Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Vladislav Razím
Předsunutá bašta města Třebíče na tzv. Hrádku

In: Průzkumy památek 2/2017, ročník 24, str. 29-40

Celý článek ve formátu pdf je přístupný pouze registrovaným uživatelům.

Resumé: Město Třebíč na jižní Moravě vzniklo z podhradního osídlení benediktinského kláštera někdy v průběhu 2. poloviny 13. století. Poloha na dně hlubokého údolí, na břehu řeky Jihlavy, si vyžádala i přes existenci městských hradeb budování předsunutých opevnění. Jedna z předsunutých bašt byla vybudována přímo nad severním okrajem města, na skalnatém výběžku ostrohu, který město převyšoval téměř o 40 m. Bašta měla polygonální půdorys, nic bližšího však v důsledku novodobého zplanýrování však nevíme. Na straně natočené k předpolí byla chráněna segmentovým úsekem příkopu a patrně také valem nad jeho vnějším okrajem. Sekundárně byla k tomuto útvaru připojena válcová věž, jejíž umístění v příkopu umožňovalo velmi účinné flankování čela bašty. Z této věže se dochovala pouze část přízemí, vybavená třemi střílnami a jedním otvorem speciálního účelu. Střílny, určené pro ruční palné zbraně (hákovnice) mají navenek rozevřené, trychtýřovité ústí. Podle analogií umožňují věž datovat zhruba do doby kolem roku 1500, resp. 1. poloviny 16. století.
Vlastnosti posledního z otvorů jsou odlišné. Jde o směrem ven šikmo klesající a zároveň se rozšiřující šachtu, která se v půdorysu mírně segmentově prohýbá. Vlastnosti otvoru vylučují, že byl určen k běžné střelbě. V půdorysu byla možnost střelby vzhledem k jeho zakřivenému tvaru takřka nemožná a také tvar svislého řezu je z tohoto pohledu velmi nepraktický – vystřelené projektily by mířily jen šikmo dolů. V otvoru také chyběla obvyklá zarážka pro palnou zbraň. Rovněž pouhou pozorovací funkci otvoru můžeme vyloučit, byla by minimální, zbytečně omezená. S pomocí několika, dříve identifikovaných analogií však lze usoudit, že šlo o otvor určený k vyhazování výbušných předmětů (srov. zejm.: V. Razím, Zur Bauentwicklung und Bedeutung der Burg Hasištejn, Průzkumy památek XXI, č. 1, 2014, s. 39–74). Sklon parapetu zajišťoval dostatečnou rychlost předmětu. Šikmá plocha parapetu byla podle dochovaných stop opatřena maltovým potěrem a na jejím dolním konci mohlo být římsovité zakončení, usměrňující místo dopadu (dnes odlomeno). Tomuto usměrnění napomáhalo také trychtýřovité rozevření otvoru. Pozoruhodné jsou půdorysné zakřivení dráhy uvažovaného projektilu a relativně nevelká světlost vnitřního ústí, značně vyvýšeného nad podlahou přízemí věže. Tyto vlastnosti, které zatím nebylo možno na jiných exemplářích otvorů daného určení pozorovat, patrně souvisejí se snahou chránit „vrhače“ předmětů pro případ předčasné exploze nebo pokusu protivníka ohrozit ho střelbou. Zda stál tento „vrhač“ na podlaze přízemí, nebo na nějaké podestě, můžeme jen spekulovat. Uvažovaný výbušný předmět měl zřejmě dopadnout do míst, které bylo z obranného hlediska zvláštním způsobem exponované, snad k bráně do areálu, kterou lze v tomto místě předpokládat. Naproti tomu je třeba zdůraznit, že tyto předměty mohly mít více odstrašující, než ničivý efekt.
Stavebníkem věže byl podle všeho rod Pernštejnů, který je právem spojován s nejpokrokovějšími tendencemi ve vývoji fortifikační architektury v českých zemích na přelomu gotiky a renesance, dosud však takřka výhradně v souvislosti s tzv. rondelovými opevněními. Bohužel neznáme zdroje a přesnější historické souvislosti tohoto postavení Pernštejnů, pouze se předpokládá – podobně jako u některých dalších šlechtických rodů a jejich staveb – vliv italských či obecněji středomořských zkušeností. Třebíčskou baštu tak můžeme pokládat za další doklad uvedeného postavení, ale doklad jiného, dosud neznámého druhu. Dosud chybí adekvátní zahraniční analogie, s nimiž by bylo možno tyto otvory zjištěné na českých fortifikačních stavbách (hrady Hasištejn a Šumburk v severozápadních Čechách, městská opevnění v Prachaticích a Soběslavi) srovnávat.