Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Dagmar Černoušková, Josef Janeček, Karel Ksandr, Pavel Zahradník
Nové poznatky ke stavební historii vily Tugendhat a k její obnově a rekonstrukci v letech 1981–1985

In: Průzkumy památek 1/2008, ročník 15, str. 89-126

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: V roce 2001 byl zpracován stavebněhistorický průzkum brněnské vily Grety a Fritze Tugendhatových. Vzhledem k mimořádnému významu stavby, která je stěžejním evropským dílem architekta Ludwiga Miese van der Rohe z let 1928-1930, byl SHP zpracován jako nadstandardní. Byl sestaven multiprofesní tým odborníků pod vedením Karla Ksandra, kteří před několika lety zpracovali SHP pražské Müllerovy vily od architekta Adolfa Loose. Byla prostudována veškerá dostupná odborná literatura týkající se stavby od doby jejího vzniku a byl proveden podrobný archivní průzkum, který všechna dosud literaturou uváděná fakta a data opětně prověřil a příp. poopravil či doplnil. Shromážděny byly prakticky veškeré plány dostupné v České republice (cca 300 ks plánů uložených v Muzeu města Brna a v dalších archivech), a v informativních kopiích i plány z Miesova archivu v Muzeu moderního umění v New Yorku. Byly sestaveny soubory fotografií z meziválečného a z poválečného období, zejména z konce 60. let. Dále fotografie z roku 1980, kdy byla vila již ve vážném havarijním stavu, a fotografie z roku 1985 - po dokončení obnovy vily (Archiv města Brna). Byly provedeny také průzkumy přírodovědné (stratigrafie podstatných povrchů - omítky, nátěry apod.) a byly zpracovány náměty pro památkově-restaurátorskou obnovu stavby. Dále byl pořízen soupis vnitřního mobiliáře a rozbor zahrady včetně rostlinného inventáře. Do SHP byla zahrnuta také svědectví doposud žijících osob, které v minulosti byly s tímto objektem v kontaktu.
Již v rámci SHP a poté i následně byla důkladně analyzována obnova a rekonstrukce vily z let 1981-1985, která byla a doposud často stále je prezentována velmi negativně. Zazněly a byly publikovány názory, které byly buď neúplné nebo zkreslené a mnohdy zcela nepravdivé. Nikdo z kritiků však neprovedl důsledný a objektivní rozbor celé tehdejší situace, kterou tvořila řada aspektů, o nichž není mnohé známo. Obnovu stavby z 80. let poprvé veřejně kladně zhodnotil Karel Ksandr v roce 2004 a tento názor podpořil také Ivo Hammer, který v objektu v letech 2003 - 2005 vedl a prováděl restaurátorské průzkumy, na základě jejichž výsledků mj. konstatoval, že brněnskou vilu Tugendhat lze dnes označit za nejautentičtější Miesovu stavbu v Evropě. Oba se na základě prostudování projektové dokumentace z let 1981-82 a podrobného terénního průzkumu shodli na tom, že projekt obnovy a rekonstrukce vily v 80. letech byl na tehdejší dobu vysoce profesionální. Tuto skutečnost také připomněli na mezinárodní konferenci MATERIALITY v Brně v roce 2006, kde rovněž vystoupil Josef Janeček se samostatným referátem na toto téma. Vlastní realizace pak proběhla v rámci soudobých finančních, technických, materiálových a technologických možností, a to téměř výhradně domácí provenience. Je třeba jasně zdůraznit, že vila nebyla obnovována a rekonstruována pro ni samu ? jako instalovanou památku moderní architektury. Velmi limitující v mnoha směrech byl zvláště v tehdejší společenskopolitické situaci investor, kterým byl odbor vnitřních věcí Národního výboru města Brna. Pro tohoto investora byla vysoce odborná hlediska na obnovu stavby a z toho např. plynoucí kooperace se zahraničními partnery zcela irelevantní a navíc poměry v socialistickém Československu nebyly pozitivně nakloněny těmto aktivitám. Vezmeme-li v úvahu jen tyto skutečnosti a také nepříznivý stavebnětechnický stav, ve kterém se tehdy objekt nacházel, lze jednoznačně konstatovat, že obnova a rekonstrukce v 80. letech vilu Tugendhat zachránila.
