Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Dalibor Prix
Přestavba kostela sv. Martina v Sedlčanech ve 14. století

In: Průzkumy památek 1/2017, ročník 24, str. 3-38

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Sedlčany ve středních Čechách (okres Příbram) představují malé město v zvlněné krajině v podhůří Vlašimské pahorkatiny, položené nad soutokem potoka Mastníku a Sedleckého potoka. V dochovaných písemných pramenech vystupují jako trhová ves poprvé v roce 1294. Sedlčany tehdy náležely k majetku pánů z Hradce, ve 13. století jedné z nejvlivnějších větví významného šlechtického rozrodu Vítkovců. Pravděpodobně Oldřich (I.; † po 1282) nebo jeho syn Oldřich (II.) z Hradce († krátce před 1312) nechali v Sedlčanech vystavět přibližně mezi lety 1275–1287 zděný farní kostel sv. Martina. Jeho dochované části tvoří torzo obdélné sálové lodi s představenou štíhlou západní věží, asymetricky posunutou k severnímu okraji západního průčelí a lícující se severní stěnou lodi. V tom kostel navázal na stavební typ oblíbený v průběhu 13. století v okolí (např. kostely v Olbramovicích, Nechvalicích a Vojkově). Pozůstatkem polygonálně uzavřeného zaniklého presbytáře je pravděpodobně svorník s rostlinnou reliéfní výzdobou, dnes sekundárně vezděný do novověké přístavby na severní straně korpusu. Uvnitř lodi se k západní zdi přikládala tribuna o dvou nestejně širokých čelních lomených arkádách, podklenutá dvěma poli křížové žebrové klenby. Kostel tak náleží k důležitým příkladům přežívání raně středověké funkčí a hierarchické struktury hluboko do druhé poloviny 13. století. Vznik sedlčanské tribuny ovšem je patrně výsledkem složitějšího stavebního vývoje a zdá se, že v jisté chvíli bylo v kostele počítáno s tribunou o třech arkádách na dvou osmibokých pilířích. Použití zděné západní tribuny přitom rovněž vycházelo z regionální tradice (např. tribuny kostelů v nedalekých Nechvalicích, Obděnicích, Vysokém Újezdu ad.), stejně jako artikulace vstupního portálu, jehož průchod byl formován do podoby malebného, vespod otevřeného trojlistu (podobné portály jsou známé zejména z kralovských hradů v Písku a Zvíkově, ale též z hradu ve Strakonicích; vsazený plný trojlist v průchodu se však v okolí Sedlčan vyskytoval již ve třetí čtvrtině 13. století např. u kostelů v Kamýku nad Vltavou nebo ve Vysokém Újezdu).
Počátkem 14. století se trhová ves Sedlčany stala komorním zbožím českého krále Jana Lucemburského. V okolí v této době probíhaly pokusy o těžbu zlata. Snad tehdy, v první polovině 14. století, došlo severně od kostela k lokaci městečka s přibližně čtvercovým náměstím obklopeným domy. Naděje vkládané do težby drahých kovů se však patrně v Sedlčanech ukázaly liché. Už v roce 1337 král Jan Lucemburský zastavil Sedlčany i se zlatými doly Petrovi (I.) z Rožmberka. Po Petrově smrti († 1347) se majetku ujali bratři Jindřich, Oldřich (IV.) a Meinhard z Hradce, kteří však již v roce 1352 Sedlčany s příslušným statkem postoupili bratřím Petrovi (II.), Janovi, Joštovi a Oldřichovi z Rožmberka. Z nich sourozenci Petr (II.) a Jan z Rožmberka ve spolupráci se sedlčanským farářem Othmarem přistoupili kolem roku 1379/1380 k podstatné přestavbě a zvětšení kostela. Korpus byl na jižní straně znatelně rozšířen a zvýšen, stejně jako byla novým zděným patrem s kružbovými okny zvýšena věž v západním průčelí. Starý raně gotický presbytář byl zbořen a nahradil jej nový, delší, obdélný, na východě rovně uzavřený presbytář, k němuž na severu přiléhala obdélná sakristie­‑kaple s oltářem sv. Kateřiny. V letech 1383–1384 bylo při tomto oltáři ustaveno věčné kaplanství pro kněze Kříže, kaplana bratří z Rožmberka. Sakristie­‑kaple si dodnes uchovala dvojici původních křížových žebrových kleneb a velké okno v ose východní zdi, jehož původní (zaniklou) kružbu nahradil v letech 1863–1864 stavitel Bernard Grueber novou kružbou. Presbytář byl do roku 1382 zaklenut na západě jedním polem křížové žebrové klenby a ve východním, hlubším poli nezvyklou obkročnou klenbou složenou z hlavního trojúhelného pole s vloženým trojpaprskem žeber a dvoudílnými klenbami v severo- a jihovýchodním koutě. Podstatou tohoto klenebního typu je záměrná iluzivní hra vytvářející pomyslné napětí mezi racionálním, přehledným, pravoúhlým půdorysem presbytáře a dynamicky působícím odlišným klenebním útvarem s trojúhelným polem směřovaným do hlavního centrálního bodu v ose východní stěny mezi dvojicí velkých oken. Nejedná se přitom o iluzivní pseudopolygonální sklenutí, jak je analyzoval Jakub Adamski, ale o nezávislou klenební alternativu, kterou ve svých přehledech klenebního umění středověké Evropy nedocenili např. Karl Heinz Clasen nebo Norbert Nussbaum.
