Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Vladislav Razím
K počátkům hradu Landštejna

In: Průzkumy památek 1/2011, ročník 18, str. 31-70

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Hrad Landštejn leží v jihovýchodním cípu Čech, při samotné historické hranici s Moravou a Dolním Rakouskem. Nejen strategicky významná pohraniční poloha je však příčinou badatelské pozornosti již od 18. století. Landštejn patří k nejrozsáhlejším hradům v Čechách, se složitým stavebním vývojem, jeho jádro se dvěma hranolovými věžemi a mohutnou obvodovou hradbou je výjimečnou pozdně románskou stavbou. Bezprostředním západním sousedem hradu, na opačné straně potočního údolí, je drobná osada Pomezí (německy Markel, Markl), s románským kostelem sv. Jana Křtitele. Vše nasvědčuje tomu, že šlo původně o opevněné městečko patřící k hradu. Doba a okolnosti vzniku hradu a Pomezí, jejich stavební podoba v době románské a jejich původce, stejně jako jejich vzájemný vztah, představují hned z několika hledisek důležité otázky. Rámcová shoda dosud panuje pouze v době vzniku hradu a kostela v Pomezí. Charakter zdiva, fragmenty jeho povrchové úpravy a skromně se uplatňující architektonické prvky umožňují klást jejich výstavbu zhruba do průběhu 1. poloviny 13. století. Cílem studie bylo shrnout a revidovat dosavadní prameny a vypovídací hodnotu románské stavební fáze hradu. Hrad se dosud netěšil většímu badatelskému zájmu, neboť výrazně utrpěl necitlivou rekonstrukcí na počátku 80. let 20. století.
Hrad Landštejn zaujal severní konec nejvyšší části zdaleka viditelného hřbetu. Dvě hranolové věže s mezilehlým palácem stojí za sebou na severojižní ose, přímo na temeni konce hřbetu. Prostor vymezený hradební zdí přiléhá k západnímu boku uvedené trojice, a leží tak v poměrně prudkém svahu. Zatímco jižní z věží má téměř pravidelný obdélný půdorys, severní je výrazně kosodélná. Tvar a natočení druhé věže byly podmíněny snahou co nejlépe ji přizpůsobit průběhu severní části hradby a orientaci kaple, kterou věž obsahuje. Dodnes je velmi dobře patrné, že obě věže byly stavěny jako solitéry, k nimž se teprve následně, na spáru, připojily jednotlivé části obvodové hradby a vnitřní zástavby. Přitom je zjevné povědomí stavitele hned na začátku o tom, jak obvodová hradba nakonec vymezí svůj areál. Prozrazuje to nápadně menší mocnost těch obvodových zdí věží, které nejsou obráceny do hradního exteriéru. Tyto vlastnosti stavby a terénu umožňují závěr, že stavba kamenného hradu začala věžemi a teprve poté následovaly hradební úseky. Nejprve musela být založena západní část hradby a teprve s její postupnou výstavbou ve vodorovných vrstvách zdiva vyrůstaly části severní a jižní, aby se až v posledku připojily k tělesům věží. Úsek hradby mezi věžemi byl nejspíše postaven nejdříve, aby zde mohla vyrůst obytná stavba.
Dostupné poznatky stavebního rozboru neumožňují přesněji stanovit délku časového intervalu mezi vznikem obou věží a částmi obvodové hradby. I když je charakter zdiva a sporých kamenických prvků umožňuje rámcově přiřadit jedné stavební etapě, lze připustit určitá přerušení nebo prodloužení v řádu let. Dispoziční a funkční charakteristika věží naproti tomu naznačuje, že jejich využívání vyžadovalo existenci dalších částí dispozice. Nápadnou vlastností celého hradu — pokud to lze dnes posoudit — je velká úspornost ve využití řemeslně náročnějších konstrukcí a výtvarně, slohově pojednaných prvků, kterou nelze vykládat jen obtížnou opracovatelností místní žuly. Vhodnější horninu lze v alespoň nejnutnějším rozsahu dovézt, jak víme z jiných lokalit. Jádro Landštejna tak budí dojem „rychlé“, jakési „základní“, především účelové výstavby. Líce zdiva jsou z lomového kamene různé velikosti (zjištěna nebyla skladba zv. opus spicatum), na nárožích tesané žulové kvádry. Také zjištěné fragmenty povrchové úpravy zdiva (zběžně rozetřená malta s rytým náznakem kvádrů) umožňují srovnání s kostelem v Pomezí.