Od roku 1994 je vila Tugendhat v operativní správě Muzea města Brna a v roce 2005 zde vzniklo Studijní a dokumentační centrum. V rámci jeho badatelské činnosti se podařilo získat řadu nových cenných pramenů. K zásadním z nich patří DVD záznam výpovědi Ing. Josefa Janečka o okolnostech projektu a realizace obnovy a rekonstrukce vily v 80. letech, který byl pořízen přímo ve vile Tugendhat v únoru 2006. Dále jsou to např. unikátní fotografie z roku 1959 od brněnského fotografa Miloše Budíka a barevné fotografie z roku 1969 od německého architekta Petera Zerwecka. Autoři příspěvku shrnují nejpodstatnější momenty ze stavební historie brněnské vily Tugendhat, které přinesl SHP v roce 2001 a které byly v následujícím období doplněny novými poznatky, získanými v rámci činnosti Studijního a dokumentačního centra. Samostatným tématem je obnova vily v 80. letech a nejčastěji diskutované otázky, které byly a jsou předmětem kritiky. Obrazovou přílohu tvoří doposud nepublikovaná plánová a fotografická dokumentace.
Z hlediska stavební historie vily patří k nejcennějším objev plánů všech podlaží domu s vodovodními rozvody a se zakreslenými zařizovacími předměty v archivu Brněnských vodáren a kanalizací ze září 1929 (realizace: instalatérské firmy J. L. Bacon Brno a Ing. Ferdinand Dirmoser Brno) a průpis stavebního povolení z 26. října 1929 s celkem 36 podmínkami stavebního úřadu Zemského hlavního města Brna. Alfred Löw-Beer daroval dceři Gretě 15. března 1929 parcelu v horní části pozemku (při ul. Černopolní - Schwarzfeldgasse) za jejich rodinnou vilou na ulici Drobného 22 (tehdy Sadová-Parkstrasse). Greta Tugendhat podala 22. dubna 1929 žádost o stavební povolení. Na základě komisionelního řízení stavebního úřadu 18. května a usnesení brněnské městské rady 6. srpna bylo 26. října 1929 vydáno stavební povolení. Od 1. prosince 1930 bylo uděleno povolení k užívání stavby (v pozemkové knize jako majitelka domu zapsána Greta Tugendhat). Od 9. prosince 1930 byla již na adrese vily přihlášena tehdejší guvernantka k dětem Hedvika Jurečková (Hedwig Juretschka). Od 20. prosince 1929 do 7. února 1931 je doložen brněnský pobyt architekta Hermanna Johna Hagemanna (1902-?), který působil jako stavbyvedoucí na barcelonském pavilonu, a v Brně na vile Tugendhat vystřídal Friedricha Hirze. Na návrzích vily se vedle Miese podíleli architekt Sergius Ruegenberg (1903-1996), který je mj. autorem několika architektonických skic a designérka Lilly Reichová (1885-1947), která byla mj. zodpovědná za výběr textilií. Na návrhu zahrady, kde byla vedle vzrostlé vrby (zničena vichřicí až v říjnu 1980) zachována cestní síť z 19. století, konvenující s charakterem blízkého parku Lužánky, se podílela brněnská zahradní architektka Markéta Roderová-Müllerová (1898-1981). Ta spolupracovala s brněnskou stavební firmou Artura a Mořice Eislerových, která realizovala stavbu vily Tugendhat a tak se zřejmě dostala do kontaktu s Miesem. Absolvovala Vyšší zahradnickou školu v Lednici a pracovala v tamním zámeckém zahradnictví, externě studovala na prestižní Vysoké škole zahradnické v Berlíně-Dahlemu a poté v zahradnictví bratří Schützů v Olomučanech u Blanska.
