Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Matouš Jirák, Jindřich Kolda, Jiří Slavík
Malba Tance smrti v chodbě Hospitálu v Kuksu

In: Průzkumy památek 2/2015, ročník 22, str. 31-41

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Součástí rozsáhlé obnovy Hospitálu v Kuksu, uskutečněné v rámci projektu Integrovaného operačního programu pod názvem Kuks - Granátové jablko v letech 2013-2014, bylo i odkrytí a restaurování nástěnných maleb cyklu Tanec smrti v přízemí chodby severního křídla. Povědomí o existenci cyklu maleb, písemně prvně zmíněných v roce 1729 při cenzurní prohlídce areálu kukských lázní, přetrvalo i přes jejich zabílení v roce 1769 až do současnosti. Od počátku 2. třetiny 20. století byly malby postupně odkrývány, největší část právě v letech 2013-2014. Příležitost úplného odkryvu maleb umístěných ve čtvercových rámech s malovanými nástavci a s vysvětlujícími verši při zemi byla využita nejen k dokumentaci, ale i hledání předloh maleb a textů.
Záměr výstavby špitálního zařízení pro válečné vysloužilce, o které měli pečovat příslušníci řádu milosrdných bratří, pojal hrabě František Antonín Špork už v roce 1696, v roce 1705 však změnil nadaci ve prospěch řádu celestinek (italských anunciátek), jehož členkou se stala jeho starší dcera Eleonora Františka. V sobotu 12. března 1707 došlo na pravém břehu Labe v ose proti budovanému lázeňskému areálu k položení základního kamene kostela uvažovaného kláštera. Špork se s řádem však rozešel a 17. září 1711 vystavil novou donační listinu opět ve prospěch milosrdných bratří. Výstavba kostela a hospitálu probíhala podle návrhu architekta Giovanni Battisty Alliprandiho, vedl ji pražský stavitel Pietro Antonio Nitola a podíleli se na ní kameník Pietro della Torre a jaroměřský zedník Jakub Michel. V roce 1713 již byl kostel prakticky dokončen, stavební práce probíhaly na obou částech severního křídla a nárožní rizalitové útvary byly se zdvihaly ze základů. V roce 1715 již je uváděn dům jako vystavěný, což ale nemuselo znamenat úplné dokončení stavebních prací. Po roce 1715 se k severnímu křídlu připojila boční křídla s obytnými místnostmi špitálníků na západě a celami bratří na východě. Milosrdní bratři dostavěnou budovu v rozsahu severního křídla nynějšího hospitálu převzali až po Šporkově smrti v roce 1744 a zahájili tak činnost hospitálu. Po převzetí areálu pokračovali ve výstavě podle změněného záměru doplněním nemocničního sálu na jihovýchodní straně a hospodářského křídla na jihozápadě. Koncem 60. let 18. století vypracoval trutnovský stavitel Leopold Niederöcker návrh komplexní přestavby hospitální budovy v rokokově laděném stylu s mohutnými nárožními křídly. Z projektu byla zrealizována pouze severozápadní nárožní část, zanikla přitom nejzápadnější část hospitální chodby s třemi malbami cyklu Tance smrti.
Hrabě Špork se odchodem člověka ze života zabýval celý život a na konec lidského života soustavně upozorňovali ve svých stavebních a tiskových dílech. Jedním z tisků je i drobná tzv. Bonreposká knížka, vydaná v češtině i v němčině v roce 1721, obsahující kromě jiných i skladbu o 50 verších s názvem Der Todten­‑Tanz // Smrtí tanec. Právě její nepatrně upravené strofy doprovodily nástěnné malby v Kuksu. Skladba představuje Smrt náhle přepadající představitele všech stavů, aby je vyzvala k „tanci“ končícímu jejich skonem. Úvod tvoří pět slok o biblickém původu smrti (stvoření a pád prvních lidí), závěr přidává trojici slok s obecnou platností pro všechny „tanečníky“ (poslední soud, marnost lidského těla a znak smrti). Bonreposký Tanec smrti představuje jakýsi doprovodný komentář k proslulým „Obrazům Smrti“ (Bilder des Todes) Hanse Holbeina ml., mnohokrát reprodukovaným až do 18. století, a místy je přímo popisuje.
Pro kukské nástěnné malby jsou důležité Imagines mortis, od roku 1555 opakovaně vydávané dědici Arnolda Birckmanna. Z původních padesáti maleb cyklu se čtyři nedochovaly kvůli dispozičním změnám budovy (č. 24 až 27), pět existuje v téměř nečitelném stavu (č. 12 až 15, 48). Z nich lze tři identifikovat nápisem (č. 12, 13, 14), jednu díky charakteristickému fragmentu malby interiéru (č. 15) a jedinou nelze identifikovat vůbec. Pro určení předlohy mohla být zásadní: jde o scénu č. 48 podle Bonreposké knížky, znázorňující Marnost těla lidského (v sousedství jsou výjevy 47 Žebrák a 49 Po smrti soud). Výjev však nemá předlohu v Holbeinovi, a pokud víme, ani v jeho epigonech. Kukské malby ve stranové orientaci souhlasí s Holbeinem, ovšem s výjimkami výjevů Vozka aneb Forman (č. 38), Voják (č. 41), Hráč (č. 42), Ožralec (č. 43), Lotr (č. 44), Blázen (č. 45), Slepý (č. 46) a Žebrák (č. 47). Tyto výjevy jsou stranově převráceny, nejspíše v důsledku použití birckmannovské kopie, jak napovídá detail výjevu s Vojákem. Smrt zde útočí na vojáka šípem, nikoliv stehenní kostí. Značné zvětšení drobných obdélných předloh, nejspíše prostřednictvím kartónu, přenášené na stěnu v základních orientačních bodech i rytou kresbou, při odlišnosti formátu čtvercových ploch vedlo ke kompoziční bezradnosti malířově. Řešil ji nejčastěji rozšířením plenérových scén v pozadí, v některých případech roztažením pozic figur (Přítel právní aneb Advokát, č. 28). Technologicky jde u řemeslné i umělecké výmalby chodby o techniku vápenného secca na podkladové převážně hrubozrnné omítce a vápenném nátěru. Zdá se, že přenášení předloh na stěnu v západní části probíhalo za mokra s vyrytím základního rozvrhu do měkké omítky, směrem k východu se tyto stopy vytrácejí a rozvrh nejvýchodnějších maleb byl ryt do již suché omítky. Pravděpodobně omítání postupovalo od západu k východu a přenášení předloh zaostávalo za postupem zedníků.