Jako nejsamostatnější stavba hradu se jeví velká, jižní z věží, jejíž půdorys má rozměry přesahující 13,5x11 m. Uvedená prostota stavby se projevuje v absenci kleneb, interiér byl dělen pouze trámovými stropy. Zhruba 7 m vysoké přízemí bylo zcela temné, jediný původní vstup do věže byl umístěn na západní straně. Další původní otvory se nacházejí až ve 4. a 5. patře. Jde o v principu shodná tři okénka, navenek se svislým štěrbinovým ústím (výška ca 120—140 cm). Jejich nálevkovitá nika se směrem do interiéru stupňovitě rozšiřuje. Dvě z těchto okének stavitel umístil zhruba uprostřed jižní a východní strany 5. patra a třetí uprostřed východní strany o podlaží níž. Vzhled otvorů a utváření jejich špalet připouští, že kromě skromného osvětlení byla určená také ke střelbě, byť prakticky zcela neúčinné.
V interiérech jednotlivých podlaží věže nebyly zachyceny žádné stopy zařízení potřebných k delšímu pobytu, jako je prevet a krb. Zbytky prevetu, byť neznáme jeho stáří, jsou však dochovány při jihovýchodním nároží svrchního podlaží a existenci otopného zařízení (zejména krbu s jednoduše provedeným pláštěm) nelze zcela vyloučit, neboť lokální destrukce a následná necitlivá rekonstrukce mohly setřít jeho stopy. I když přízemí a jednotlivá vysoká patra měly jistě zejména skladovací účel a nesloužily k bydlení, v horních, nižších prostorách musíme předpokládat stálou přítomnost stráží.
Půdorys severní věže je svými dimenzemi velmi blízký jižní věži, liší se však specifickým tvarem. Rozdílné je také vnitřní uspořádání, způsob přístupu a další vlastnosti. Dolní podlaží představuje valeně klenutý sklep kosodélného půdorysu (cca 540x370 cm), přístupný jediným čtvercovým otvorem v klenbě, těsně u západní stěny. Otvor má hrubě opracované kamenné rámování, s drážkou pro poklop či mříž v horní hraně. Stěny sklepa, které jsou i s klenbou zcela intaktní, nevykazují žádné stopy zásahů, zejména upevnění žebříku atp. První patro věže od počátku sloužilo jako kaple. Vlastní podlaží je určeno lodi, apsida klenutá konchou je vybrána v síle východní zdi a ze stejného směru také osvětlena románským oknem, druhotně upraveným. Loď má opět valenou klenbu. Její západní část vyplňuje stejně podklenutá tribuna, osvětlená podobným, rovněž druhotně upravovaným oknem od severu. Okno má prostornou niku, jejíž podlaha výškově koresponduje s podlahou tribuny. Původní, při rekonstrukci obnovený vstup do lodi vede od jihu. Jeho portálek je takřka totožný s portálkem v patře velké věže, originální jsou však pouze obě stojky. Před rekonstrukcí zde byla patrná pochva v síle zdi pro závoru. Ze stejného směru, jen poněkud západněji, se o podlaží výš vstupovalo na tribunu. Kromě ostění oken a uvedených portálků jsou tesanými, výtvarně jednoduše pojednanými prvky v kapli ještě nárožní římsy v úrovni paty konchy a patní římsy podklenutí tribuny, v apsidě je torzo menzy z kvádrů.
Dnešní parapetní zídka tribuny je dílem poslední rekonstrukce, zdá se však, že původních je několik kamenných stupňů u okna na severním konci rubu klenby. Z lodě tedy zřejmě stoupalo na tribunu dřevěné schodiště při severní stěně. Původní je nejspíše také fragment tesané konzoly, vystupující nad vrcholnicí stejné klenby směrem k apsidě. Podle analogií lze soudit, že je spodní částí zaniklého arkýřovitého výstupku, nesoucího emporový oltář. Na původnost schodiště na tribunu lze soudit také z umístění a velikosti niky uvedeného severního okna, které takto úsporně osvětlovalo zároveň loď kaple i prostor tribuny. Jak původně vypadala zeď oddělující tribunu od lodě, nelze určit, lze však předpokládat, že sahala až ke klenbě a byla prolomena okénky.