Pozoruhodná jsou svědectví německého vojáka a architekta Louise Schobertha, který se ve vile volně pohyboval na podzim 1940, poté co se spřátelil s domovníkem Gustavem Lösslem (1904-?), který pracoval ještě pro rodinu Tugendhat a ve vile prokazatelně bydlel do začátku září 1941. V Moravském zemském archivu i v publikovaném textu L. Schobertha je doložena situace a stav domu na podzim 1940: "Als jüdisches Eigentum von der SS in "Verwaltung" genommen, war der Bau in grosser Gefahr. Drei Möglichkeiten standen zu Wahl: Abbruch, Umbau zu einem Café und Umbau zu einem Kindersanatorium. Abbruch war das Wahrscheinlichere. Inzwischen hatte man bereits das bewegliche Inventar bis auf wenige Stücke und ebenso die halbrunde Wand aus Makassar-Ebenholz preiswert abgestossen. Die grosse Onyxwand sollte demnächst an einen Friedhofssteinmetzen verhöckert werden und die herrlich gearbeiteten Einbauschränke waren ebenfalls versporchen. Um ein Haar wäre es mir gelungen, dem SS-Verwalter Lehmbrucks Mädchen-Torso in Steinguss (1913/14), der immer neben der Onyxwand gestanden hatte, abzuhandeln und "det jipsmodell" nach Deutschland zu retten." V letech 1942-45 byl dům pronajat Walteru Messerschmidtovi, který zde měl byt a kancelář. Ten zde provedl první razantní stavební úpravy (zazdění skleněné stěny ve vstupním průčelí, zazdění průchodu na horní terase, dodatečné vestavění příček aj.). Přeceňováno je bombardování města na sklonku války, kdy měly do zahrady vily spadnout až tři bomby. Místa kam spadly bomby jsou přesně lokalizovaná v požárních knihách (Archiv města Brna) a nejblíže vile Tugendhat spadly bomby v ulicích Lesnické, Lužově a Antonína Slavíka - zřejmě odtud byly následkem tlakové vlny rozbity skleněné plochy. Jedno spouštěcí okno (proti onyxové příčce), které bylo spuštěno a chráněno pláštěm obvodové zdi, se zachovalo. Při osvobozování Brna Rudou armádou v dubnu 1945 byla vila devastována kavalerií maršála Malinovského. Dle očitých svědků vodili vojáci koně přes zimní zahradu do hlavního obytného prostoru. Stav objektu po válce je podrobně popsán v Protokolu o stavu domu z podzimu 1945 (Moravský zemský archiv v Brně), kde se píše o roztřískaných oknech, o hromadách koňského trusu a odpadků v hlavním obytném patře a v suterénu, o zdevastovaném vnitřním vybavení apod. Poválečné škody sanoval v létě 1945 brněnský stavitel Albín Hofírek - zasklení vysypaných okenních ploch do malých obdélníků, nové xylolitové podlahy v červené barvě, výmalba interiérů atd. Od srpna 1945 do června 1950 ve vile provozovala prof. Karla Hladká soukromou taneční školu. Od roku 1950 byl dům využíván jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře. V roce 1964 byla opravena střecha a v roce 1967 dlažba na horní i zahradní terase - tam byl původní italský travertin nahrazen vápencovými deskami s růžovým probarvením.
Velmi cenné jsou materiály z pozůstalosti brněnského architekta Františka Kalivody, uložené v Muzeu města Brna. Kalivoda navázal koncem 60. let kontakty s Gretou Tugendhat, která v listopadu 1967 poprvé od roku 1938 navštívila Brno a svůj dům. V rámci výstavy díla Ludwiga Miese van der Rohe v brněnském Domě umění (20. 12. 1968 - 26. 1. 1969) vystoupila Greta Tugendhat 17. ledna 1969 v Brně s přednáškou (v češtině) o okolnostech a průběhu stavby vily, která patří k zásadním pramenům pro poznání domu. Na jaře 1969 bylo pořízeno podrobné geodetické zaměření vily (archiv Národního památkového ústavu - Územní odborné pracoviště Brno), které má klíčový význam pro obnovu stavby, neboť jsou zde zakresleny původní zařizovací předměty, radiátory, vypínače apod. V dubnu 1969 jednal František Kalivoda s Markétou Roderovou-Müllerovou o obnově zahrady, která zdůraznila Miesovu koncepci velkých travnatých ploch s ojedinělými porosty v duchu tzv. zdůrazněné prázdnoty (betonte Leere) a byla připravena vypracovat plán osázení zahrady podle Miesovy koncepce (včetně vybavení zimní zahrady). Spolupráce na obnově vily byla dohodnuta i s chicagskými ateliéry Miese van der Rohe. V srpnu 1969 a dubnu 1970 zasedal v Brně Sbor pro restituci památkově chráněného objektu "Vila Tugendhat" za účasti Grety a Daniely Tugendhat. Na počátku 70. let však byly veškeré aktivity utlumeny. Zemřeli hlavní protagonisté (Ludwig Mies van der Rohe 1969, Greta Tugendhat 1970, František a Kalivoda 1971) a nastupující politická situace po roce 1968 podobným aktivitám nebyla nakloněna. V roce 1979 chtěla ve vile Tugendhat natáčet Georgia van der Rohe v rámci dokumentu o životě a díle svého otce, což jí však bylo politickými orgány znemožněno.
