Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Kateřina Adamcová
Transfery dvou sousoší na Karlově mostě. Nový pohled na sochařskou dílnu Jana Brokoffa v době okolo roku 1710

In: Průzkumy památek 1/2013, ročník 20, str. 93-116

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Když v roce 2011 odpadl velký kus římsy ze sousoší sv. Františka Borgiáše, a téměř současné pravá ruka hermovky v podobě ďábla na soklu sousoší sv. Vincence Ferrerského a sv. Prokopa na Karlově mostě v Praze, bylo přikročeno k transferu originálů do krytého prostoru s téměř stabilní teplotou a vlhkostí.
Při průzkumech, které předcházely vlastnímu zásahu na sochách a při následném rozebírání obou statuí, bylo možné pozorovat, popsat v interpretovat cenné vhledy do dosud, od doby vzniku soch, nepřístupných vnitřků – vnitřních konstrukcí a struktur soch.
Po vstupní pasáži, v níž se autorka snaží seznámit čtenáře s dosavadním poznáním založeném na studiu literatury, jejíž dosti rozsáhlý přehled uvádí v poznámce pod čarou, se zabývá v kapitole Skutečnosti vypovídající o původní podobě sousoší
předpokládanými a více – méně prokázanými povrchovými úpravami transferovaných dvou sousoší z Karlova mostu v Praze. Uvádí nejstarší zprávy dokládající někdejší podobu sousoší sv. Františka Borgiáše i sv. Vincence Ferrerského se sv. Prokopa a dalšími skutečnosti vypovídající o původní podobě sousoší na mostě a nejen těch. Zabývá se při tom převážně povrchovými adjustacemi jednotlivých transferovaných částí sousoší, tak jak byly prováděny při opravách. Přihlíží při tom vždy k celku sousoší, jeho kompozici.
U sousoší sv. Františka Borgiáše a sv. Vincenta Ferreského se sv. Prokopem sleduje tyto změny úprav povrchu až do současnosti. Autorka tuto pasáž, věnovanou povrchu transferovaných sousoší, uzavírá shrnutím, že povrchové úpravy sousoší byly až do poloviny 19. století při opravách obnovovány. Zhruba od této doby pak docházelo již jen k jejich odstraňování.
Transfery obou sousoší také ukázaly cosi jako dvě tváře brokoffovského ateliéru. Na jedné straně zde máme vynikajícího obchodníka, který tvrdě hlídá náklady na zhotovení díla, je schopen nabídnout nízkou cenu i brzký termín vyhotovení zakázky, díky čemuž se mu daří získat v dané době ty nejvýznamnější a nejprestižnější zakázky. Díla vzniklá v jeho ateliéru také sebevědomě signuje, a to na viditelných místech. Tuto pragmatickou a ambiciózní tvář dílny bezpochyby reprezentuje zakladatel tohoto ateliéru, Jan Brokoff. Na straně druhé zde máme vynikajícího sochaře, umělce schopného tvůrčím způsobem transformovat aktuální produkci nejvýznamnějšího uměleckého centra této doby, tedy Říma. Sochaře natolik talentovaného, že kvality jeho děl nezpochybnili ani k většině soch nacházejících se na Karlově velmi kritičtí bratři Maxové a že jeho díla byla schopna překročit hranice času a stát se inspirací pro další generace sochařů. Sochaře, jehož skulptivní cítění je natolik vnitřně blízké antice, že s výjimkou V. Prachnera, J. V. Myslbeka nebo J. Štursy, nemá v dějinách českého sochařství sobě rovného. Tuto tvář bezpochyby zastupují oba Janovi synové a zvláště pak mladší Ferdinand Maxmilián. Je nutné přiznat, že na úspěchu tohoto sochařského ateliéru, který ve své době patřil k nejvýznamnějším nejen v Praze, ale v celých Čechách, se osobnosti reprezentující tyto dvě tváře dílny podílely stejnou měrou.