Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Vladislav Razím
Hrad Zbořený Kostelec jako obranná stavba doby polipanské a poděbradské

In: Průzkumy památek 1/2016, ročník 23, str. 73-102

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Hrad Zbořený Kostelec (ve středověku Kostelec nad Sázavou, okres Benešov u Prahy) byl neúspěšně obléhán roku 1449. O rok později byl dobyt a pobořen, poté opraven a znovu dobyt a pobořen roku 1467. K obnovení již nedošlo. Různě velké útržky dochovaných zdí, většinou vzájemně nesouvisející, neposkytují možnost vytvořit si ucelenější představu o stavebním vývoji hradního areálu. Podnětná a výjimečná je však příležitost zkoumat souvislosti uvedených několika dobývání na stavbě samotné, zvláště když se v okolí hradu velmi dobře dochoval systém obléhacích prací (k nim následující práce v tomto čísle časopisu).
Jádro šlechtického hradu někdy z doby kolem roku 1300 vymezovala asi 2 m silná plášťová hradba. V jejím východním oblouku snad stála válcová věž (bergfrit), na západní straně palác. Je pravděpodobné, že již před 40. lety 15. století existoval kolem větší části obvodu jádra také parkán, z jehož západní části se sestupovalo k izolované válcové věži nad řekou, sloužící jako pozorovatelna a hláska. Vstup do jádra byl na východní straně, do parkánu se vstupovalo patrně na severu (první fáze severní brány). Doba po husitských válkách se soustředila na fortifikační rozvoj hradu, mohlo však dojít také k výrazným změnám v jádru (těm se však v tomto résumé nevěnujeme). Do prvního obléhání v roce 1449 vznikla budova v oblouku hradby jádra (na místě odstraněného bergfritu, budova měla zřejmě především skladovací a v horní části obranné funkce). Nejvyšší a nejexponovanější místo hradu se tak přeměnilo v jakousi velkou baštu se silnou obvodovou zdí, v níž lze spatřovat nové pojetí a možnosti obrany. Lze uvažovat o součásti širšího trendu, který naznačují některé další úpravy starších staveb, jako snížení a adaptace bergfritů na hradech Michalovicích a Gutštejně, či vyplnění bašt a jejich úprava na rampy s postavením pro palné zbraně, jako na Sionu. Odolnost a využitelnost stavby pro těžší zbraně měla být ještě zesílena přizdívkou (ovšem blíže neznámého rozsahu) k vnějšímu líci oblouku staré hradby, a to buď před, nebo po prvním obléhání roku 1449 (kratší útvar, umístěný ve srovnatelné poloze, se dochoval před čelním obloukem jádra hradu Egerberku u Klášterce nad Ohří, někdy z pohusitského období, vnější přizdívka k exponované části obvodové hradby byla identifikována také na hradě Vizmburku, z doby před rokem 1447). Vestavěná budova na Kostelci byla poškozena při obléhání 1449 a rychle rekonstruována (nová výstavba jz. části). Snad současně, do obléhání 1450, byla přestavěna (prodloužena) severní brána parkánu.