Uměnovědné výklady a interpretace nejen vily Tugendhat, ale Miesova díla vůbec, budou ještě dlouho vzrušovat generace historiků umění a teoretiků architektury. Podstatou jeho brněnské realizace je nepochybně uspořádání hlavního obytného prostoru a jeho propojení s vnější přírodou. Z filozofického hlediska se v souvislosti s vilou Tugendhat poukazuje na hnutí německé katolické moderny. Americký historik umění Barry Bergdoll a u nás Rostislav Švácha upozorňují na myšlenky filozofa Romana Guardiniho, jedné z nejvýraznějších postav německého křesťanského personalismu. Mies se s Guardinim stýkal a jeho idejí se dotkla i paní Greta Tugendhatová: "Velké prostory osvobozují. Prostor má ve svém rytmu zcela zvláštní klid, který nemůže poskytnout uzavřená místnost". Manželé Tugendhatovi zřejmě tyto filozofické úvahy znali nebo o nich alespoň diskutovali s Miesem. Guardini ve svých textech, které vznikaly současně s návrhem vily, poukazuje na to, že dobře vybudovaný niterný prostor má stupně, které vedou do hloubky (Romano Guardini: Das Gute, das Gewissen und die Sammlung, 1928). Právě tak se sestupuje do prostoru vily Tugendhat, jehož intimitu chrání strohá uliční partie domu. Naši přední a shodou okolností brněnští historikové umění vnímají "volný" a "otevřený" prostor domu jako analogický k architektuře středověku a baroka. Václav Richter srovnal Miesovu prostorovou koncepci se Santiniho radikálně barokním prostorem poutního chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Richtrův žák Zdeněk Kudělka poukázal na gotizující aspekty tohoto prostoru, které umocňuje křížový svazkový profil ocelových nosných sloupů a zrcadlový lesk jejich chromovaného krytu. Tyto interpretace konvenují také s Richtrovou pozoruhodnou periodizací dějin ?otevřeného" architektonického prostoru, který byl podle něj naplněn pouze v gotice, v radikálním baroku a ve skeletové architektuře 20. století. Miesův žák Philip Johnson a po něm i švýcarský historik architektury Sigfried Giedion vykládají interiér brněnské vily jako ?plynoucí" prostor, jehož ?tok" jen jemně usměrňuje přímka onyxové a křivka makassarové příčky v souladu s pravidelným rytmem nosných sloupů a pečlivě rozestavěným nábytkem.
Brněnská vila Tugendhat byla poprvé prezentována necelý rok po dostavbě Waltrem Riezlerem na stránkách berlínského časopisu Die Form. V následujících dvou číslech vyšla polemika Justuse Biera na téma, zda "je možno ve vile Tugendhat bydlet", dále Riezlerův komentář k této Bierově úvaze a reakce samotných stavebníků k této otázce s doslovem Ludwiga Hilberseimera. Manželé Tugendhatovi odmítli názor, že monumentální až patetický obytný prostor dovoluje jen jakési sváteční a výstavní bydlení a naopak vyjádřili absolutní uspokojení s jeho variabilitou. Nenucená domácí pohoda vyzařuje i z rodinných fotografií Fritze Tugendhata, který byl nadšeným foto a kino amatérem. Domácí odborná periodika tuto výjimečnou stavbu nejen na území Československa, ale v rámci Evropy vůbec, ostentativně přehlížela nebo ji komentovala až dehonestujícím způsobem. Architekt Jaromír Krejcar vilu nazval bibelotem moderní architektury. Jediné kladné hodnocení stavby v domácím tisku přinesl exkluzivní společenský časopis Měsíc (Der Monat), který vilu představil jako jeden z vrcholných projevů současné duševní i technické vyspělosti. Negativní postoje českých odborných kruhů jakoby předznamenaly nelehkou budoucnost vily i jejích obyvatel.