Šporkovým dodavatelem holbeinovských předloh mohl být knihkupec, vydavatel a profesor altdorfské univerzity Friedrich Roth­‑Scholtz. Kukské malby vznikly snad v období kolem roku 1722, kdy si mimo jiné Špork nechal k šedesátinám sepsat svůj epitaf a v hrobce pod hospitálním kostelem, vyzdobené dalšími texty s námětem smrti, již spočívaly ostatky jeho příbuzných. Malířská výzdoba přízemní chodby hospitálu tak mohla být jistým završením ideového programu rodového pohřebiště a není vyloučeno, že se stala vizuální součástí Šporkem organizovaných multimediálních produkcí předváděných hudebníky a zpěváky formou jakéhosi procesí po jednotlivých výjevech přímo in situ. Malby byly rozvrženy tak, že při vstupu z nádvoří hospitálu proti závěru kostela se nacházely malby úvodní, vlevo (západně) pokračovaly figury světské a napravo (východně) duchovní. Toto rozdělení odpovídá i využití obou dílů hospitálu s obydlím chovanců na západě a klauzurou na východě. Ve východní části pak celý cyklus končil.
Určení autorství maleb je při jejich kvalitě poměrně obtížné. V inkriminovaném období se v Kuksu dokládá jedině „umělecký malíř“ a někdejší lyský poddaný Jan Brož († 1742), jemuž mohli pomáhat i jeho dva synové v tovaryšském věku, budoucí malíři (František) Antonín (1706 – po 1750) a Václav Ignác (1708-1761), kteří po roce 1723 vstoupili do učení ke kukskému dvornímu rytci Michaelu Heinrichovi Rentzovi. Janu Brožovi lze hypoteticky připsat i malířskou výzdobu exteriéru tzv. Starého zámku Bon repos u Lysé nad Labem. Rentz pak v období konce Šporkova života či nedlouho poté vytvořil svůj slavný cyklus 52 grafik Tance smrti, motivicky související s Holbeinovým (a tedy i s hospitálním) cyklem, ale v odlišném autorském zpracování a s jinými texty.
Kukské malby v roce 1755 renovoval jakýsi malíř Storch, lze mu připsat přemalby výjevů církevních osob (minimálně Biskupa, Opata, a Kanovníka, č. 8-10). V roce 1759 odstraňoval následky provozu válečného lazaretu po bitvě u Leuthen kukský malíř Andreas Seeman, který byl ještě v roce 1764 vyplácen za „malbu jednoho obrazu na chodbě se nacházejícího Tance smrti“, nejspíše výjevu Faráře (č. 11), jasné kopie Rentzova výjevu. Snad mu lze připsat i autorství kartuší nad rámy výjevů. K překrytí maleb došlo nejspíše v květnu až červnu 1769, kdy se celý hospitál bílil za účasti 10 zedníků, jednoho učně a malíře.
V roce 1974 provedl v interiérech hospitálu včetně chodby rozsáhlý sondážní průzkum ak. mal. Jan Živný, který zjistil existenci maleb a pravděpodobně ošetřil dva dříve odkryté výjevy (O pádu Adama a Evy - č. 2, a Kramář - č. 39). V roce 1987 odkryly ak. mal. Eva Skarolková a ak. mal. Hana Vítová s ak. mal. Pavlem Křížem další výjevy (Blázen - č. 45, a Kardinál - č. 7), restaurované v letech 1993-1995. Interpretaci provedl Jiří Šerých. Eva Skarolková a ak. mal. Dušan Černý v letech 1994-1995 odkryli a transferovali rozměrnou malbu s námětem tance smrtek, umístěnou ve východní části chodby proti vyústění chodby z východního křídla. Tato malba je mladší než cyklus Tance smrti, na své místo byla osazena v roce 2000. Konečně na podzim roku 2013 zahájil velký kolektiv restaurátorů angažovaných firmou Brandl, s. r. o. odkrývání, konzervaci a restaurování maleb na celé chodbě v přízemí hospitálu.
Kukský Tanec smrti vznikl souběžně s omítáním prostoru chodby, byl rozvržen promyšleným ikonografickým programem s určeným místem vstupu a prohlídky, nadto v letech zjitřeného Šporkova zájmu o tematiku smrti, od počátku plánován v souzvuku textu a obrazu, kdy text (publikovaný roku 1721) reaguje na konkrétní obrazové předlohy (Holbein a jím inspirovaná díla). Jako provádějícího malíře lze určit průměrného malíře, hypoteticky jej ztotožňujeme s Janem Brožem.