Malebný obrazec klenby presbytáře kostela sv. Martina v Sedlčanech zaujímá významné místo mezi středoevropskými klenbami 14. století, nezávislými na klenebních kreacích Petra Parléře v Praze. Poprvé se s podobně organizovanou klenbou v monumentálním provedení setkáváme mezi lety cca 1320–1346 ve vysokém chóru katedrály sv. Václava a sv. Stanislava v Krakově v Malopolsku. Krakovský dóm ovlivnil ať již přímo nebo nepřímo řadu dalších staveb ve střední Evropě. Na jedné straně se s podobnými klenebními útvary setkáváme ve slezské Vratislavi, kde se tyto obkročné klenby uplatnily v jiném kontextu v tzv. pseudotranseptu katedrály sv. Jana Křtitele (mezi lety 1342–1350) a v presbytáři mansionářské kaple Panny Marie (1354–1361), v jednom ze sálů v přízemí pruského hradu Heilsberku (Lidzbark Warmiński; asi 1355–1373) a v mansionářské kapli Panny Marie opět v katedrále v Krakově (1382–1390). I když část z těchto příkladů páni z Rožmberka jistě dobře znali (Vratislav, Krakov), rozhodující pro jejich příklon k tomuto klenebnímu útvaru pravděpodobně bylo jeho použití v presbytáři konventního kostela kláštera premonstrátů ve Schläglu v Mühlviertelu v Horním Rakousku. Zde byla klenba, v principu velmi podobná klenutí v Sedlčanech, použita k zaklenutí východního pole s hlavním oltářem v prodlouženém novém presbytáři kostela Panny Marie mezi lety 1321–1344 (klenba ve Schläglu, pokrytá raně barokním štukovým dekorem, je většinou kladena do 15. století). Úzké vztahy mezi pány z Rožmberka a klášterem ve Schläglu ve 14. století pravděpodobně vedly k převzetí schläglského klenebního vzorce některými rožmberskými stavbami. Nejstarším příkladem mezi nimi byl asi presbytář městského kostela sv. Petra a Pavla v Soběslavi, kde podobná, avšak na přelomu 15. a 16. století odstraněná klenba vznikla zhruba kolem roku 1375. Následně byl týž vzorec aplikován v letech 1379/1380–1382 v presbytáři kostela sv. Martina v Sedlčanech. Pravděpodobně souběžně (v době kolem roku 1380) bylo podobné schéma presbytáře a klenby uplatněno v jiném venkovském farním kostele na majetcích pánů z Rožmberka, a to v Oldřichově (okres Tábor). Atraktivní příklad rožmberských staveb byl vzápětí napodoben v kostele sv. Mikuláše (dnes sv. Bartoloměje) v Kondraci (okres Benešov) a nedlouho po té také při přestavbě kostela sv. Fabiána a Šebestiána v Živohošti (okres Příbram). V Živohošti však došlo během výstavby ke změně projektu a výsledná klenba se již poněkud odchyluje od sedlčanského příkladu. Do skupiny těchto staveb lze ještě pravděpodobně počítat i přestavbu kostela sv. Havla ve Střezimíři (okres Benešov). Epilogem obliby kleneb schläglsko-(soběslavsko)-sedlčanského typu je potom zaklenutí presbytáře kostela Panny Marie v Nezamyslicích z doby kolem roku 1390.