Z průchodu mezi vstupním portálkem a prostorem kruchty vede strmé neosvětlené schodiště v síle zdi do druhého patra, druhotně zaklenutého. Původně šlo o plochostropý prostor nejasné výšky, patrně určený k obývání; beze stop mohlo následně zaniknout vnitřní dělení a zařízení k vytápění, nezbytný prevet bychom mohli předpokládat na místě druhotného točitého schodiště na východní straně. O vyšších úrovních věže nic nevíme.
Snad nejzajímavějším prvkem uspořádání druhého patra severní věže je další původní vstup, umístěný při jihovýchodním rohu. Vstup není umístěn tak, aby stejně jako ostatní portálky věže vedl dovnitř příslušného patra paláce, ale od počátku byl určen ke vstupu na pavlač předstupující před vnější líc spojovací zdi. Pavlač byla nesena přibližně pravidelně rozmístěnými krakorci z tesané žuly, které byly tvořeny vždy dvěma kusy kamene nad sebou. Ze snímků před rekonstrukcí, která bohužel nahradila původní krakorce novými, je evidentní jejich hluboké osazení do masy zdiva, umožňující předpokládat původnost ve vztahu ke zdi. Podle stejných snímků byly krakorce v určité vývojové etapě paláce odsekány zároveň s okolním lícem zdi, a pavlač tak definitivně zrušena (zeď nad krakorci je renesanční). Vše nasvědčuje tomu, že pavlač byla původně ochozem, který ležel v úrovni koruny hradby, a za ním již byla jen střecha dvoupatrového paláce. Je-li tato rekonstrukce správná, šlo o ochoz typu machicoulis (fr.), stejně tak však přichází v úvahu, že podlaha ochozu byla v celé své šíři plná, bez otvorů. Situace portálku vylučuje, že by zde byl pouze příležitostně zřizovaný dřevěný ochoz typu hourds (fr.), v němž by kamenné krakorce sloužily pouze jako podpora vodorovným dřevěným nosníkům. Ochoz mohl být kromě druhého patra severní věže přístupný také z podstřeší paláce, ne však z jižní věže.
Téměř nic určitého nevíme o uspořádání plochostropého paláce mezi věžemi, na jehož existenci a včasný vznik se usuzuje rovněž na základě zmíněných vstupů do kaple, na emporu a do podstřeší severní věže. Po četných přestavbách a dílčích destrukcích rozlišil průzkum před rekonstrukcí pouze dva otvory v 1. a 2. patře, o nichž lze reálně soudit, že jsou od počátku součástí vnější, východní zdi. Nejspíše je lze přisoudit arkýřovým prevetům. Velice nejasný je také vývoj podstatně tenčí nádvorní zdi. I když je severní strana velké jižní věže zcela bez otvorů, což lze přisoudit její vyhraněné obranné úloze, lze předpokládat, že palác vyplňoval celý prostor mezi věžemi.
Stejně tak nelze stanovit rozsah a podobu románské zástavby přiléhající k ostatním úsekům asi 240 cm silné obvodové hradby. Některé stopy, nasvědčující existenci arkýřových prevetů, nemůžeme z chronologického hlediska vyhodnotit. O to cennější jsou stopy brány v této hradbě, které se zachovaly těsně při západním boku velké věže. Toto umístění působí logicky vzhledem k utváření terénu. Právě k bráně, respektive k jižní věži, směřuje od jihu skalní hřeben, při němž bylo vedení přístupové cesty nejsnazší. Prostor před bránou se však radikálně změnil s pozdějším rozvojem vnějšího opevnění, od příkopu přes vnější pozdně gotickou hradbu až po rozlehlou zemní baštu. Hlavním důvodem zániku brány a jejího přeložení na západní stranu zřejmě byla výstavba třetí velké hranolové věže před vnějším lícem jižního úseku hradby (tzv. donjonu). Z ochozu nad branou vedla dřevěná pavlač ke vstupu do 1. patra velké věže. Žádné ostatní části hradu dnes nelze románské etapě výstavby spolehlivě připsat. Týká se to také případného vnějšího opevnění, kde došlo v následujících obdobích k významným terénním a stavebním úpravám.