Dobytí hradu v roce 1450 mělo podstatně vážnější dopady, neboť po něm následovalo záměrné boření. Byl stržen téměř celý severní úsek hradby jádra, a tím patrně také poškozena (vyřazena z provozu?) vestavěná budova. Podobný osud snad postihl hradbu parkánu, kromě severní brány, kterou dobyvatelé spolu s mostem do poslední chvíle z provozních důvodů potřebovali. Po roce 1450 zůstal hrad po nějakou dobu v troskách, a teprve od druhé poloviny 50. let, nebo až v příštím desetiletí, začal být obnovován, ale zřejmě již ne jako klasické polyfunkční sídlo, ale s důrazem na fortifikační stránku. Obnova se tak skládala z výstavby a úprav zděných konstrukci na straně jedné a z jen provizorních, improvizovaných opatření na straně druhé. Přitom se nabízely zkušenosti ze dvou obléhání, kdy se jistě plně projevily nevýhody vyvýšených poloh severozápadně až severovýchodně od hradu. Ochrana nějakou mohutnou, dostatečně vysokou a dlouhou štítovou zdí nepřicházela po předešlé demolici v úvahu, alespoň ne v krátké době. O to účinnější proto musela být opatření k aktivní obraně. Exponovaná část obvodu hradu umožňovala vějířovitou palbu, a to hned ve třech výškových úrovních. Nejvyšší představovalo hradní jádro, kde však došlo ke zničení a vyřazení příslušného úseku hlavní hradby. Tato ztráta byla podle výše uvedených indicií nejspíše nahrazena improvizovaným „valovým“ opevněním zhruba v linii zřícené hradby, přičemž pro toto opevnění mohla být i přes její vážné poškození nějakým způsobem využita vestavěná budova. Výšková úroveň jádra téměř odpovídala nejbližšímu hřebeni se stanovišti obléhatelů. Střední výškovou úrovní obrany hradu (asi o 6 m níže než jádro) byl parkán, jehož poškozená zeď musela být zřejmě z větší části rozebrána, s tím, že před vybudováním nové hradby zde vznikne provizorní hrazení pro ochranu palebných postavení. Severní parkánová brána byla narychlo upravena na flankovací baštu.
Problém představuje koncepční přestavba opevnění parkánu na severovýchodní straně, s novou branou u nejširší a nejhlubší části příkopu. Přístupová cesta k mostu této brány měla být co nejdelší, aby ji obránci v souladu s dobovým trendem mohli co nejúčinněji z boku kontrolovat, a navíc měla před mostem zřejmě procházet mezi valem a předsunutým opevněním. Nelze vyloučit, že součástí nového pojetí vnějšího fortifikačního systému měla být ještě další předsunutá bašta výše na hřebeni, žádné stopy se zde však nenacházejí. Obranné hodnoty nové severovýchodní brány ještě umocňovala navazující parkánová hradba s dřevěným předsazeným ochozem. Koncepční výstavba systému severovýchodní brány však nebyla do obléhání 1467 dokončena.
Konečně nejnižší výškovou úroveň obrany, v průměru asi 2 m pod úrovní parkánu, představoval val před příkopem, jehož šířka jistě umožňovala rozmístění palných zbraní. Dochovaný stav koruny valu nevylučuje, že jeho příčný profil byl v zadní části snížený, a tak umožňoval lepší krytí obsluhy děl. Nadto je třeba počítat také s lehčí obrannou linií nad vnější hranou temene valu. Děla se na val dopravovala po mostě ze západní části parkánu, který byl adaptován k jejich uskladnění. Tento doklad je ojedinělý. Val měl hrát v systému obrany hradu jistě velmi důležitou roli, proto předpokládáme, že byl právě v mezidobí mezi druhým a třetím obléháním výrazně upraven, snad s pomocí materiálu z parkánové zdi.
Dobytí Kostelce roku 1467 přineslo patrně méně boření než to předešlé. Ke znehodnocení severní brány stačilo strhnout její hlavní průčelí s padacím mostem, stejný osud zjevně potkal severozápadní bránu. Demolice severní zdi budovy v oblouku jádra se nezdařila. Kupodivu nebyla zbořena východní část hradby jádra, v níž se předpokládá brána.
Již bylo vícekrát zdůrazněno, že výzkum středověkých fortifikačních systémů doby po nástupu palných zbraní stále není na takové úrovni, aby umožnil širší, propracované závěry. Zvláště s přihlédnutím k tomuto stavu výzkumu pokládáme hrad Zbořený Kostelec za velmi významnou lokalitu, a to bez ohledu na to, zda se nám podařilo ve všech bodech správně rekonstruovat jeho proměny v závěrečných desetiletích existence. Důležitější jsou zřejmé vývojové trendy, vymezené rokem 1467.