Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Michael Rykl, Jan Beránek
Výstavný středověký dům čp. 234/I v Praze na Starém Městě

In: Průzkumy památek 1/2006, ročník 13, str. 3-34

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Hloubkový stavebně-historický průzkum domu čp. 234/I na souběhu Jilské a Jalovcové ulice v Praze na Starém Městě byl vyvolán naléhavou potřebou záchranné dokumentace stavu objektu po zahájení nepovolených stavebních prací na počátku roku 2004, při nichž byly v interiéru 1. a 2. patra byly otlučeny takřka všechny omítky. Mimořádné hodnoty gotického a renesančního stavu, zachycené časově omezeným průzkumem, byly nejprve zpracovány do elaborátu stavebně-historického se záznamem nálezových situací do fotografií a půdorysů. Průzkum z roku 2004 zcela přepracoval dosavadní poznatky a závěry pasportu SÚRPMO z roku 1961.
Byly rozpoznány pozůstatky staršího domu (fáze gotika I), stavěného z opuky, který můžeme časově zařadit do doby v rozpětí poslední třetiny 13. století až počátku 14. století. Rozhodně nejde o dům románský, což dokládá charakter lomového zdiva. Podle dosavadních publikovaných poznatků se situace domovních bloků a uliční síť v okolí námi sledovaného domu jeví jako stabilní již nejméně od poloviny 13. století.
Dispozičně složitější dům je zachován natolik torzálně, že lze ztěží určit, zda byl dvoutraktový nebo vícekřídlý. Dům zanikl požárem v 1. třetině 14. století. Hypoteticky lze uvažovat, že předpožárový dům mohl být ještě součástí církevního majetku kapituly u sv. Jiljí. Nezodpovězenou zůstává otázka, zda je zničující požár domu možné vztáhnout k roku 1316, kdy byla postižena podstatná část Starého Města. V tom případě je zde ovšem hiát 20 let, kdy by musel starší dům zůstat v ruinách. Ze vztahu k širším souvislostem je jistě potřebné připomenout, že výstavba k roku 1337 po předchozím požáru časově souvisí s velkorysou výstavbou síňového trojlodí sv. Jiljí, patrně za biskupa Jan IV. z Dražic.
Z představených výsledků vyplývá, že prostorově velkoryse dimenzovaný gotický dům z konce 30. let 14. století náležel ke standardu dobového bydlení, zcela srovnatelného s prostředím feudálních sídel. Srovnání s výsledky z dalších průzkumů dokládá, že jde o příklad nejvyšší úrovně bydlení své doby v Praze.
Pokud budeme hledat dispoziční souvislosti domu s již známými domovní typy, zjistíme, že sledovaný dům ve fázi gotika II k roku 1337 je výsledkem zcela jedinečné situace. Základní prostorové uspořádání lze charakterizovat jako dům na široké parcele, hledíme-li na hlavní průčelí s vjezdem od severu. Specifická situace na souběhu ulic pak způsobila, že dům je vlastně samostatně stojící stavbou, navazující na další zástavbu pouze ve své jihozápadní části. Tím mohly být dostatečně prosvětleny všechny místnosti. Prosvětlení všech obytných místností z ulice nabídlo možnost hloubkového prodloužení střední části domu až k zadnímu, dvornímu průčelí. Vznikla tak bohatě dimenzovaná, hluboká střední partie, obsahující dva trakty za sebou. V přízemí je to síň a dlouhý průjezd, takže příchozímu se na první pohled dům jeví jako zdánlivě hloubkově orientovaný podél hloubkové parcelní čáry, kterou zde tvoří Jalovcová ulice.
Křídlo při Jalovcové ulici je do značné míry definováno využitím zbytků starší zástavby (fáze I) a jihozápadním směrem dokonce ještě pokračovalo dále. V této části dispozice proto připomíná situaci domů s hloubkovou orientací, ve více traktech za sebou, seřazených podél průjezdu. Záměrem výstavby po požáru bylo však postavit šířkově orientovaný dům a tak část starší zástavby proti nově zřízenému průjezdu nebyla využita.