Území, na němž leží Landštejn, bylo po předchozích bojích v pohraničí mezi českým knížetem a babenberským vévodou připojeno na základě rozhodnutí císaře Fridricha Barbarossy z roku 1179 k Rakousku. Kolonizaci zde prováděli hrabata z Raabs, pasovské biskupství, ministeriální rod z Zöbingu a v menší míře johanité z Mailberka. Roku 1192 rod hrabat z Raabsu vymřel po meči a hrabství přešlo na dvě dcery Konráda II. z Raabsu, které si je rozdělily. Starší Sofie, provdaná za Fridricha III. z Hohenzollern, získala — obecně řečeno — východní část se sídelním Raabsem, zatímco mladší Agnes, jejímž mužem se stal Gebhard II. z významného bavorského rodu z Hirschberku, část západní. Přesnější rozsah obou dílů dnes však nelze stanovit, konkrétní místní jména známe jen zčásti. Sofie se starším synem prodala svoji část vévodovi Leopoldovi za značnou sumu dvou tisíc marek stříbra, na základě rozboru písemných pramenů nejspíše na podzim roku 1200. Zeměpanský urbář zachycuje některé statky této nové držby, které ležely v okolí Dobersberku a Kautzen, jižně od Slavonic a Landštejna na dnešním rakouském území. Z hlediska rozdělení raabského hrabství mezi dvě dědičky je zajímavá zmíněná listina z roku 1249, jíž hraběnka Kunhuta z Wasserburku, dcera Gebharta a Agnes z Hirschberku, odkazuje freisingskému biskupovi své statky v Ragz, Wikartslage, Heidenreichstein und Landestein in Austria. Zatímco Heidenreichstein leží v „západní“ části někdejšího hrabství a má později prokázané vztahy k Litschau, ležely Raabs a Weikertschlag ve „východní“ části, patřící v té době k zeměpanskému majetku. Jako obvykle tedy nemůžeme ono rozdělení chápat jen teritoriálně, ale především jako mozaiku různě velkých statků, jež Hirschberkové a vévoda drželi převážně na té či oné zeměpisné straně, zároveň však v menší, blíže neznámé míře také na straně opačné. Konkrétně v případě Landštejna tedy nemáme doklad o tom, že k roku 1249 celý patřil Hirschberkům, majetkový vztah zde mohl mít také vévoda a případně i jiné subjekty. Z těchto dalších subjektů máme vedle pasovského biskupství informace zejména o rodu z Zöbingu-Kuenringu, patřícímu k nejmocnějším ministeriálům hrabat z Perneggu, který již roku 1188 získal patronátní právo k farním kostelům v Nové Bystřici, Waldkirchenu a Kirchbergu (dnes Niklasberg) od pasovského biskupa, což nasvědčuje významné angažovanosti v pojednávaném prostoru. Stejný vztah získali Zöbingové před rokem 1232 také ke kostelu v Landštejně. Nějaký poměr Zöbingů k Landštejnu naznačuje rovněž listina z roku 1231, uvádějící svědka Hartlieba z Landštejna (první doklad jména Landštejn). Zöbingové měli nemalé majetky v Dolním Rakousku, s jedním z předních sídel ve zmiňovaném Weikertschlagu, který v predikátu užívali od roku 1178, rozsah jejich držav a doložených fojtských práv na Landštejnsku je však nejasný. Za prokázané lze považovat jejich skutečné vlastnictví vsi Bystřice (dnešní Nová Bystřice), vlastnický vztah k Landštejnu však jistý není. Zöbingové zjevně byli leníky pasovského biskupa a soudě podle výše nastíněných majetkových poměrů v kraji také hrabat z Raabsu a jejich nástupců. Vymřeli po meči roku 1232 a jejich majetky se rozpadly. Také v dalších desetiletích jsou písemné zprávy o sledované oblasti velmi kusé. V letech 1256 a 1259 se v pramenech objevuje Oldřich (Ulricus) z Landštejna, a sice v postavení svědka donace pro johanitskou komendu v Mailberku a ručitele prodeje jistého statku kláštera ve Zwettlu. V dosavadní literatuře převládá názor, že Oldřich byl některým z českého rodu Vítkovců, k rozhodnutí však dosud chybí podrobný rozbor písemných pramenů, a to rovněž k otázce Oldřichova majetkového vztahu k Landštejnu. V té době již v oblasti upevňoval svou faktickou moc český král Přemysl Otakar II., který se po vymření Babenberků v roce 1246 stal na počátku 50. let 13. století rakouským vévodou. Novému rozložení sil museli ustoupit dědicové hrabat z Raabsu, jejichž někdejší majetek získává roku 1260 od Přemysla v léno Vok z Rožmberka, a záhy se zde objevují i další Vítkovci. Po pádu Přemyslovské moci v Rakousích se Rožmberkové museli roku 1282 raabského hrabství vzdát, ale Novobystřicko a Landštejnsko přesto zůstaly Vítkovcům, a tak se opět staly součástí českého státu. Hrad byl napříště sídlem jedné z jejich větví.