V roce 1980 byl objekt převeden do majetku města a do správy jej převzal Národní výbor města Brna (od r. 1945 byla vila v národní správě a od r. 1950 v majetku státu). V září 1980 byla vila vyklizena a v listopadu bylo rozhodnuto o její obnově a rekonstrukci. Projekt byl zadán Státnímu ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů Brno, jehož tehdejší ředitel Ing. arch. Josef Němec a ředitel Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně Ing. arch. Jiří Grabmüller se jako přátelé Františka Kalivody zasazovali o obnovu vily Tugendhat již během 70. let. Projekční tým (Ing. arch. Jarmila Kutějová, Ing. Josef Janeček, Ing. arch. Adéla Jeřábková), který zpracoval projekt v letech 1981-82, vedl Ing. arch. Kamil Fuchs (1930-1995), syn významného brněnského architekta Bohuslava Fuchse. Investorem byl odbor vnitřních věcí Národního výboru města Brna a zadání znělo jasně: dům má po obnově a rekonstrukci sloužit k reprezentaci města a k občasnému ubytování jeho hostů, přičemž složka veřejnosti byla jednoznačně vyloučena. Kamilu Fuchsovi a Josefu Němcovi se přesto podařilo do projektu probojovat myšlenku, aby se převážná část objektu vrátila do původního stavu (s ideou, že v budoucnu by mohla vila být zpřístupněna i pro širší veřejnost). Trvali mj. na tom, aby hlavní obytný prostor byl vybaven kopiemi Miesova nábytku a v tomto duchu byl zpracován i projekt interiéru. Investor však ve finální fázi tuto ideu ignoroval a interiér vybavil soudobou domácí produkcí slovenské firmy Kodreta Myjava (v roce 1995 byl hlavní obytný prostor vybaven nábytkem od italské firmy Alivar Milano).
Přístup ke zpracování projektu byl tak velmi jednoduchý. Investorovi nešlo o navrácení stavby do původního stavu. Nebyly provedeny stavebněhistorické, restaurátorské či přírodovědné průzkumy a po celou dobu prací byl striktní zákaz fotografování. Jediným zdrojem informací pro projektanty byly původní Miesovy plány a archivní fotografie (Muzeum města Brna). S finančními, technickými a materiálovými možnostmi, které byly k dispozici výhradně z tehdejších domácích zdrojů, by ani takovou obnovu vily nebylo možno realizovat. Projektanti proto pochopili, že pro zachování původních konstrukcí a prvků musí jít jen cestou oprav a zabránit tak další destrukci. Hlavní ambicí projektu bylo dostat vilu do solidního stavebnětechnického stavu a zachránit ji tak do dalších let. Zcela zásadně je třeba oddělit práci projekčního týmu a vlastní provedení stavebních prací. Investor totiž již v předstihu bez projektové přípravy prováděl dílčí odstrojování stavby, při němž došlo ke zničení některých původních prvků (investor odmítal i snahy projektantů o uskladnění některých původních prvků) a poté během realizace stavebních prací často velmi striktně doslova vetoval projekt a nutil projektanty i dodavatelskou firmu k náhradnímu řešení. Zcela bez problémů se neobešlo ani působení hlavního dodavatele, kterým byl Stavební podnik města Brna.
