Průzkumy památek...úvod
------
aktualnecasopisbibliografieshpautorirecenzentiobjednavkyredakceprihlaseni
poslední číslohledáníobsahyresumépřipravujeme



Jan Beránek, Martin Ebel, Petr Čech
Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Žatci

In: Průzkumy památek 2/2004, ročník 11, str. 3-50

Celý článek ve formátu pdf:

Resumé: Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Žatci se z hlediska stáří, kulturní historie a v neposlední řadě i po stránce architektonické řadí mezi nejvýznamnější farní chrámy královských měst v Čechách. Na rozdíl od mnoha z nich však stál vždy na okraji odborného zájmu, když se jeho dějinami zabývali pouze regionální badatelé německé národnosti. Ani významný nález podstatných reliktů románské stavební etapy, učiněný na počátku 60. let 20. století V. Menclem, nevedl k jeho náležitému uměleckohistorickému zhodnocení a zařazení do kontextu vývoje české středověké architektury. Možná to bylo zapřičiněno i skutečností, že ve výrazovém rejstříku exteriéru převládá barokní členění s pohledově dominujícím západním průčelím a trojicí věží, z pohledu vnitřku stavby pak razantně provedená historizující obnova, která do značné míry setřela jeho středověký charakter. Přesto si však tento ohněm vícekrát poškozený a následnými přestavbami pozměněný chrám dochoval množství středověkých konstrukcí, prvků a detailů. Tato studie je výsledkem archeologického a stavebně-historického průzkumu kostela z několika posledních let.
Královské město Žatec (Satzi, Saaz) se nachází v severozápadních Čechách, od Prahy je vzdáleno asi 70 km. Žatec byl v raném středověku jedním z nejvýznamnějších center přemyslovské hradské správy. Jeho počátky lze na základě archeologických výzkumů klást již do 1. třetiny 10. století. Šlo o opevněné hradiště, které zaujalo ostrožnu nad řekou Ohře v místech, kde se nachází vrcholně středověké město. První pokus o lokaci města proběhnul již na počátku 13. století. Tehdy vznikla plánovitě založená zástavba v místě akropole, na jihu oddělené příkopem v místech radnice. S tímto stavebním počinem můžeme patrně spojit i výstavbu pozdně románského kostela, snad již tehdy ve funkci městského farního chrámu. Toto první město bylo založeno v rámci raně středověkého opevnění akropole, dosud s dřevohlinitým valem s čelní nasucho kladenou plentou. Protože však toto založení neumožňovalo náležité rozvinutí městské zástavby, bylo o něco později, nejspíše v rozmezí let 1235 - 1248, založeno město nové. Po jeho vzniku zbyl jako jediný doklad rané městské formace právě kostel P. Marie. Tím je vysvětlena i jeho neobvyklá poloha mimo centrum vrcholně středověkého města, navíc směřující delší osou napříč ostrožny. Stávající kostel P. Marie zřejmě nelze ztotožnit s oním, který v roce 1004 v souvislosti se známým incidentem mezi polskou posádkou a Čechy připomíná Thietmar Merseburský. Ten se nacházel o něco severněji, v místech vrcholně středověkého minoritského kostela. Vzhledem k velkému počtu románských kostelů, které byly situovány nejenom v rámci hradiště, ale také mimo něj, nelze vyloučit, že pozdně románské bazilice předcházela nějaká starší stavba.
Vznik pozdně románské stavby znala místní tradice již v období 18. a 19. století. S odkazem na renesančního historika Simeona Partlicia (Bohuslav Veleslavín) a jeho historické kalendáře kladla položení kamene do 21. srpna 1206. Hmotu západního průčelí kostela až do úrovně korunní římsy tvoří románské kvádříkové zdivo. Na blokově pojaté průčelí typu weswerku navazovaly boční lodě patrně bazilikálního trojlodí, jehož délku lze dosud nastínit jen čistě hypoteticky, na základě nepravidelností v půdorysném rozvrhu gotické stavby. Bazilika sahala patrně na rozhraní gotického trojlodí a presbytáře. Věže byly alespoň v úrovni stávajícího 5. podlaží na všech čtyřech stranách prolomeny sdruženými okny, z nichž se dochovalo východní v jižní věži, zakryté gotickým síňovým trojlodím. Na původně exteriérovém líci se nachází vlys, který lze datovat do 1. čtvrtiny 13. století, zatímco charakter vlastního okna je značně archaický. Za současného stavu poznání však nic nenasvědčuje tomu, že jde o dvě odlišné stavební fáze. Pozdně románskému vzniku kostela v 1. polovině 13. století odpovídají i nepřímé historické doklady a především výsledky archeologického výzkumu při jeho severní straně.