K osudu Pomezí chybějí přímé prameny. Od dokladu existence zdejšího kostela patrně k roku 1232 můžeme jen odhadovat další vývoj. Nevyhodnocený dosud zůstává archeologický nález románské stavby v sousedství kostela, začleněné do obvodové hradby. Pravděpodobný je názor, že roli městečka časem převzalo blízké Staré Město pod Landštejnem, doložené však až v průběhu 15. století. Relativně časnému úpadku sídliště nasvědčují poznatky o jeho opevnění, i když zatím fragmentární, podoba urbanistické struktury a románský kostel, který neprošel dalším vývojem.
Při hledání prameny nedoloženého stavebníka je třeba zdůraznit dominantní polohu hradu a jeho monumentalitu, zejména dvojice věží. Objem jejich zdiva, rozsah půdorysu a výška, jakkoli doložená pouze u jižní z nich, vyvolávají dojem mimořádného, nadstandardního počinu. Málo pravděpodobná je proto možnost, že by hrad jako Landštejn budovali v daném místě Zöbingové, podobně je tomu však zřejmě s Hirschberky, ekonomicky sice podstatně zdatnějšími, avšak s těžištěm svého zájmu ve značně vzdálené části Bavorska.
Oprávněná jsou naproti tomu upozornění na jméno hradu, vyjadřující exponovanou pohraniční polohu, a patrně také demonstraci úkolu přímo bránit zemské pomezí. Takovéto poslání lze skutečně věrohodně přisoudit především zeměpanskému hradu, je-li navíc tento předpoklad podpořen celkovým zjevem a nákladností výstavby. Dosavadní literatura obhajující tezi zeměpanského stavebníka prosazuje bez rozdílu toho českého, přitom se však nevyrovnává nejen s absencí podpůrných pramenů, ale také s vyloženými rozpory. Je-li nepochybné, že Landštejn doložený v pramenech 30. a 40 let 13. století ležel na území Rakouska a panuje-li shoda v tom, že minimálně zápis v urbáři patrně k roku 1232 míní Landštejnem dnešní Pomezí, je třeba prověřit otázku, zda hrad mohl vystavět některý babenberský vévoda. Zde je třeba připomenout zejména dvě důležité okolnosti. Jednak koupi části hrabství Raabs vévodou Leopoldem VI. od dědičky Sofie nejspíše na podzim roku 1200, jednak výše vysvětlené zjištění, že území raabského hrabství nebylo po roce 1198 rozděleno striktně územně, ale šlo o soubor jednotlivých statků, z nichž některé svou polohou neodpovídaly oné zjednodušené představě o rozdělení na „východní“ a „západní“ část. Vylučuje tedy něco možnost, že vévoda získal po roce 1200 vliv v Landštejně, který by mu zde umožnil vybudovat hrad? Jak víme, patřili Zöbingové k ministeriálům hrabat z Raabsu, v jejichž službách kolonizovali oblast, která je předmětem našeho zájmu. Podle dobových zvyklostí je třeba počítat s tím, že po vymření hrabat z Raabsu po meči zůstali Zöbingové ve stejném poměru také k jejich nástupcům, tedy nejen k Hirschberkům, ale také k vévodovi Leopoldovi. Těžko se přít o tom, že zájem vévody o pohraniční raabské hrabství, jehož dostupnou část koupil za slušnou sumu peněz, byl také politický a strategický. Zöbingy si lze představit v roli zakladatelů a budovatelů Landštejna městečka a hradu z pověření a za prostředky vévody. Budování pohraničních hradních a městských pevností ministeriály v zeměpanském zájmu bylo zjevně rozšířenou dobovou praxí. Konkrétní průběh a souvislosti tohoto procesu v Landštejně však nelze ani odhadnout. Pozoruhodný je nález dřevěné fáze výstavby v Pomezí, a stejně tak nemůžeme vyloučit, že také na místě hradu byla před jeho dochovanou formou stavba odlišného charakteru. Absence výslovných zmínek o hradě a jeho purkrabích v písemných pramenech není rozhodující.
