace vedl některé badatele k tvrzení, že jde buď o dílo tak významných architektů,jakými byli J. L. von Hildebrandt, J. B. Fischer z Erlachu, případně jejich epigonů, nebo o práci některého z autorů italských. Způsob přestavby skutečně hovoří pro autora seznámeného s vídeňskými stavbami, snad i s italskými, byť třeba jen zprostředkovaně. Očividná je ale vazba na stavby vzniklé ve stejnou dobu na území dnešního polského Slezska. Stavitelem, který je dobře znal, protože tam i sám pracoval, byl opavský Hans Fröhlich ( 1650 - 1692), po němž tam zůstala významná díla. Navíc spolupracoval s italským štukatérem Giovannim Signou, usedlým rovněž v Opavě. Nabídka komparačních materiálů, které by autorství stavitele i štukatéra potvrdily nebo vyloučily, není však dostatečná. Oba se však těšili přízni stavebníků v široké oblasti a proto můžeme uvažovat také o jejich spolupráci s Karlem Juliem Sedlnickým.
Méně výrazné stavební zásahy, které se zámecké budovy dotkly v následujících stoletích, klademe do 60. let 19. století, kdy dědictvím přešel majetek na hrabata z Oppersdorfu, a částečně i do počátku 20. století. Tehdy zámek vlastnili Wenzelidesové, bohatí podnikatelé z Krnova.