Vrcholně gotická stavba vznikla na místě staršího kostela, přičemž v první fázi byl postaven dlouhý, trojboce zakončený presbytář, přisazený asi k závěru románské baziliky. Stalo se tak někdy kolem poloviny 14. století, čemuž odpovídá půdorysná i hmotová dispozice, včetně architektonického tvarosloví. Počátek stavby ještě před polovinou století dokládají i písemné prameny. V roce 1336 věnoval král Jan Lucemburský na stavbu kostela desátek z týdenních trhů a celé clo z plavby dřeva po Ohři. Teprve ve druhé fázi bylo stavěno síňové trojlodí, přičemž obvodové zdi byly založeny vně dosud stojící románské stavby. Tomu nasvědčuje zejména asymetrické umístění západního průčelí oproti podélné ose gotického kostela. Stavba o dlouhém, trojboce zakončeném presbytáři a skoro čtvercovém síňovém trojlodí, se střední lodí stejně širokou jako presbytář však byla nepochybně zamýšlena jako jednotný projekt, postup výstavby se musel přizpůsobit existenci dosud stojícího staršího kostela.
V průběhu stavby, která se protáhla až do sklonku 80. let 14. století, došlo ke změně původního záměru, přičemž do lodi byly vloženy mohutné válcové pilíře mezilodních arkád. Trojlodí se od presbytáře skutečně odlišuje, přičemž ke starší fázi náleží obvodové zdi s vysokými hrotitými okny, provedenými ještě v duchu poklasického linearizujícího cítění. Teprve následně byla přistavěna sakristie k severní zdi presbytáře s opěráky, ačkoliv řada zjištění podporuje domněnku, že se se sakristií počítalo od počátku výstavby. Jižní zvonice je naproti tomu až výsledkem pozdně středověké stavební fáze, patrně ne dříve než z počátku 16. století. Zvonice byla dvoupodlažní, s přízemím přístupným pouze z interiéru lodi. Místnost zřejmě sloužila jako trezor. Zvonové patro bylo bedněné s dřevěnou konstrukcí. Středověkou podobu kostela zachycuje veduta města od Jana Willenberga z počátku 17. století.
Středověkou podobu si kostel dochoval až do počátku 18. století, kdy došlo k barokizaci západního průčelí. Autorem přestavby byl nejspíše P. I. Bayer. Trojice gotických věží nad západním průčelím zanikla až při požáru v roce 1738, kdy zároveň vyhořela i zvonice. Následná přestavba chrámu, která se protáhla hluboko do 18. století, určila jeho stávající barokní podobu. Ještě předtím však byla v letech 1725 - 28 přisazena k jihozápadnímu nároží lodi osmiboká kaple sv. Jana Nepomuckého. Tato drobná centrální stavba je hodnotná zejména z kulturněhistorického hlediska, neboť její vznik byl výsledkem dlouhotrvající svatojánské úcty v době před svatořečením Jana Nepomuckého, který zde dle tradice studoval na latinské škole.
Další stavební úpravy až do roku 1840 nezměnily na vzhledu kostelu nic podstatného. V tomto roce město spolu s kostelem vyhořelo. Na kostele shořely všechny střechy, přičemž padající trosky severní věže prorazily klenbu severní boční lodi. Klenba byla znovu vyzděna, přičemž bylo použito dubových žeber (nález učiněn na sklonku 19. století při celkové obnově kostela). Stavba při následujících opravách dostala nové, stávající krovy. Komplexní oprava a "renovace" v dobovém historizujícím duchu proběhla na konci 19. století. Práce začaly v roce 1889 a do konce 19. století nebyly dokončeny. Citelně se dotkly nejenom stavební podstaty objektu, ale také vnitřní výbavy, mobiliáře. Po ní získal chrám svou konečnou podobu. Při úpravách byl do značné míry setřen středověký charakter kostela.