Při úvahách o stavebníkovi a době vzniku Landštejna je třeba nebrat na vědomí pouze celkový pohledový účinek hradu, ale také jeho konkrétní kompozici. I když staveniště hradu je značně neobvyklé, můžeme je zjednodušeně charakterizovat jako ostrožnu orientovanou šíjí k jihu. Tomu odpovídá také umístění jižní věže a brány v čele hradu. Některé prvky však nasvědčují také záměrnému akcentování východní boční strany. Pozoruhodný je předsazený ochoz na krakorcích, jehož skutečně praktickou potřebu právě na tomto nejlépe chráněném úseku hradby, stojící na stěží přístupné skále, lze sotva vysvětlit. Podobně je tomu se střílnovými otvory v posledních patrech neobvykle vysoké velké věže, které se na východě uplatňují dva, zatímco na ohroženější jižní straně jen jeden. Využitelnost těchto otvorů ke skutečné střelbě je velice sporná, jejich umístění ve svrchních patrech věže však nasvědčuje zejména tomu, že měly přispívat k její spektakulózní hodnotě. Lučištnické střílny a předsazený ochoz typu machicoulis patřily v uvažované době k nejmodernějším prvkům fortifikačního stavitelství, které musíme v kontextu Landštejna vysoce hodnotit bez ohledu na to, že právem pochybujeme o jejich skutečné účelnosti v rámci obrany. Zatímco štěrbinové střílny tohoto typu jsou v Rakousku doloženy již z průběhu 1. poloviny 13. století, z českých zemí průkazné doklady neznáme. S předsazenými ochozy je to ještě složitější. Datované příklady z uvedené doby na obou stranách chybějí. Z průběhu 2. poloviny 13. století jsou spolehlivě zachyceny dřevěné nosníky, jako na nástavbách obou městských bran v Hainburku, to však neznamená, že nebyly využívány kamenné krakorce. Lze je však uvažovat zejména v souvislosti s věžními ochozy a arkýři, zatímco u hradebních kurtin jsou dosavadní předpoklady pro střední Evropu velmi zdrženlivé. Položíme-li si otázku, který ze zeměpanských stavebníků měl větší předpoklady použít uvedený typ střílen a ochozu na Landštejně, svědčí známé skutečnosti opět spíše pro rakouského původce. Konkrétně je třeba docenit zejména intenzivnější účast babenberských panovníků a jejich družin na taženích do vyspělejších středomořských oblastí, která se nejspíše projevila také na typologii a celkovém vybavení dochovaných fortifikačních staveb, na čele s městským opevněním Hainburku. Domníváme se, že předsazený ochoz, střílnové otvory v nejvyšší partii velké věže, případně další, zaniklé prvky na severní věži, avšak zároveň také samotné mohutné dvouvěží, výrazné právě v pohledu od východu, měly silný demonstrativní účel, s cílem na větší dálku prezentovat hrad Landštejn jako silnou pohraniční pevnost. Snaha „zviditelnit“ hrad právě z východní, respektive severovýchodní strany, a takto jej cíleně nasměrovat jako symbol státní svrchovanosti v blízkosti hranice, můžeme rovněž pokládat za indicii rakouského původce stavby. V rámci interpretace Landštejna jako zeměpanského pohraničního hradu si nelze blíže nepovšimnout také stavebního typu („věžní“) kaple, která nebyla jen drobnou soukromou oratoří, ale splňovala vlastnosti kostela se západní tribunou, byť půdorysně nevelkého. Podobu kaple a její význam však bude třeba teprve náležitě vyhodnotit, stejně jako její souvislost s prostorem pod podlahou. Tuto zcela temnou místnost bychom samozřejmě mohli jednoduše považovat za úložný prostor nějaké zvláště cenné komodity, tomu však příliš nenasvědčuje relativně velká prostornost a velmi obtížný přístup, nemluvě o značné objemnosti interiérů velké věže a případně dalších staveb, poskytujících další možnosti ukládání. V úvahu proto přichází také primární určení pro vězení, jež by mělo v přímé návaznosti na kapli, využívanou také k právním úkonům, zvláštní symbolickou náplň. Navenek kaple ve věži, naznačující svou existenci dvěma okénky, přispívala k symbolice obranyschopnosti hradu.