V patře umožnilo hloubkové rozvinutí střední partie domu vznik dvou prostor za sebou: horní síně a v čele domu rozměrného sálu. Porovnáme-li obvyklá provedení domu, kde je síň v patře určena k reprezentaci a pobytu (máshaus), je v případě domu čp. 234 zjevná funkční diferenciace. Projevuje se prokázaným oddělením komunikační síně a reprezentativního sálu.
Další charakteristikou domu je skutečnost, že se všechny obytné místnosti po přestavbě kolem roku 1337 prokazatelně ocitly v patře. Na Starém Městě jde v tuto dobu zřejmě již o zcela běžné řešení, neboť přízemí bylo přirozeně používáno k obchodním účelům. Tím se námi sledovaný dům a jiné obdobné příklady z Prahy liší od nedávno dobře prozkoumaných a publikovaných domů na šířkových parcelách menších měst (např. Znojmo, Touškov). Zde se světnice nacházejí v přízemí domu. Světnice známého znojemského domu v Zelenářské ulici čp. 15 pochází přibližně ze stejné doby jako světnice domu v Jilské ulici (dendrodata kolem roku 1320).
Budeme-li sledovat linii srovnání jak s typem šířkového domu i typem hloubkově orientované dispozice (zde podél Jalovcové ulice), pak zjistíme, že světnice se nachází na relativně neobvyklém místě. Není totiž v čele domu ani nad zadní částí hloubkově orientovaného křídla s komorami, ale na opačné straně, při volném jihovýchodním nároží. Prosvětlení celé dispozice domu ze všech stran umožnilo umístit světnici v podstatě kamkoliv, tudíž byla vybrána poloha v nejpříhodnějším osluněném místě. Další výhodou, vyplývající ze zvolené polohy světnice, byla možnost situovat topeniště do zbytkového půdorysného trojúhelníku, který příznivě zvětšil prostor horní síně a umožnil jeho odsunutí mimo vlastní půdorys síně.
Obecnější srovnávací platnost mají některé funkční a konstrukční podrobnosti, doložené průzkumem a ze souvislosti dendrochronologicky datované k roku 1337, jako jsou nepřímo obsluhovaná kamna ve světnici a k nim náležející topeniště, které má již vyspělou podobu, užívanou běžně až do poloviny 19. století. Jiným progresivním prvkem je již k tomuto datu doložené řezání záklopových prken na katru. V místnosti (314) vybízí ke srovnávacímu studiu ?režná? podoba trámového záklopového stropu se soustavou hřebů, které by mohly souviset například s přichycením malovaného plátna na spodní plochu stropu. Dalším významným poznatkem, možná se všeobecnější platností, je rozhodující podíl plochostropých místností, vyjma nezbytného nespalného polosuterénního sklepa (013 + 014) a sklepní šíje (01), beztak přejatých ze starší stavební fáze. I působivá obkročná žebrová klenba v přízemí pochází až z mladší gotické stavební etapy.
Neméně významná je k fázi gotika II (1337) architektonicky ztvárněná podoba členění fasády domu slepými arkádami z cihelných tvarovek a zároveň snaha po jednoduché osové kompozici vnějšku i vnitřku ?světnicové? části domu na pohledově exponovaném jihovýchodním nároží domu.
Podobně jako jiné domy Starého Města tohoto období je při přestavbě užito kombinace kamene a cihly. Podstatně zastoupená cihla je zda užita na ztvárnění složitějších konstrukcí a rámování otvorů. Rozhodujícím způsobem se uplatňuje při architektonickém (kompozičním) členění fasád. Jedině další bádání může přinést odpověď na otázku, zda je obliba cihelného zdiva, v mnoha případech pohledově přiznaného, obecnou výtvarnou (estetickou) tendencí v domovní architektuře 1. poloviny 14. století, kterou vystřídá masivní nástup kamenné architektury následujícího karlovského období, pro niž bylo naopak typické hojné používání dokonale opracovaných a bohatě ztvárněných architektonických prvků a detailů. Nástup kamenné architektury je nesporně výsledkem rozsáhlých stavebních aktivit, které v Praze započaly ještě před polovinou 14. století. Je však třeba si uvědomit, že v případě domovní architektury nejde o časově ostře ohraničené jevy, ale o částečně paralelní vývoj, kdy podíl jedné složky vůči druhé, tedy cihly a kamene klesá, resp. stoupá. Proto je zde možné uvažovat pouze o převládající tendenci.