Stav objektu v roce 1981 odpovídal jeho využití a provozu za uplynulá čtyři desetiletí a minimální stavebnětechnické údržbě, která byla v 70. letech už téměř nulová. Subtilní ocelové konstrukce skleněných výplní v hlavním obytném prostoru a zimní zahradě, ale i ocelové rámy oken a dveří v ložnicovém patře vykazovaly značnou míru koroze, způsobenou velkými tepelnými mosty a kondenzací. Byly však jen důkladně očištěny, repasovány a opatřeny tehdy běžně dostupným nátěrem. Možnost dodávky velkoplošných skel ze zahraničí byla investorem zamítnuta a zasklení tak bylo provedeno ze dvou kusů se střední dělící spárou zatmelenou silikonovým transparentním tmelem. Jediné dochované okno proti onyxové příčce bylo na příkaz investora zničeno v dokončovací fázi stavby, neboť svou barvou a absencí dělící spáry nebylo ?v souladu" s novým zasklením (v srpnu 2006 podal toto vysvětlení člověk, který původní okno osobně rozbíjel). Dům neměl žádné statické defekty kromě terasy se schodištěm do zahrady (trhliny ve zdivu byly jen na místech, kam zatékalo). Dlažba zahradní terasy (vyměněna již v roce 1967) a stupně, které byly vlivem statických poruch rozlámány, byly provedeny ze spišského travertinu ze Slovenska (ponechání zachovaných částí původních stupňů, popř. jejich uskladnění bylo investorem zamítnuto). Díky špatné dilataci a roztažnosti betonové mazaniny byly potrhané xylolitové podlahy. Původní linoleum značky DLW nebyl problém získat, ale na příkaz investora bylo zvoleno domácí PVC, které bylo položeno alespoň v původním spárořezu. Zaoblená příčka z makassarského ebenu u jídelny byla zajištěna z kratšího výškového rozměru (oproti projektu, který respektoval původní dokumentaci) a tato diference byla proti vůli projektantů vyřešena úpravou s vysokým soklem s nevhodným podélným dýhováním. Dochované sanitární předměty v koupelnách a WC a také radiátory byly z velké části demontovány před zahájením projektových prací vlastní stavební četou investora, který o jejich zachování in situ ani o uskladnění nebyl ochoten diskutovat. Obnovena byla téměř celá kanalizace. Ležatá kanalizace však zůstala původní, neboť při tlakové zkoušce se neprojevila žádná zásadní vada (kamerový systém tehdy nebyl dostupný). V obou strojovnách spouštěcích oken byly zachovány původní nosné konstrukce, demontované pohonné jednotky byly nově doplněny. Strojovna vzduchotechniky byla ponechána a zprovozněna téměř v původním stavu, byly doplněny jen prvky, které chyběly k funkčnosti systému. Původní kotelna na koks byla přeměněna na výměníkovou stanici napojenou na venkovní teplovod. Zachování dvou kotlů zn. Ströbl na koks bylo pro investora neúnosné. Z původní technologie byl dochován výtah na popel. Horní obytná terasa byla nově předlážděna (v r. 1967 byly původní dlaždice asi jen přeskládány), repliky dlaždic se zhotovily z takových frakcí kameniva, jaké byly v původních dlaždicích a byly lity do přesných forem. Položení je podle původní kladečského plánu, travertinové sokly a hlavy zábradlí terasy jsou původní, konstrukce zaoblené lavice je také původní. Na vstupní terase z ulice Černopolní nebyly na žádost investora obnoveny zapuštěné betonové kontejnery na zeleň. Oplocení je částečně původní a nově doplněné. Střecha byla provedena zcela nově (živičná krytina). Poškozené části venkovních omítek byly nově nahrazeny v originální struktuře a byly opatřeny fasádním nátěrem na silikátové bázi v bílé barvě. Vnitřní omítky byly šetrně opraveny a opatřeny výmalbou v bílé barvě.
Obnova a rekonstrukce vily Tugendhat byla realizována od dubna 1981 do srpna 1985 (projekt 1981-1982) a 27. srpna 1985 proběhla kolaudace stavby. Celkové finanční náklady činily kolem 10 miliónů korun. Kamilu Fuchsovi a jeho týmu bylo v září 1987 udělelno zvláštní ocenění za projekt a realizaci rekonstrukce vily Tugendhat na Světovém bienále architektury v bulharské Sofii.