Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Štětina
Kostel sv. Václava v Hulíně

In: Průzkumy památek 1/2017, ročník 24, str. 57-88

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Osídlení v místě pozdějšího města Hulína (okr. Kroměříž, Zlínský kraj) vznikalo v komunikačně exponované poloze, jejíž význam předurčila trasa dálkové komunikace, spojující jižní a střední Moravu. V místě, kde tato významná cesta překračovala rozvětvená ramena řeky Rusavy, vyrostlo již v raném středověku nížinné sídliště. Ve 12. a první polovině 13. století se změnilo v trhovou ves - hospodářské a správní centrum okolních markraběcích statků. Význam osídlení v době kolem roku 1230 stvrdila výstavba rozsáhlého románského kostela sv. Václava. Kostel, budovaný z pravoúhlých tesaných kvádrů, měl dispozici s plochostropým jednolodním, na něž na východě navazoval obdélný závěr s apsidou a na západě hranolová věž přibližně čtvercového půdorysu. Loď prosvětlovala řada prostých, půlkruhově završených oken a zevně členil bohatě utvářený sokl a nárožní lisény, pravděpodobně podpírající později odstraněný obloučkový vlys a korunní římsu. Západní část interiéru lodi zaplňovala zděná empora, přístupná schodištěm v tloušťce severní zdi nejen z lodi, ale samostatným vstupem i zvenčí. Vrcholem architektonicky kvalitní výbavy kostela je monumentální severní ústupkový portál, jehož půlkruhové archivolty vynáší dvě dvojice tordovaných sloupků, završenými bohatě zdobenými hlavicemi s vegetabilními a zoomorfními motivy. Vytříbená architektura kostela poukazuje k souvislosti s některými prvky soudobé architektury německých a rakouských cisterciáckých klášterů, ale především s bazilikou kláštera cisterciáků v nedalekém Velehradě, budovaném od roku 1204. V bezprostředním sousedství kostela vyrostla tvrz, obehnaná příkopy a valy. Po celé 13. století Hulín zastával důležitou roli střediska okolních zeměpanských, později biskupských statků, což dokládá pobyt krále Přemysla Otakara I. roku 1224 a moravského markraběte Přemysla v roce 1238. Roku 1261 se Hulín stal majetkem olomouckého biskupství a ve druhé polovině 13. století představoval, společně se sousedním městem Kroměříží, centrum zdejšího biskupského majetku. Ve druhé půli 13. století se starší trhová ves přeměnila v město, vybavené relativně pravidelným náměstím a uliční sítí, omezenou prostorem ostrova, na němž město vyrůstalo. Přirozená síť ramen Rusavy, doplněných mlýnskými náhony zajišťovala městu, které nikdy nedostalo zděné opevnění, relativní bezpečí. Tvrz byla kolem roku 1294 přestavěna a rozšířena v biskupský hrad, využívající výhodné polohy na jižním, Rusavou chráněném obvodu města. Středověké město doplnilo několik předměstí, čímž Hulín získal značně komplikovaný půdorys, dochovaný až do současnosti. Snad v pozdním 13. století (za biskupa Dětřicha z Hradce?) byla provedena gotická úprava věže, jejíž interiér s emporou nově propojil široce rozepjatý lomený oblouk. Výsledkem středověké stavební aktivity nejspíše byla i severní přístavba, zbudovaná možná jen ve formě lehčích konstrukcí. Snad ještě předrenesanční původ měla jednoprostorová sakristie, přiložená k severní stěně presbytáře a známá díky plánu barokní přestavby, ale i nálezům základových zdiv in situ. Renesance, v hulínských poměrech charakterizovaná mnohostrannými aktivitami zdejších agilních farářů, znamenala období relativního klidu a hospodářské prosperity, které se projevilo opravou kostela a především zřízením věže (1583-1584), náhradou za destruovanou či rozebranou věž románskou. Současně s věží, zčásti zbudovanou ze sekundárně použitých kvádrů z románské věže, vyrostlo i točité schodiště při jejím severním boku. V druhé fázi renesanční přestavby, v letech 1618-1619, vznikla klenutá předsíň, předložená před románský severní portál. S renesančně přestavěnou farou kostel spojily písemně doložené dřevěné lávky, vybudované nad valy a příkopy přetrvávajícími ze středověkého opevnění. Po několikerém poškození v průběhu třicetileté války byl farní kostel znovu obnoven v závěru 17. a na samém počátku 18. století, včetně výbavy novým mobiliářem, soustavně pořizovaným i v následujících desetiletích. Jedinečná svědectví o pozdně renesančních a barokních úpravách kostela i dění ve farnosti zachovala kronika hulínského městského písaře Samuela Tupáčka. Roku 1747 barokně upravený kostel poškodil požár, který se stal podnětem jeho velkorysé obnovy, dokončené v roce 1754. Románský presbytář s apsidou byly odstraněny, chrám byl rozšířen do dvounásobné délky a v interiérech zaklenut plackovými klenbami. Barokizována byla i románská loď, kterou s novostavbou východní části sjednotila střídmě pojatá fasáda. Autorské určení projektanta není jisté, snad lze uvažovat o biskupském architektovi Ignáci Josefu Cyranim z Boleshausu, v dané době realizujícím několik významných zakázek v sousední Kroměříži. Dendrodata, získaná průzkumem dřeva krovu barokní valbové střechy dokládají, že v první fázi byla zastřešena novostavba východní části a následně obnovená románská loď. Vnitřní prostory kostela doplnila výzdoba především z dílny kroměřížského sochaře F. O. Hirnleho a hulínského malíře J. Nevídala. Do roku 1780 se hlásí klasicistní portál osazený v podvěží západní věže, které převzalo funkci hlavního vstupu do kostela; románský severní portál zůstal však i nadále zachován. Současně vznikla i hudební kruchta, zaujímající prostor románské empory. Další zásahy, realizované v průběhu první půli 19. století, se omezily na běžnou údržbu stavby i jejího inventáře. Výjimkou je zvýšení západní věže o nejvyšší patro, realizované v letech 1869 – 1870. Také počátek 20. století se nesl v duchu drobnějších oprav kostela – roku 1908 byl očištěn a doplněn románský severní portál. Nejvýznamnějším zásahem 20. století se však stala oprava exteriéru, realizovaná v závěru 40. let. Tehdy byly odstraněny barokní omítky z románské lodi, její kvádrové zdivo nepříliš citlivě doplněno a plošně přespárováno. Touto, do značné míry puristickou rekonstrukcí zanikla většina stop renesančních a raně barokních úprav lodi. Další opravy, prováděné ve 20. a počátku 21. století, daný stav exteriéru respektovaly. Kostel sv. Václava dodnes tvoří nezaměnitelnou dominantu historického jádra města Hulína a jeho působivost ještě zvýrazňuje okolní kontext – tedy relikty zemního opevnění středověkého sídla a východně navazující areál v jádru přinejmenším renesanční, klasicistně přestavěné fary. Provedený průzkum, zacílený především na dokumentaci bohatého stavebního vývoje chrámu, je alespoň drobnou splátkou dluhu, který vůči tomuto pozoruhodnému objektu stavebně historické bádání doposud mělo.