Zhodnotíme-li všechny rozpoznané zásahy pro pozdně karlovské a raně václavovské období, zjistíme, že nedošlo k žádné závažné úpravě dispozice, pouze v jednom zjištěném případě šlo o konstrukční úpravu (průvlak v sále).
Uplatnění kamenných ostění oken, která zrušila starší cihelné členění fasád, nepochybně dokládá posun v estetickém, či chceme-li, slohovém názoru. Čtyřicet let starý dům nemohl být v takovém stavu, aby vyžadoval přezdívání částí zdiva, aniž by k tomu nutila zásadní změna jeho dispozice. Kromě toho víme, že stropní konstrukce i výdřeva světnice zůstaly zachovány. Podstata úprav tedy spočívala v ?modernizaci? architektonického detailu a tím i celkového vnějšího výrazu. Estetika členění z cihel byla zřejmě již za zenitem obliby a bohaté prostředí tohoto domu umožňovalo reagovat na posun ve slohovém názoru.
Vložení žebrových kleneb do přízemí patří do stejné skupiny úprav, jako prolomení oken s bohatě profilovaným ostěním. Náhrada bezpochyby funkčního trámového stropu klenbami byla projevem luxusu a reprezentativních ambicí stavebníka.
Zvolený systém obkročných kleneb je zároveň vizuálně atraktivní a zřejmě reaguje na již existující obkročné klenby v Praze nebo jejich dobové rozšíření obecně. Jeví se nám, že prostor nepravidelného tvaru vybídl k neobvyklému obrazci, v němž je výtvarné i technické řešení v rovnováze.
Krátké období držby domu Jiřím z Poděbrad se zřejmě zapsalo výmalbou se znakovou galerií v sále 1. patra, která sama o sobě dokládá mocenské ambice tehdejšího majitele. I ostatní dochované fragmenty výmalby svědčí o vysoké úrovni obytné a reprezentační kultury v období pozdního středověku. Na rozdíl od předhusitského období, kdy dům náležel bohatým měšťanům, byl dům až do 17. století šlechtickou městskou rezidencí.
Na vysoké kvalitativní úrovni své doby setrvává dům i po renesanční přestavbě. Kromě zřízení reprezentativního schodiště se základní dispoziční rozvrh nemění. Jak je obvyklé, přibývá počet vytápěných místností a nahrazuje se kamenická práce a výmalba slohově aktuálními formami.
V barokním období pak demoliční záměr dominikánů paradoxně zakonzervoval středověký a renesanční stav až do počátku 19. století, kdy byl dům přestavěn na nájemní. Přitom došlo k předělení a úpravě většiny starších dispozic. Nejcitelněji bylo přirozeně postiženo 2. patro domu a navazující krov. Prvořadým cílem bylo získat maximum obytné plochy. Jak již dnes víme z mnoha jiných dokladů, tato překotná přestavba a úprava starší zástavby proběhla v Praze v několika vlnách na sklonku 18. a v 1. čtvrtině 19. století. Bezpochyby je dokladem přílivu venkovského obyvatelstva do měst, jenž byl výsledkem josefinských reforem.
Prokázané historicko-dokumentární a umělecké kvality objektu jsou alarmující. Ve většině domů pražské středověké a renesanční zástavby lze očekávat další zásadní nálezy, které nepochybně zpřesní obraz podoby a proměn středověkého a renesančního domu a jeho souvislostí. Tím spíše vyvstává naléhavost předstihových průzkumů, které včas upozorní na dosud netušené hodnoty a následná památková ochrana.